Dnes uplyne 95 let od úmrtí básníka Jiřího Wolkera

Jiří Wolker se narodil jako syn bankovního úředníka v Prostějově 29. 3. 1900. Zde studoval na gymnáziu a po maturitě v roce 1919 se zapsal na právnické fakultě v Praze. V prvním ročníku navštěvoval také přednášky na fakultě filozofické. Od mládí trpěl krční chorobou. V dubnu 1923 u něj lékaři zjistili akutní tuberkulózu a doporučili léčebný pobyt v horách. Od června do prosince 1923 se léčil ve Vysokých Tatrách, zejména v sanatoriu v Tatranské Poliance, avšak zhoubnou nemoc se nepodařilo zastavit. V předposlední den roku 1923 dopravili smrtelně nemocného básníka do prostějovského domova, kde 3. 1. 1924 zemřel.

Už ve školním věku se projevovalo Wolkerovo všestranné nadání, které nebylo jen literární, ale také výtvarné a hudební. První básně otiskl roku 1918 ve Sborníku českého studentstva na Moravě a ve Slezsku, jehož byl spoluzakladatelem a dočasně i redaktorem.

Wolkerovy rané verše byly poznamenány vlivem dekadence, především jej okouzlili Ch. Baudelaire, P. Verlaine a další. Tvorba od jeho patnáctého do dvacátého roku věku se dochovala a byla vydána pod názvy Mladistvé práce veršem a Mladistvé práce prózou.

Básnická prvotina Wolkerova Host do domu vznikala od jara 1920 do jara následujícího roku a vyšla v červenci 1921. Proti pesimismu jinošských veršů převládla v Hostu do domu důvěřivá a radostná atmosféra, optimismus, víra v budoucnost. Wolker zachycuje ve svých básních nejobyčejnější věci, ale zároveň ukazuje, že svět není takový, jak se jeví na první pohled, že pravou podobu mu dodává láska. Do prvního vydání Hosta do domu se nepodařilo zařadit delší báseň-pásmo Svatý Kopeček. Zachycuje den prožitý ve vesničce, která básníkovi od dětství byla letním sídlem.

V Těžké hodině (1922), druhé a poslední své sbírce, opustil Wolker dosavadní idyličnost, otevřel své verše velkoměstskému prostředí, ulicím, továrnám, předměstím, bídě i luxusu.

(Balada o nenarozeném dítěti, Balada o očích topičových a další).

V pozůstalosti se zachovalo 24 básní, z nich nejznámější se staly Balada o námořníku a U rentgenu, ale i Nemocný a Epitaf.

Zároveň s Wolkerovými verši vznikaly i povídky a pohádky, publikované časopisecky. Rozepsal i román Polární záře, z něhož se dochoval jen zlomek. Nejznámější z pohádek je Pohádka o listonošovi, O milionáři, který ukradl slunce, Pohádka o Jonym z cirkusu.

Wolker se uplatnil také jako literární a divadelní kritik a především teoretik literatury.

Třetí Wolkerovou knihou, vydanou za básníkova života, byl svazek Tři hry (1922). Hra Nemocnice, plná soucitu, je v podstatě lyrickou scénou, nemá téměř děj – a sklání se s láskou ke třem umírajícím v nemocničním pokoji. Hrob prozrazuje vliv expresionistické metody a zachycuje konflikt osobního štěstí a společenského poslání. Přiklání se k nutnosti sebeobětování. Hrdinou je lékař, který dá svůj život, aby získal pro obležené město pramen vody. Nejvyšší oběť byla jediná za Wolkerova života inscenována. Zachycuje atentát na policejního komisaře.

Jako překladatel vydal ve spolupráci s prof. V. Měrkou výbor ze slovinských básníků Bratrská poezie a Pohádky slovinského autora D. Ketteho.