Erika Swylerová je spisovatelka, náhodná ilustrátorka a milovnice králíků. Narodila se a vyrostla na severním pobřeží Long Islandu, díky čemuž se naučila dřív plavat než chodit. A veškeré kapesné utrácela za vstupné do cirkusu a jiných kočovných atrakcí. Dnes žije tamtéž s manželem a nedůtklivým králíkem. Kniha dohadů je její prvotinou a můžeme se jen dohadovat, zda Erika Swylerová nepochází z rodu mořských panen.

Od dětství si uchovávám určité pocity

Čerpala jste z vlastních zkušeností, které jste pak promítla do osudů Simona a Enoly?

Existují určité aspekty života na moři, které jsou univerzální. Takže, ano, je to moje zkušenost, ale vůbec ne jen moje. Od dětství si uchovávám určité pocity. Třeba, že mohu chodit po mořské hladině, znám specifickou vůni vody. Jako bych stejně jako Enola měla na nohách plovací blány. V románu se s tím pak dobře pracuje. Přirozenou lidskou vlastností je pochopit, proč jsme takoví, jací jsme. Hledání v historii je pak součástí šílené snahy o racionalizaci sebe sama. Pokud zjistíte, proč váš prastrýc odešel z domova ve čtrnácti, pochopíte, že o tom nikdo z rodiny nechce mluvit. Myslím, že každý v sobě chová tajnou naději, že v minulosti narazí na něco, co mu umožní dovědět se něco o sobě. Objevila jsem fantastické fotografie své dávné příbuzné. Nevím, jak se jmenuje, ani, jaký vztah nás spojuje. Ale všimla jsem si na její hlavě impozantního klobouku. A hned mě napadlo, zdědila jsem po ní posedlost klobouky? Začíná to právě tam? Je to vzrušující, protože už se nemáte koho zeptat a nechat si vysvětlit i mnohem závažnější věci.

Kdybyste někdy měla být profesionální mořskou pannou, jak dlouho dokážete zadržet dech?

Tak minutu a půl, což je mnohem lepší, než jsem čekala.

Co vás fascinuje na životě v cirkusu. Podařilo se vám při shromažďování podkladů pro román objevit něco překvapivého?

Na cirkuse mě fascinuje především to, že je tolik o lidech, o hledání a budování rodiny. Život se jeví jakoby bez kořenů, ale přesto existují mezi lidmi velmi intenzivní vazby. Když se podíváte po cirkusech a seznámíte se i s karnevaly, můžete si udělat i představu o tom, co je to domov a rodina. Pro mě bylo překvapivé zjištění, jak daleko do minulosti jsou některé rodiny spojeny s cirkusem. Dostala jsem se až do roku 1780. To je fascinující.

Když jste se chystala poslat rukopis své knihy různým nakladatelům, obarvila jste stránky čajem a svázala je do knihy, aby se podobala starému tisku podobnému jako byl ten, který Simon obdrží na začátku románu. Myslíte si, že tato práce přispěla k vytvoření jedinečného zážitku a nakonec pomohla knize k vydání?

Vazba dodala rukopisu vnější příběh. Je vzácné vidět knihu v symbióze s jejím obsahem. Jsem zvyklá tvrdě pracovat a chtěla jsem dokázat, že pro vznik knihy jsem ochotná udělat víc, než se běžně od spisovatele očekává. I to mně možná pomohlo najít nakladatele snů.

(Ze zahraničních pramenů)