Max Porter se narodil v roce 1981 v High Wycombe, navštěvoval místní státní gymnázium a poté studoval dějiny umění v Courtauldu
v Londýně. Po absolutoriu získal několik pracovních míst, jedním z nich bylo v období Vánoc v knihkupectví Hatchards v Picca-dilly. Když zde jeho pracovní smlouva skončila, přijal nabíd-ku pracovní pozice ve společnosti Waterstones. Porter otevřel novou pobočku v Holland Parku, následovala další na Fulham Road, v roce 2009 získal ocenění Young Bookseller of the Year. Volný čas tráví recenzováním rukopisů. Nedlouho po dokončení svého prvního románu se sešel na pracovním obědě s nakladatelským redaktorem. Dostali se i na jeho autorskou práci a redaktor Portera vyzval, aby mu rukopis poslal. A tady začala cesta románu Žal je to s křídly na svět.

Na konci velkého proudu je kniha...

Kniha je velmi krátká: má málo přes sto stránek. Byl to záměr, nebo to tak prostě „jen vyšlo“...?

Život je krátký, chtěl jsem tedy napsat také něco krátkého. Ale jde o projekt, který nosím v hlavě hodně dlouho. V podstatě, až kam má paměť dohlédne. Někdy mi to přijde, jakoby se malé přítoky – má četba, psaní, rodinný  život, pracovní kariéra – spojily v jeden velký proud, na jehož konci je kniha. 

Souvislost vaší knihy s knihou vynikajícího anglického básníka Edwarda James Ted Hughese (1930 – 1998)  Crow: From the Life and the Songs of the Crow, kterou napsal po smrti své ženy americké básnířky  Sylvie Plathové, je víc než zjevná.

Ano. Otec v mé knize je Crowem zaujatý v takové míře, že v jeho osudu vidí paralelu se svým údělem. Ale nic není ve skutečnosti stejné. Táta a chlapci prožívají po smrti matky svůj osud. Podobná může být symbolika. Vrán jako hloubka Hughesova zármutku a otcova zoufalství. 

Jak se vyvíjel váš vztah k Tedovi Hughesovi a démonu jménem Vrán během vašeho psaní?

Původně jsem si myslel, že bych to mohl udělat jako grafický román. Vytvořil jsem grafickou báseň, a trvalo mi to věky a stále jsem neměl dost kreseb. Také jsem předpokládal (pravděpodobně správně), že bych tím Hughesovou
poezii jen napodobil, a já chtěl napsat vlastní dílo o dětství, o manželství, o smutku. Bránil jsem se tomu, aby se hlas démona Vrána usídlil v mé hlavě. Já se potřeboval osvobodit od Hughese. Pokusit se zachytit ošklivost a anti-poetické vyznění Hughesova démona by bylo zničující. Jako zajímavější se mi jevila vzpomínka, nebo jeho případné odmítnutí. Strach, šok a úzkost, to jsem připsal otci, abych zaplnil prostor v jeho zlomeném životě. Hughese mám rád, nicméně jsem napsal knihu o čtenáři básní, ne o básníkovi.

Jak vás ovlivnilo setkání s přítelem vašeho dávno mrtvého otce? Byl to skutečný impuls pro napsání románu?

No, často se mi to vracelo, a já si to nechtěl připomínat. Uvědomil jsem si, že v každém příběhu existuje nejen mnoho pravd, ale i lží. Přemýšlel jsem o zodpovědnosti, rodičovství a najednou jsem zcela jasně viděl, co otec dělal pro rodinu. Jakou terapeutickou roli sehrával, jak inspiroval. A v ten moment mi bylo jasné, že o tom musím napsat knihu.

Jak se cítíte jako editor vydávající vlastní knihu?

Když jsem ji psal, tak jsem nepřemýšlel o tom, že ji vydám. Bylo to mé soukromé potěšení. Zjevně nešlo o pokus, dostat se do nějakého autorského povědomí.

(Ze zahraničních pramenů)