Dnes uplyne 60 let od úmrtí spisovatelky Marie Pujmanové

Marie Pujmanová, rozená Hennerová, česká spisovatelka, básnířka, literární a divadelní kritička, představitelka psychologické a sociální prózy, se narodila 8. 6. 1893 v Praze v rodině univerzitního profesora církevního práva Kamila Hennera.

Ze zdravotních důvodů se vzdělávala soukromě. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích. Od roku 1917 působila jako publicistka a literární a divadelní kritička, zprvu v časopisech Lípa a Kmen, od dubna do září 1920 řídila kulturní rubriku deníku Národní politika a po krátkém pobytu v Brně spolupracovala především s liberálním deníkem Tribuna. Na přelomu 20. a 30. let se ve svých názorech a postojích postupně odkláněla od křesťanského socialismu a v reakci na tíživé důsledky hospodářské krize a pod vlivem komunistických intelektuálů i zájezdu do SSSR se přiblížila komunismu. Ve 30. letech se intenzivněji věnovala veřejné činnosti, byla členkou literární skupiny Blok a redakčního okruhu časopisu U, roku 1938 se stala místopředsedkyní Kruhu přátel českého jazyka. Roku 1946 se stala členkou literárního odboru ČAVU. Od roku 1956 trpěla opakovanými záněty plic. Zemřela 19. 5. 1958 v Praze.

Od roku 1910, kdy debutovala v Novině, publikovala v denících, časopisech a sbornících: Kmen, Almanach Kmene, Lípa, Jeviště, Národní politika, Tribuna, Most, Přítomnost, Lidové noviny, Tvorba, Rudé právo aj.

Podle jejích próz byly natočeny rozhlasové hry Kazmar-šaty-Jafeta, Cesty Ondřeje Urbana, Pacientka dr. Hegla, filmy Pacientka doktora Hegla, Předtucha, Známost sestry Aleny a také televizní inscenace Teď v březnu a Lidé na křižovatce.

Tvorba Marie Pujmanové byla značně ovlivněna prostředím a ideovým vývojem, jímž autorka prošla. V počátcích psala prózy impresivního ražení, především pod vlivem R. Svobodové. V prvotině Pod křídly zachytila ve vzpomínkových obrazech prizmatem dětské představivosti a citovosti šťastné a harmonické období dětství v prostředí pražské měšťanské rodiny. Expresionisticky laděné Povídky z městského sadu tematizovaly osobní i společenské rozpory prostřednictvím naturalisticky vypjatých scén a vnitřních konfliktů postav. Posun po stránce stavebné znamenal na počátku 30. let psychologický román Pacientka doktora Hegla, příběh vzpoury mladé ženy proti konvencím a pokrytecké morálce. Psychologické zaměření a úsilí o plastické vyjádření se projevilo ve všech vrstvách vyvážené výstavby P. nejúspěšnějšího díla, sociálně typizačního románu Lidé na křižovatce.

V poválečných letech na tento román navázala dalšími dvěma díly trilogie. V románech Hra s ohněm a Život proti smrti však stále zřetelněji podřizovala umělecký záměr ideologickému, do popředí posunula sled historických událostí a kolektivní osudy.

Novela z rodinného života Předtucha je studií psychiky chlapce a dívky strachujících se o rodiče po zprávě o železničním neštěstí. Téma dětství a mládí zpracovala i v povídkovém souboru Svítání. Ke svému dalšímu základnímu tématu, střetu života a smrti, se vrátila komorní psychologickou novelou Sestra Alena.

Jako básnířka debutovala v duchu nezvalovsko-seifertovské linie souborem náladové lyriky a skic z všedního, především městského života Zpěvník, v následující sbírce Verše mateřské zachytila rodinné citové vazby i bezprostřední dětskou obraznost. Pro podobenství ženské duše zmítané rozpory, nadějemi a úzkostmi (Rafael a Satelit) zkomponovala meditace a dialogické a písňové pasáže (k epice se později vrátila poemou Paní Curieová). Po lyrickém zápisníku zážitků z války a osvobození i přemítání nad osudem národa (Radost i žal) vydávala proklamativní a optimisticky laděné sbírky vlasteneckých, cestovních a oslavných veršů.

Cestopisné reportáže a črty se vyznačovaly smyslem pro vizuální dojmy a poetické detaily (po knize Pohled do neznámé země v nich však stále zřetelněji převažovala víra nad snahou o objektivitu).

Zpracováno podle: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, Brána 1998