Dnes uplyne 95 let od úmrtí spisovatele Jiřího Haussmanna | Deník KNIHY

Dnes uplyne 95 let od úmrtí spisovatele Jiřího Haussmanna

Jiří Haussmann byl významný satirik, v jehož díle se odrazila doba rozpadu Rakousko-uherské říše a politických zápasů v prvních letech republiky; příslušník poválečné generace, který prošel složitým vývojem od radikálního nacionalismu k socialismu.

Pocházel z konzervativní pražské patricijské rodiny. Jeho děd Vincenc (1826 – 96) byl profesorem české polytechniky a poslancem zemského i říšského sněmu. Otec Jiří (1868 – 1935) se věnoval právnické kariéře; po válce dosáhl hodnosti prezidenta vrchního zemského soudu v Praze a v roce 1926 byl v úřednické vládě ministrem spravedlnosti. Otcovy sestry Amálie Haussmannová (1862 – 1920) a Olga Pikhartová (1868 – 1934) se uplatnily v malířství a grafice, Olga také jako koncertní recitátorka. Ro­dinné tradice básníkovy matky sahaly až do blízkosti Goethovy Ulriky. Mladší bratr básníkův Ivan (1907 – 44) byl vedle svého povolání karikaturistou.
V této bohatým intelektuálním a kulturním životem se vyznačující ro­dině se Jiří Haussmann narodil 30. 10. 1898. Vystudoval malostranské gymnázium, kde na něj zapůsobil zvláště literární historik a kritik J. Voborník; spolužáky a přáteli mu byli pozdější spisovatel B. Klička, archi­tekt E. Linhart a od septimy komunistický politik V. Kopecký. Okamžitě po maturitě v květnu 1916 narukoval, ale již po čtvrtroce byl ze zdravot­ních důvodů z armády propuštěn, takže se mohl na podzim zapsat na práva. Ke konci války musel znovu nastoupit vojenskou službu. Začát­kem roku 1919 byl spoluzakladatelem prvního časopisu mladé generace Re­publika, na jejím dalším spolkovém, politickém a uměleckém ruchu se však již nepodílel a ironicky pohlížel na snahy Devětsilu o tendenční re­voluční literaturu. Po ukončení studií v roce 1920 praktikoval u okresního soudu na Malé Straně; v březnu 1922 dosáhl doktorátu. Zamýšlel se vě­novat vědecky národnímu hospodářství, jeho úmysly však znemožnila nemoc; začátkem června 1922 onemocněl těžkým zápalem plic, z něhož se vyvinula tuberkulóza. Na podzim se léčil v lázních Gorbersdorf v teh­dejším německém Slezsku. Zemřel 7. 1. 1923 v Praze.
Kultivované rodinné prostředí spolu s intenzivním studiem české sati­rické tradice (Havlíček, Machar, Dyk, Gellner) přispělo k rychlému roz­voji básníkova intelektu i k tomu, že již rané jeho práce strhují vybrouše­ným vtipem i uměleckou technikou. K probuzení jeho satirického talentu přispěla první světová válka. Již nejstarší Haussmannovy epigramy a sati­rické básně z roku 1915 byly nekompromisním výrazem protirakouského od­boje. Proto publikovat mohl teprve od počátku léta 1917, kdy došlo k jis­tému uvolnění cenzury. Jeho debut vyšel pod pseudonymem Georges v časopise Národ; člen redakce O. Fischer se stal mladému básníkovi nejbližším přítelem a rádcem a později také vydavatelem jeho literárního odkazu. Haussmann záhy rozvinul širokou literární činnost v řadě časopisů, hlavně v Bassových Šibeničkách; po rozpadu mocnářství se okamžitě obrátil k nekompromisní satirické kritice poměrů v novém státě. Výběrem ze svých publikovaných i nepublikovaných veršů let 1915 – 19 sestavil na jaře 1919 svou první knížku Zpěvy hanlivé (1919). Na ní je patr­ný básníkův vývoj od radikálního nacionalismu k levicové – byť ještě ne zcela vyhraněné – orientaci. Nejvíce se však Haussmann soustředil na nešvary, které se rozmohly v prvních měsících existence republiky: napadal vše, co v jeho očích narušovalo stabilitu státu a čistotu veřejného života. Vy­smíval se způsobu práce Revolučního národního shromáždění, odsoudil pokrytecké vlastenecké denunciantství a prospěchářství, napadl konjunkturalismus básní na hlavu státu atd. Jeho tehdejší nadstranický objektivismus jej vedl k tomu, že neušetřil žádnou stranu od krajní pravice až po krajní levici; jejich soupeření se mu jevilo jako absurdní groteska. Svou vtipnost a tvárné schopnosti osvědčil rovněž v cyklu literárních parodií, z nichž některé nebyly bez ideového podtextu: zparodoval například oslavnou báseň o boji československých legií nebo materialisticky uzem­nil vesmírné vize O. Březiny. V žánrové mnohotvárné sbírce se již naplno projevilo básníkovo veršové umění i bravurní hra se slovy a rýmy, pe­strost odstínů komična, schopnost stupňovat motiv až do bezhraničné groteskní nadsázky i mistrná práce s kontrastními představami.
V roce 1920 sílil v Haussmannově časopisecké tvorbě kurs doleva: sati­rik napadal kořistění západních imperialistů, vysmíval se obavám měšťáků ze socializace, strachu z bolševismu a volání po mírné evoluci: v básni Hrobaři, otištěné v Neumannově Červnu, nadšeně přivítal krach polské intervence proti sovětskému Rusku. Přesto při rozkolu v sociálně demokratické straně se nepřipojil k levici a přispíval pak hlavně do Kopřiv a Večerníku Práva lidu. Když však sestavoval svou druhou sbírku Občanská válka (vyšla péči O. Fischera posmrtně v r. 1923), promyšleným výběrem ze svých prací let 1920 – 22 potlačil protibolševickou složku své tvor­by. Ústřední čísla sbírky, směšnohrdinský epos Občanská válka a báseň Sen, jsou komponována jako protiklad ke Karmínové gardě z prvotiny. Od r. 1920 otiskoval Haussmann také prózy, většinou bližší satirické­mu fejetonu než skutečné povídce; výběr z nich vydal na jaře 1922 v drobné knížce Divoké povídky. Jeho prózy jsou zpravidla založeny na kuriózním nápadu, který je rozvíjen v nových a nových variacích a dová­děn až do krajních, absurdních konců, a na parodii; jen několik próz vy­chází z tradičního útvaru humoresky. K prózám prvního typu patří jeho nejvybroušenější povídka Pymon, zesměšňující maloměšťáckou pseudokulturnost. Pro Haussmannův vývoj jsou však důležité tři prózy s vědec­kofantastickými náměty, zvláště protikapitalistický Metafyzický průmysl a Ohrožené lidstvo s motivem přeměny duševní energie ve hmotu. Ty by­ly Haussmannovi průpravou k utopicko-satirickému „nepravidelnému ro­mánu“ Velkovýroba ctnosti (1922), v němž vytvořil velké satirické zrcadlo let válečných a popřevratových, přičemž se mu snažil dát obecnější smysl.
Haussmannovo dílo má značně intelektuální charakter, vychází zpravi­dla z rozvíjení myšlenky, teze, mnohdy bývá nezastřeně konstruované. Básník měl však pronikavý postřeh a ojedinělý smysl pro komickou stránku věci, jemuž neunikla žádná autorita: svěžest jeho pracím dávala i hravá a dravá ironie bez vzteku a umění vtisknout všednodenní aktuali­tě význam trvalého podobenství. Svým individualismem a objektivisticky skeptickým pohledem na skutečnost měl blíže k satirikům starší generace, zvláště k F. Geilnerovi, než k svým generačním druhům. Přesto se díky závěrečnému vyznění svého díla – ale svými podněty formálními – stal vzorem pro mladší komunistické a levicové satiriky své generace i pro autory nastupující po druhé světové válce.

Zpracováno podle: www.knihovnicka.net

Komentáře