Katalog nových knih
Knihy v katalogu jsou seřazeny sestupně podle data jejich vydání.
Reklama
Judt Tony
Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, do češtiny byla přeložena jeho monumentální Poválečná Evropa (Postwar, 2005) a esej Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010). V nakladatelství PROSTOR vyšla roku 2013 jeho kniha Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem. A rovněž jeho poslední kniha Penzion vzpomínek.
Poslední rozhovor, který vedl s Tony Judtem pro Prospect online Peter Jukes 21. července 2010
Tony Judt zemřel, obklopen svou rodinou, večer 6. srpna 2010.
Vaše názory byly vždy nekonvenční. Projevilo se to třeba ve vašem názoru na válku v Iráku, kdy jste se rozešel s převážnou částí americké veřejnosti. Stejně jako prezident Obama jste ji považoval za hloupou.
Vždy jsem tvrdil, že je nutné brát vážně Chartu OSN, která ukládá ochranu menšin před represí jakéhokoliv druhu. Ale uznávám a vždy jsem uznával i její omezení. Politika, zejména mezinárodní politika, je o tom, co je možné. Můžete zasáhnout ve Rwandě nebo Bosně, ale nemůžete v Čečensku (jste v tomto případě jen benevolentní Západ). Příčiny jsou zřejmé. Ale hledání důvodů, proč zasahovat pouze tam, kde to lze, a ne tam, kde byste měli, je stejně pokrytecké jako výmluvy, že když nemůžete udělat vše, je lépe nedělat nic. Nicméně vidím obrovský rozdíl mezi vysláním několika praporů k rozdrcení srbských jednotek na kopcích u Sarajeva a hledáním důvodů pro vyhlášení preventivní války arabskému státu, jehož vražedný vůdce byl donedávna náš nejlepší kamarád v oblasti. V případě Afghánistánu jsem dospěl k názoru, že v roce 2001 byla rychlá operace k dopadení Usámy bin Ládina politicky ospravedlnitelná. Čím déle to však trvalo, tím více se stávala válka problematičtější. Již v roce 1988, jsem napsal esej o „dilematech nesouhlasu“, ve kterém jsem řekl, že Havel a jeho přátelé byli dokonalou morální opozicí v podmínkách politicky impotentního systému (konec komunismu); ale že v pozdějších letech, budou muset pochopit, jak konat ve velmi odlišné situaci, tvořené chaotickými liberálními světy. A to si, myslím, úplně nezvládli. Rozpor mezi čistou etikou a politickou teorii nelze vyřešit prostou negací napětí mezi nimi a přikloněním se k jedné krajnosti.
„Škála ztracených nadějí,“ tak by se dala také charakterizovat vaše kniha Penzion vzpomínek, zřejmě vaše nejlepší dílo. Ale také vzhledem k rychlému nástupu nemoci, během níž jste ji tvořil, jde i o neuvěřitelný produkt vůle, s níž jste si musel vybavit, poskládat a pak vzpomínky nadiktovat.
Myslím, že ano. Nejprve jsem loni na podzim plánoval jakousi loučící diskusi ve svém institutu. Děkan NYU mě pak přemluvil, abych připravil veřejnou přednášku, která by vyzněla jako má osobní a intelektuální výzva postavit se silou vůle nemoci. V další fázi mi New York Review nabídla vydat knihu. Původně jsem odmítl. Pak jsem začal vidět její obrysy a vzal jsem to jako další výzvu. Bylo těžké nadiktovat celou knihu a byla by asi o něco silnější a možná i lépe metodicky utříděná, kdybych mohl pracovat postaru. Ale zase by postrádala onu vůli, s níž jsem ji tvořil.
(Kráceno – Deník KNIHY)
Evropská unie – nejúspěšnější nadnárodní uspořádání na světě
Tomy Judt byl ředitelem Institutu Erich Maria Remarque na Newyorské univerzitě. Je autorem mnoha významných děl, k nimž patří i kniha POVÁLEČNÁ EVROPA. Vybíráme z rozhovorů, které poskytl médiím v roce 2009.
Před více než deseti lety, jste napsal o evropském společenství a položil si otázku, zda není tato myšlenka jen„velkou iluzí.“ Od té doby jste také řekl, že Evropská unie čelí budoucím výzvám, protože vznikla spíš z překrývajících se národních zájmů než z kolektivní touhy po jednotě. Myslíte si, že se Evropa více zaměřuje na to, co ji rozděluje, než na to, co ji spojuje? Je „evropský „projekt" mýtus?
Mohlo by se zdát, že jde o obrovský paradox, když si uvědomíme, že Evropská unie – nejúspěšnější nadnárodní
institucionální uspořádání na světě – vyrostla z trosek druhé světové války. Ale země, které se připojily k evropskému uhelnému a ocelářskému společenství v roce 1951, transformovanému v letech 1957 až 1958
v Evropské hospodářské společenství, patřily k poraženým zemím – Německo a Itálie – nebo k okupovaným
– Francie, Lucembursko, Belgie, Holandsko. Nezahrnovalo země, které nebyly obsazeny – jako Británie – nebo které zůstaly nezávislé nebo neutrální – Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko, Švédsko a některé další skandinávské státy. Šlo o země, které se mohly zotavit jen spoluprací mezi sebou. Nebyly dostatečně politicky a ekonomicky silné, aby to dokázala každá sama. Nešlo tedy o evropský ideál „nikdy už další války“, ale spíš stály za projektem vlastní národní zájmy. Všechny velké úspěchy Evropské unie a jejích předchůdců tak byly institucionální, ne politické. Evropa byla budována institucionálně; nekonaly se volby ani referenda. První volby do Evropského parlamentu probíhaly v roce 1979, což bylo více než dvacet let po vzniku Evropského hospodářského společenství. Ale bylo to tak nevyhnutelné a zřejmě správné. Pokud byste se třeba na počátku padesátých let nebo dokonce až v letech šedesátých, a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, zeptal Francouzů, Němců, Britů nebo Italů, a to nemluvě o Dánech nebo Rakušanech, zda chtějí mít Evropskou unii, která jim omezí jejich místní pravomoci, poskytnou Bruselu podstatnou část moci výměnou za centralizované správní a institucionální struktury, dostali byste negativní odpověď. Možná jenom v Lucembursku by lidé souhlasili. Proto se jednotná Evropa musela budovat institucionálně. A bylo to velmi úspěšné. Právní struktury, obchodní struktury, finanční struktury a tak dále, o tom nešlo hlasovat v zemích, které v jedné generaci prožily dvě zlé války – dvě destruktivní války.
Ale dnes čelíme paradoxu: že tato velkolepá struktura nadnárodních právních institucí, nadnárodních ekonomických institucí, právních předpisů, předpisů, které váží přinejmenším evropskou elitu, ne-li evropské národy – postrádá politickou legitimitu, postrádá hluboké kořeny v téměř každé členské zemi. Problém nespočívá v lidech, kteří se považují za Evropany, mluví společným evropským jazykem, anglicky, a jsou stejně doma v Bruselu nebo v Praze nebo Paříži nebo v Londýně, problémem jsou politici. Protože pro každého evropského politika – ať už je to Václav Klaus v Praze, Nicholas Sarkozy v Paříži, Gordon Brown v Londýně, nebo kdekoli jinde, je nejsnazší způsob, jak reagovat na ekonomický nebo mezinárodní problém obviněním Bruselu. Regionální politici si tak v podstatě „řeší“ domácí problémy s cílem upevnit si vlastní popularitu. A tak ať jde například o imigrační zákony, daňová pravidla a další v mnoha směrech užitečné předpisy zazní: Brusel nás donutil, abychom to udělali, vše špatné pochází z Bruselu...
(Ze zahraničních pramenů)
VYDANÉ TITULY
Penzion vzpomínek
Vydavatel: Prostor
Stran: 216
Vyšlo: 2017-07-29 12:53:08
Překlad: Köpl Ladislav
Když Tony Judt v roce 2008 onemocněl amyotrofickou laterální sklerózou, nevyléčitelným neurodegenerativním onemocněním vedoucím k naprosté fyzické nehybnosti, nacházel útočiště v myšlení – svůj „palác paměti“ situoval do malého penzionu ve Švýcarsku, kde jako desetiletý strávil s rodiči šťastné chvíle zimní dovolené. A jak napsal, právě onen hotýlek se proměnil „z mnemotechnického spouštěče vzpomínek v prostor sloužící jako sklad“, v němž znovu promýšlel, třídil a oživoval to, co mu utkvělo v mysli. Byl si vědom, že hodnota návratů do minulosti „v zásadě spočívá v impresionistickém efektu: v tom, jestli se mi podařilo propojit a usouvztažnit soukromé a veřejné, zdůvodněné a tušené, vzpomínané a procítěné“. Tonymu Judtovi se to povedlo dokonale. Proudy vědomí ho přenášejí od nostalgických reminiscencí na život uprostřed jeho rozvětvené židovské rodiny, na zážitky spojené s otcovými auty, jídlem či čtvrtí Putney, k vlastním dobrodružným jízdám v londýnských dálkových autobusech a vlacích nebo k rodinným cestám trajektem Lord Warden. Ve vzpomínkách na dětství podává zprávu o strastiplné situaci poválečného Londýna, o architektuře jeho různých částí od zanedbaných koutů po takzvané lepší čtvrti a předměstí. V dalších kapitolách se dotýká například nevlídné atmosféry středního školství, z níž se jako světlý bod vynořuje podivínský, ale hluboce lidský učitel, líčí, jak v mládí pracoval o prázdninách v kibucu a jak postupně ze svého nadšení pro tuto formu soužití vystřízlivěl, jinde s přesností a sociálním citem zachycuje poměry za svých studií v Cambridgi a v Paříži nebo vzpomíná na své studentské brigády či revoluční studentské hnutí. Brilantní jsou eseje na téma integrity slov, která jsou „vším, co máme“, a úvahy o Americe, „zemi nevinné a nebezpečné současně“, která mu učarovala, o jejích protikladech a zvláštnostech, sexu, americké pruderii i okouzlující rozmanitosti New Yorku. Další kapitoly jsou věnovány střední a východní Evropě, odkud pocházejí Judtovi židovští předci, kteří do Londýna prchli před pogromy z Ruska, Rumunska, Litvy a Polska. Českého čtenáře bezpochyby zaujme, proč se Judt uprostřed pochybností spojených s krizí středního věku začal po setkání s Janem Kavanem na počátku osmdesátých let učit česky, jak se od Karla Čapka dostal k Václavu Havlovi, i jeho pocit, že z něj kontakty s českým prostředím udělaly „věrohodného veřejného intelektuála“ a že se díky ovládnutí češtiny stal „zcela odlišným typem vědce, historika i člověka“. Právě v této části Evropy Judt také nalezl vazbu ke svému východoevropskému a židovskému původu. Proto také jednu z esejí věnoval židovské identitě, vlastní sebereflexi a „životu člověka na hraně“. Výpověď o osobní zkušenosti, pevně zasazená do doby, v níž Tony Judt žil, byť byl poslední dva roky života odsouzen k nehybné samotě, je nesmírně autentická, navíc jí vědomí autora, že mu zbývá málo času, vtisklo výsostně existenciální rozměr. Nemalou pozornost si také zaslouží jeho jazyk a textem mnohdy překvapivě probleskující vědoucí ironický humor.
Vazba: brožovaná | Rozměr: 0cm x 0cm | ISBN: 978-80-7260-344-2 | EAN: 9788072603442
Intelektuál ve dvacátém století
Vydavatel: Prostor
Stran: 400
Vyšlo: 2017-07-29 12:53:13
Překlad: Pokorný Martin
Kniha v dialogické formě mapuje dějiny moderních politických idejí a představ o vládě a spravedlnosti, jak je chápali liberální, socialističtí, komunističtí, nacionalističtí a fašističtí intelektuálové od konce 19. století až do počátku 21. století. Zároveň se jedná o intelektuální životopis historika a esejisty Tonyho Judta. A v neposlední řadě pak o hledání pravdy, o možnostech společenské obrody, jakož i o morálních selháních i povinnostech intelektuálů v politice.
Vazba: brožovaná | Rozměr: 0cm x 0cm | ISBN: 978-80-7260-289-6 | EAN: 9788072602896
Poválečná Evropa: Její historie od roku 1945
Vydavatel: Prostor
Stran: 1
Vyšlo: 2017-12-31 15:30:16
Překlad: Výborný Dalibor
V roce 1945 byla Evropa na kolenou. Značnou část evropských zemí těžce postihlo válečné ničení, masové vraždění, letecké bombardování a rozvrat. Prakticky celá východní polovina kontinentu upadla pod sovětskou nadvládu, takže jednu totalitu tam nahradila druhá. Dnes už Sovětský svaz neexistuje a enkláva demokratických států Evropské unie v současnosti sahá až k hranicím samotného Ruska. Poválečná Evropa podává hutný a celistvý obraz cesty, kterou Evropa mezi těmito dvěma body urazila; příběh, jehož děj se odvíjel ve stínu minulé války. Příběh vzkříšení Evropy, která povstala z trosek; příběh sestupu a pádu sovětského komunismu a vzestupu Evropského společenství a Evropské unie; příběh konce evropských říší a obtížného a proměnlivého vztahu Evropy k válečné minulosti a ke dvěma supervelmocím, které jej vymezují, Rusku a Americe. Tony Judt líčí rozvoj německé automobilové výroby ve světle toho, jak se stejnému odvětví vedlo v Británii; dává do souvislostí pařížské události roku 1968 s nepokoji, ke kterým v témže roce docházelo v Praze a v Itálii; a při osvětlování podstaty Salazarovy fašistické diktatury sahá po srovnání nejen s Francovým Španělskem, ale i s Ceauşescovým Rumunskem. Jasně a přehledně zachycuje jak celkový vývoj Evropy, tak i protikladné zkušenosti Evropanů na Východě a na Západě. Poučíme se zde o občanské válce v Řecku, o působení sociální demokracie ve Skandinávii, o těžkostech dvojjazyčné Belgie, o krvavých taženích severoirské IRA i baskických separatistů. Je to historie lidí stejně jako národů, vystupují v ní Churchill i Mitterrand, generalissimus Franco i generál Jaruzelski, Silvio Berlusconi i Josif Stalin. A Poválečná Evropa má co říci i ke kulturním a sociálním dějinám: od francouzského a českého filmu, nástupu ledniček či úpadku vlivu intelektuálů přes přistěhovalectví a vznik třídy gastarbeiterů až po fenomény, jako byly existencialismus, punk rock, Monty Python nebo brutalistická architektura. Judtovu knihu časově dovedenou až po válku v Iráku a volbu papeže Benedikta XVI., která nabízí pochopení smyslu moderní evropské historie a identity, tedy toho, jaká Evropa je a jaká byla, můžeme označit za jedinečnou práci na téma Evropa naší doby.
Vazba: vázaná | Rozměr: 165cm x 240cm | ISBN: 978-80-7260-368-8 | EAN: 9788072603688
Zle se vede zemi: Pojednaní o naší současné nespokojenosti
Vydavatel: Rybka Publishers
Stran: 192
Vyšlo: 2017-12-31 15:30:17
Překlad:
Vstoupili jsme do věku nejistoty - hospodářské, sociální a politické. Krize, která propukla v roce 2008, nám připomněla, že neregulovaný kapitalismus je svým největším nepřítelem. Je nevyhnutelné, že se dříve či později stane obětí svých vlastních excesů a bude znovu žádat stát o pomoc. Pokud se ale jen otřepeme a budeme pokračovat stejně jako doposud, můžeme v příštích letech očekávat mohutnější otřesy. Judtova kniha je dílem, které je - nejenom tím, co říká, ale především tím, jak to říká - pravděpodobně nejdůležitějším traktátem na téma role levice od dob Frankfurtské školy.
Vazba: vázaná | Rozměr: 135cm x 210cm | ISBN: 978-80-87067-32-1 | EAN: 9788087067321
Reklama