Darcey Bellová je mladá americká autorka. Narodila se a vyrůstala na mléčné farmě v západní Iowe. V současnosti pracuje jako učitelka mateřské školy v Chicagu. Triller Nebezpečná laskavost je autorčin literární debut, který velice zaujal, že o filmové práva se přihlásila společnost Fox 2000.

Knihy jsou prostředkem proti osamělosti

Román Nebezpečná laskavost je plný nečekaných zvratů, tajemství a zjevení, lásky a věrnosti. Nechybí ani vražda a pomsta. Začněme u jedné z vašich hlavních postav. Stephanie je blogerkou, jejíž psané slovo se časem stává méně a méně věrohodné. Chtěla jste tím varovat čtenáře před blogery a záludnostmi sociálních sítí?

Ne, to ne. Šlo mi o to ukázat, jakou moc může mít blog a vůbec sociální média. Stephanie – blogerka a Stephanie – nejlepší přítelkyně a osamělá vdova, jsou vlastně dva velmi odlišní lidé. Chtěla jsem popsat napětí nejen mezi Stephanie, Emily a Seanem, ale také mezi Stephanie a jí samou.

Pocit osamělosti je výrazným momentem ve vašem románu. V reálném životě představuje mnohem vážnější problém, než si většina lidí uvědomuje. Cítíte to stejně?

Rozhodně! Knihy mají mimořádný prostor ukázat, co může osamělost s člověkem udělat. Knihy jsou samozřejmě také prostředkem proti osamělosti.

Věříte, že v nitru obyčejného člověka může být něco zlověstného?

Možná ne vždy zlověstné, ale myslím, že každý si v sobě nese něco skryté, neznámé. Žijeme ve světě, o němž si myslíme, že ho poznáme asi tak, jako když do Googlu zadáme jména a jen si přečteme výsledek a víc nepotřebujeme vědět... Skutečnost je však jiná. Nikdo není transparentní – mnozí se dělají prostě lepšími tím, že některé stránky svého charakteru skrývají…

Je Emily, vaše další hlavní postava, schopná vyrovnat se se starým zlem? Čím jste se inspirovala při konstruování jejího osudu?

Edgar Allan Poe napsal „The Imp of the Perverse“, o démonovi, který dělá špatné věci jenom proto, že jsou špatné. Tato myšlenka mě pronásledovala a hodně o ní přemýšlela. I Emily se naučila využívat moc a mít z toho
potěšení. Ale láska k jejímu synovi to činí komplikovanější, než byl jakýkoli starý ďábel.

Jak jste se vyrovnávala s časovou posloupností a přitom nenarušila vnitřní rytmus románu?

Načasování dějových zvratů je pro vytváření napětí velmi důležité. Nemůžete prozradit všechna tajemství na prvních pěti stranách, ale také nemůžete čtenáře zcela opustit a nechat ve tmě děje až do posledního okamžiku, kdy ho necháte nahlédnout za oponu záhady. Musíte servírovat třeba drobky a vyvolávat očekávání, co přijde. Jsem posedlá Patricií Highsmithovou a hodně se od ní učím. Myslím, že je to v Talentovaném panu Ripley, (česky Paralela, 1993) kde píše, že předpověď byla nadějnější, než je to, co právě zažívá. Vzrušení z očekávání je velkou motivací i pro mě.

Je něco v románu, co jste načerpala ve svém reálném životě?

Jako učitelka v mateřské školce trávím dost času s maminkami malých dětí, které jsou často osamělé, a o to víc se strachující o své potomky. Abych byla upřímná, hodně matek, se kterými jsem se setkala, byly alespoň trochu jako Stephanie. Vcítíme-li se do Stephanie a Emily, tak ani jedna z nich v nás nemusí nezbytně budit důvěru.

Komu byste nejvíce věřila a proč?

Myslím, že si budete muset knihu přečíst a zjistit to!
(Ze zahraničních pramenů)