Britská autorka Nuala Ellwood vyrůstala v rodině uznávaných novinářů. Na začátku profesní dráhy se věnovala zpěvu a psaní písňových textů, ale později se rozhodla pro spisovatelství. Rodinné prostředí významně ovlivnilo námět její prvotiny Co zbylo z mojí sestry. Nualin otec i celá řada jeho přátel působili jako váleční reportéři a právě jejich vyprávění bylo pro autorku primární inspirací pro vytvoření hrdinky, která se po návratu z válečného pekla potýká s posttraumatickou stresovou poruchou. K „nespolehlivým vypravěčům", kteří jsou v současné thrillerové tvorbě tolik populární (první byla hrdinka románu Zmizelá od Gillian Flynn) tak díky Nuale Ellwood přibývá bravurně psychologicky vykreslená hrdinka, u níž čtenář pochybuje, jestli skutečně vidí, slyší a prožívá to, o čem nám vypráví.

Inspirovala jsem se příklady ženských válečných reportérek

Hrdinka vašeho románu Kate prožila mnoho let ve válečné zóně a výrazně ji to poznamenalo. Jak se vám podařilo tak přesvědčivě popsat její prožitky?

Inspirovala jsem se příklady ženských válečných reportérek – Marií Colvinovou (na snímku), Marthou Gelhornovou a Janine di Giovanni. Fascinovalo mě, jak suverénně si počínaly v takové ryze mužské profesi. Navíc jsem se přesvědčila, že právě ony dokážou najít lidský příběh i uprostřed války. Můj respekt přerostl přímo v obdiv, když jsem se v roce 2012 dověděla o smrti Colvinové v Sýrii.  Velice mě zasáhl nekrolog její sestry. Byl mezi nimi velký věkový rozdíl a ona vzpomínala na to, jakou lásku jí Marie v dětství dávala na její polibky, na vyprávění krásných příběhů a na to, jak ji učila snít. K tomu jsem si přidala zážitky mého otce a jeho přátel válečných zpravodajů a vytvořila si obraz neskutečných hrůz, které lidé musí na různých místech ve světě prožívat. Tehdy mě napadlo, že by bylo zajímavé napsat příběh o dvou sestrách, z nichž jedna odchází bojovat s nespravedlností a druhá zůstává doma, aby podstoupila boj s démony povstávají ze všech těch hrůz. Viděla jsem v tom jakousi směs síly a zranitelnosti, a to měla charakterizovat Kate.

Aleppo se vším, co se zde odehrálo, je předobrazem zážitků vaší hrdinky Kate, které u ní vyvolaly posttraumatickou stresovou poruchu. Pronásleduje ji vzpomínka na malého chlapce z Aleppa. Myslela jste při psaní i na svého syna?

Ano. Kdykoli jsem sledovala zprávy z Aleppa, vybavovaly se mi dětské tváře poznamenané strachem a utrpením. Chtěla jsem rovněž ukázat paralely života dítěte tam a dítěte na Západě a vyjádřit, že je to jen náhoda, že jsme se narodili do relativně bezpečného prostředí. Když jsem psala román o válečné zpravodajce, musela jsem přemýšlet
o tom, jakých událostí se bude týkat. A Sýrie byla určitě jednou z nich. Myslím, že každá doba má svou válku a syrský konflikt je náš. Byla jsem zděšená utrpením lidí uvězněných v obléhaných městech jako je Aleppo. Také můj manžel, ilustrátor, strávil minulou zimu v uprchlických táborech v Calais, kreslil a zaznamenal lidi, kteří tam
žili. Příběhy, které mi vyprávěl, zvláště těch lidí, kteří uprchli ze Sýrie, mě rozrušily a zarmoutily. Vedlo mě to k zamyšlení nad tím, jak lidskou psychiku poznamená válka. 

Děti ve vašem románu neprožívají zrovna hezké první roky života. Jaké vy jste měla dětství?

Moje dětství bylo nesmírně šťastné. Vyrůstala jsem ve velkém domě mezi Darlingtonem a Stocktonem. Byla jsem
nejmladší z pěti sourozenců, tak jsem se dělala starší, abych jim stačila. To, co děti v románu prožívají, není z mé zkušenosti. A já si říkám, jak je báječné být spisovatelkou. Vymýšlím si příběh, vycházím z fikce. Kdo píše o něčem, co sám prožil, předává své zkušenosti. Mně přijde úžasné vytvořit postavu, která se mi v ničem nepodobá.
Připadá mi mimořádně dobrodružné pohlédnout do mysli takové fiktivní postavy, přemýšlet, jak se jí prožitky zapsaly do mozku, jak ji změnily, jak poznamenaly vztah k její sestře.

Do jaké míry vás ovlivnil Edgar Allan Poe? Někteří kritici tady vidí nějakou souvislost...

Když jsem studovala projevy posttraumatického stresového syndromu, vybavovala jsem si právě Poeova Havrana. Zjevoval se mi černý pták, který navštěvuje muže, trýzněného horečkou a mučivými vzpomínkami na zemřelou dívku, a vyvolává v něm pocity hrůzy. Přišlo mi to hodně podobné, jako když se někdo nemůže zbavit vzpomínek na prodělané válečné útrapy.

Thriller Co zbylo z mojí sestry je označován za váš debut. Ale vy jste předtím vydala už dva romány.

Pod jménem Nuala Caseyová jsem publikovala knihy Soho, a Summer Lies Bleeding. Co zbylo z mojí sestry je tedy můj debut pokud jde o thriller, předchozí tituly byly více literární. Jsem přesvědčena, že právě svým posledním dílem jsem našla svůj styl, na němž mohu dále stavět. 

Naznačujete tím, že vaše další kniha bude opět thriller? 

V současné době pracuji na svém novém románu, thrilleru s pracovním názvem Little Shadow. Vyprávím příběh Maggie, která se probudí v nemocnici, aby zjistila, že její dcera je mrtvá, manžel zmizel se všemi penězi a rodinný dům byl prodán. Dostává se do děsivé sítě lží a podvodů. Víc bych nechtěla prozrazovat.
(Volně podle zahraničních pramenů)

Být spisovatelkou je úžasná věc

Co pro vás znamená být spisovatelkou?

Je to úžasná věc. Nepíšu autobiografie, ale fikce, příběh. Psát o něčem, co jste zažili, je jedna věc. Fantastické je však vytvořit postavu, která je od vás naprosto odlišná. Můžete se vcítit do jejího myšlení, předvídat co udělá. A když si vymyslíte dvě sestry, prostor pro fantazii se vám ještě více otevře, protože si jsou v něčem podobné, ale v zásadě odlišné. Když jsem po nocích studovala posttraumatický stresový syndrom, vybavil se mi havran, který navštívil Edgara Allana Poa, a inspiroval ho k napsání stejnojmenné básně, jež dodnes oslovuje spousty čtenářů po celém světě. Připomnělo mi to práci válečného reportéra, který vzpomíná na všechny hrůzy a útrapy lidí, o nichž psal. Jaké bylo vaše dětství a co rodina? Mé dětství bylo nesmírně šťastné, matka, byla jako Barbara z Dobrého života – schopná žít uprostřed ničeho s koňmi, kočkami, psy a pěti dětmi. Sestra pracuje pro ITV a bratr je herec. Jako bychom měli umělecký talent v genech. Já chtěla psát už jako malá holka. Začínala jsem s texty písní. Po studiích sociologie v Durhamu jsem pracovala v londýnském Chelsea Arts Clubu, kde jsem se seznámila s legendární válečnou reportérkou Marií Colvinovou, která mě inspirovala k napsání románu. Práci jsem tam milovala. Byl to můj druhý domov.

Jak jste volila místo pro děj románu?

V únoru 2015 jsem navštívila záliv Herne, protože to blízko Doveru, a pobyla tam dva týdny. Zaujala mě krajina, která je zvláštní, ale rozhodně ne půvabná. Hodně ji maloval William Turner. Dokázal skvěle vystihnout její jinakost. Ještě dřív, než jsem se tady inspirovala k napsání knihy, jsem s manželem vytvořila ilustrovanou brožuru „The Story Behind My Sister's Bones”, kterou zveřejnila Rada pro umění. Pro román mi také hodně dal pobyt v uprchlickém táboře v Calais, kam jsem se dobrovolně přihlásila na Vánoce roku 2015. Kresby, které jsem zde vytvořila, byly vystaveny v Oxo Tower. A při psaní románu jsem si často vzpomněla na zdejší mrazivou atmosféru.
Odkud jste ještě čerpala poznatky pro román? Hodně jsem četla reportáže o válce v Sýrii. Vyvolávalo to ve mně pocit úzkosti a až hyperostražitě jsem ochraňovala svého syna. Odevšad jsem cítila nebezpečí. A to jsem přenesla i na stránky románu.

Které autory máte ráda?

Přitahují mě Edgar Allan Poe, Virginie Woolfová, Ian McEwan, Pat Barker, M. R. James. Ale úplně nejvíce Martha Gellhorn, s níž mě pojí boj proti nespravedlnosti.

Co byste v životě nechtěla změnit?

Když se nad vaší otázkou zamyslím, tak dojdu k závěru, že mám v životě dvě konstanty. Jsou to chůze a čtení. Dlouhé, osvěžující procházky nebo ztráta sama sebe nad stránkami knihy mi pomáhají vidět svět jasněji, dýchat svobodně, najít útěchu, inspiraci a odpovědi na životní otázky velké i malé. Jaký by mohl být lepší způsob, než kombinovat tyto dvě činnosti?

Která místa máte nejraději, souvisejí nějak s literaturou?

Třeba Whitstable Harbor, malé přímořské městečko s rozlohou oblázkové pláže, vás překvapí množstvím ústřic na trhu a ohromí vás dech beroucí západy slunce. Nejlepší je sem zajet na jaře, dokud pláž ještě zeje prázdnotou. Sarah Waters ho uvádí v románu Tipping the Velvet (česky Špičkou jazyka, Argo 2010). Když chci uniknout shonu města, vydám se do vesničky Hawort, kterou proslavily sestry Brontëovy. Zdejší statek údajně inspiroval Emily Brontëovou k napsání světoznámého románu Wuthering Heights (česky Na Větrné hůrce, Odeon 2013 a další vydání). Ráda mám také procházky po pobřeží u městečka Fowey. Dojdu vždy až do Cornwallu, kde Daphne Du Maurier načerpala inspiraci pro romány Rebecca (česky Mrtvá a živá, Motto 2011 a další vydání) a Jamaica Inn (česky Hospoda Jamajka, Motto 2019 a další vydání). Když procházím pobřežními poli, zátokami, lesy a útesy je to pro mě velice povzbuzující a inspirující. A takto bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho.

(Volně podle zahraničních pramenů)