Dnes uplyne 60 let od úmrtí československého prezidenta a prozaika Antonína Zápotockého | Deník KNIHY

Dnes uplyne 60 let od úmrtí československého prezidenta a prozaika Antonína Zápotockého

Antonín Zápotocký – komunistický politik, v letech 1953–57 československý prezident a prozaik, se narodil 19. 12. 1884 v Zákolanech  v rodině Ladislava Z. (1852–1916), průkopníka dělnického socialistického hnutí. Základní školní vzdělání získal v rodišti a na měšťanské škole v Kladně. 1898–1902 se vyučil v Mělníku sochařem a kameníkem. Pracoval jako řemeslník na různých stavbách v Praze, 1907 odešel na Kladno, kde se stal krajským sociálně demokratickým a odborovým tajemníkem; 1911 byl zvolen do městského zastupitelstva, aktivně spolupracoval s mnoha místními organizacemi a spolky. 1914 byl mobilizován a celou válku prožil na různých frontách. 1918 se vrátil na Kladno, v době poválečných sociálních otřesů stál s Bohumírem Šmeralem na straně vyhraněné levice: jako organizátor generální stávky byl 1920 zatčen a 1921 odsouzen na 18 měsíců vězení. 1922 byl amnestován a vrátil se k politické práci v KSČ. 1923–25 byl jejím generálním tajemníkem. Později působil převážně v českém a mezinárodním odborovém hnutí, 1925–38 byl poslancem Národního shromáždění. Na jaře 1939 se pokusil ilegálně přejít hranice, byl však zatčen a do konce války vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Do Prahy se vrátil koncem května 1945 a krátce nato byl zvolen předsedou celostátní Ústřední rady odborů a předsedou Národního shromáždění a jako takový se stal jednou z vedoucích osobností tehdejšího politického života. Na jaře 1948 byl jmenován místopředsedou, v červnu téhož roku předsedou vlády a v březnu 1953 byl zvolen prezidentem republiky. Nese spoluzodpovědnost za komunistické zločiny páchané v Československu po únoru 1948.

Po celou dobu své politické činnosti přispíval články, veřejnými a rozhlasovými projevy do různých časopisů a novin. Kromě časopisů, které redigoval za svého kladenského pobytu (Svoboda, Kladno; Obzor, Louny a Beroun), to byly zejména Sborník sociálně demokratické mládeže, Slánské rozhledy, Akademie, Rudé právo, Komunistická revue, Rudý dělník, Odborové rozhledy, Práce, Pankrácký sršatec aj. Jeho prózy byly často dramatizovány. Pro jeviště byly upraveny Vstanou noví bojovníci (1949, dramatizace Jaroslav Nezval), Bouřlivý rok 1905 (1951, dramatizace Jaroslav Nezval) a Rozbřesk (1960, dramatizace Zdenek Dufek). Čs. rozhlas uvedl dramatizace knih Vstanou noví bojovníci (1951, dramatizace J. Malý; 1984, dramatizace Marie Boková), Bouřlivý rok 1905 (1952, dramatizace D. Chalupa), Rozbřesk (1961, dramatizace Zdenek Dufek; 1970, dramatizace J. Fuchs), Rudý prapor zavlaje (1961, dramatizace Karel Zajíček) a Rudá záře nad Kladnem (1971, dramatizace Vlastimil Říha). Čs. televize natočila inscenace Paní Terezka (1972, r. Milan Peloušek, sc. Zdenek Dufek, podle románu Rozbřesk), Rudá záře nad Kladnem (1975, r. A. Dvořák, sc. Jiří Fried) a Barunka (1975, r. E. Hallerová). Natočeny byly rovněž filmy Vstanou noví bojovníci (1950, r. Jiří Weiss, sc. Jiří Fried a A. F. Dvořák), Rudá záře nad Kladnem (1955, r. + sc. Vladimír Vlček) a Čas lásky a naděje (1976, r. Stanislav Strnad, sc. Pavel Torda, podle románu Rozbřesk). Jeho politické činnosti byl věnován dokumentární film z cyklu Čestní občané (připravil Karel Bartošek, 2002). Časopisecké stati podepisoval různými šiframi, obvykle A. Z., své verše pak pseudonymy a značkami: Tonča, Tonča Z., Tonča Z-ý., -ý-, -?-.

V letech 1905–07 Zápotocký tiskl protinábožensky a protiválečně laděné verše v kladenské Svobodě a ve Sborníku sociálně demokratické mládeže. Zaujetí politikou jej však brzy odvedlo od literatury, z níž zůstalo jen příležitostné veršování, několik básní napsaných 1921 ve vězení na Pankráci a beletristické prvky v některých politických projevech. Znovu se literaturou začal vážně zabývat až v posledních devíti letech života, kdy v rychlém sledu napsal všechny své historické prózy z dějin českého dělnického a socialistického hnutí. Charakteristický způsob Zápotockého literární práce a jeho úmysl agitačně působit na čtenáře je zřejmý už z prozaické prvotiny Vstanou noví bojovníci, ve které se prolínají autorovy vlastní životní zkušenosti s historií dělnického hnutí, vybudovanou na dokumentárních dobových materiálech. Zápotocký se zde vrátil k vlastnímu dětství na vesnici, k postavě otce a jeho prostřednictvím i k počátkům českého dělnického hnutí. V následujícím Bouřlivém roce 1905 autor navázal na prvotinu vylíčením zážitků mladého muže, který z venkova přišel mezi svéráznou žižkovskou mládež v době bojů o všeobecné volební právo. V próze Rudá záře nad Kladnem pak vyjádřil vlastní pocity po návratu z války, své hodnocení dramatických let 1919–1920 i svou úlohu v nich. Po těchto autobiografických knihách se Zápotocký odmlčel a teprve po několika letech – inspirován nalezenými zápisky své matky – se vrátil k literatuře nejrozsáhlejším a tvarově nejtradičnějším románem Rozbřesk. Vytvořil v něm především dvě výrazné ženské postavy z vlastní rodiny: činorodou babičku a mírnou matku, současně zdůraznil domácí zdroje českého socialistického hnutí. První kapitolu Rozbřesku o raném dětství své matky posléze přepracoval v samostatnou knížku (Barunka).

Antonín Zápotocký zemřel 13. 11. 1957 v Praze.

Zpracováno podle: www.slovnikceskeliteratury.cz

Komentáře