Claire Fullerová (1967) vystudovala na Winchesterské univerzitě sochařství a později se řadu let věnovala marketingu. V roce 2013 ukončila na stejné univerzitě studium tvůrčího psaní a v témže roce vydala svou prvotinu Nekonečné dny. Kniha vyšla nejen ve Velké Británii, ale také v USA a Kanadě a byla přeložena do několika jazyků. V roce 2015 za ni autorka získala Cenu Desmonda Elliota za nejlepší debut vydaný ve Velké Británii. Claire Fullerová je vdaná, má syna a dceru.

Fascinující příběh o přežití

Váš román Nekonečné dny byl inspirován skutečným příběhem Robina van Helsuma, nizozemského chlapce, který v roce 2011 vyšel v Německu z lesa a tvrdil, že tam léta žil se svým otcem.

Příběhy o přežití v extrémních podmínkách mě vždycky zajímaly. A to asi od mých osmi let, kdy jsem se směla večer dívat na původní televizní seriál o lidech, kteří takový zážitek měli. Fscinovaly mě i osudy dětí, vychovaných mimo civilizační vlivy. Po přečtení reportáže o Robinu van Helsumovi v novinách jsem začala psát Nekonečné dny jako studijní text na seminář na University of Winchester. Toto téma mě chytlo a časem jsem ho zpracovala do románové podoby.

Ute, matka, je také velmi zajímavá postava. Nemáme dost možností ji dokonale poznat, navíc je hodně introvertní. Zajímalo by mě, jak přežila tu dobu, kdy Peggy a James byli pryč?

Jsem ráda, že se vám jeví Ute jako zajímavá. Někteří čtenáři ji považují za studenou. Někdy si říkám, co by se stalo, kdyby role Ute a Jamese byly obrácené a jak by to změnilo náš pohled na ně. Jak Ute prožívala období, kdy Peggy a James byli pryč, jsem moc neřešila, ale zcela jistě musela čelit mnoha traumatickým situacím. Bylo by asi zajímavé se na ně blíže podívat...

Důležitou civilizační sílu hraje je ve vašem románu hudba. Rozvíjete tento motiv vědomě, jste sama muzikální?

Neumím hrát na žádný hudební nástroj, ale hudbu hodně poslouchám. Když jsem byla mladší, zpívala jsem (spíše špatně) ve sboru. Téma hudby v románu rostlo organicky a používala jsem ho všemi možnými způsoby. Ano, je civilizační silou a pomáhala mi popisovat nálady jak Ute, tak i Peggy. Spojovala Peggy s bratrem a později i její matkou. Peggy pomáhala udržet se při smyslech.

Dá se říci, že kniha je i o nových začátcích?

Ano, to by šlo. Příběh vyprávím z pohledu Peggy, když se vrátila do domu své matky poté, co strávila devět let v izolaci jen s otcem. Její návrat představuje jistě i nový začátek. Musí znovu poznávat svět a naučit se v něm žít s dalšími lidmi. Peggy se nestává konzumní, i když se stará o to, kolik potravin je v domě, mnohé z nich nikdy nejedla, diví se, kolik hrnců a vařeček její matka vlastní pro potřeby tříčlenné rodiny... James, její otec, také věří, že stojí na novém začátku, když odvede Peggy do lesa a řekne jí hroznou lež, aby ji tam udržel. Ale jako nový začátek může fungovat jen pozitivní věc, pokud jste upřímní sami k sobě a jednáte pravdivě.

Jeden recenzent označil váš román za průzračný.

Myslím, že to vystihuje charakter knihy a dává příběhu důvěryhodnost.

Jak těžké bylo nalézt a rozvíjet styl, kterým jste toho dosáhla?

Děkuji. Když jsem začala psát Nekonečné dny, tak jsem na styl vyprávění moc nemyslela. Psala jsem zkrátka tak, jak jsem to uměla nejlépe. Ale když jsem rukopis revidovala, uvědomovala jsem si, že Peggy je mladá a naivní sedmnáctiletá dívka. Když však začala tento příběh vyprávět, bylo jí jen osm, a to jsem musela nějak vyjádřit.

Co bude dál? Pracujete na svém dalším románu?

Pracuji na několika verzích. Jde o velmi odlišný příběh. Ale příroda je stále důležitým tématem.

(Ze zahraničních pramenů)