Katie Kitamura je americká spisovatelka, novinářka a kritička umění. Narodila se v Kalifornii v roce 1979 rodině japonského původu. Kitamura absolvovala v roce 1999 na Princetonské univerzitě v New Jersey. Získala doktorát za práci s názvem Estetika vulgárnosti a moderní americký román (2005). Podle románu Odloučení byl natočen film s Katherine Waterstonovou v hlavní roli.
Kitamura je vdaná za autora Hari Kunzru.

Bezejmenná hrdinka...

Někomu možná může připadat zvláštní, že hrdinka nemá jméno. Co jste tím sledovala?

V podstatě ani nevím. Myslím si, že jsem si zhruba v polovině rukopisu uvědomila, že jsem hlavní postavu nepojmenovala. Napadlo mě, že to vlastně není ani důležité. Postavy v knihách charakterizuje to, jak vidí a chápou svět. A jediná věc, kterou o této osobě potřebujeme vědět, je kvalita jejího pozorování. Nezajímá nás, jak vypadá, odkud pochází, ani její jméno. Ale musíme vědět, jak nahlíží na svět. A myslím, že když jsem psala knihu, snažila jsem se vytvořit mezi čtenářem a mou hrdinkou jakési pouto intimity, takže i když neznáme její jméno, máme stále pocit, že víme, jak její mysl funguje.

Proč přistupuje na Christopherovu žádost neříkat, že žijí odděleně...?

Knihu jsem koncipovala tak, aby nám lidé zůstávali nepoznatelní, dokonce i lidé, ke kterým máme velmi blízko. A myslím, že totéž platí pro naše vlastní já. Jednáme způsobem, který je pro nás tajemný. Proto nehledejme ani nějaké racionální vysvětlení, proč souhlasila s Christopherem, aby nikomu neřekla, že žíjí odloučeně. A tím, že svůj slib dodrží, vytvoří spojení s manželem, které je pak hnací dějovou silou románu.

Spoustě spisovatelů by stačila samotná vražda k tomu, aby vytvořili dostatečné napětí, s nímž vystačí po zbytek příběhu.

Ano, máte pravdu. Ale já hodně přemýšlela o tom, zda by bylo možné napsat něco, co se skutečně dotkne mysli a vědomí hlavní postavy a bude to zároveň korespondovat s tím, co se děje ve světě. Nechtěla jsem se spokojit s takovými útržky jako, že někdo přijde, někdo odchází, někdo zabije, někdo oloupí banku a podobně. A tak si myslím, že nejdramatičtější změny, ke kterým v tomto příběhu dochází, mají co do činění se vývojem vztahu hrdinky vůči Christopherovi. Pro mě to jsou nejdůležitější  dramatické změny. Takže proto jsem nechtěla využít konvenční tajemství, do něhož bych příběh zakomponovala.

Dá se říci, že váš román je o lidech, kteří si navzájem nerozumí?

Absolutně. Hrdinka hledá v cizí zemi svého bývalého manžela a já si kladu otázku, jaké emoce mezi těmito dvěma lidmi ještě fungují. Myslím, že existuje nějaké permanentní neporozumění, dokonce i mezi těmi, kteří si byli velmi blízcí. Vždycky mě zajímá postava, která něco dělá, a nerozumí tomu proč. Takže v této knize je to slib, který si někdejší manželé dali, že nikomu neřeknou, že se rozešli.

Román je zaostřen stejně jako na manželství a nevěru i na meditaci o zármutku...

Ano. Strávila jsem tři týdny v řecké vesnici, kde se děj románu odehrává, a byl to velmi zvláštní čas v mém životě. Když jsem tam přijela, byl můj otec už pět nebo šest let těžce nemocen rakovinou a bylo jasné, že se jeho stav nebude lepšit. Zemřel následující rok. Ta krajina má tak pro mě tolik společného s pocity předvídatelného žalu. 

Hrdinka a její tchyně mají k sobě daleko. Proč je jejich vztah tak komplikovaný? 

Protože každá z těch dvou žen charakterizuje dva různé druhy lásky. Stejné na nich je jen to, že jsou spontánní. V životě je to běžné. Matka vždy těžce nese, když zjistí, že její syn její lásku nahradil jinou. 

Kteří autoři měli největší vliv na vaše vlastní psaní?

To se mění. V případě Odloučení to byla Marguerite Duras. 

A současní spisovatelé?

Mám ráda mnoho spisovatelů píšících španělsky. Opravdu miluji Javiera Maríase, ze spousty skvělých latinskoamerických spisovatelů uvedu dvě jména: Alvaro Enrigue a Horacio Castellanos Moya.
(Ze zahraničních pramenů)