J. D. Barker (1971) nepatří k autorům, kteří o spisovatelství snili od útlého dětství. Jeho raná tvorba vycházela ve středoškolském časopise, ale tolik čněla nad průměr, že ho s nabídkou práce oslovil šéfredaktor magazínu Dvacátá pátá paralela. V tamní redakci Barker strávil několik turbulentních let s člověkem, jenž se později proslavil jako Marilyn Manson. Souběžně s publicistickou tvorbou se Barker pustil také do psaní knih. Ukázky svého rozepsaného debutového románu poslal Stephenu Kingovi a požádal ho o svolení, aby směl použít jméno jedné z jeho postav. Od Kinga dostal nejen svolení, ale také nadšené povzbuzení do další spisovatelské práce. Následovala celá řada mezinárodních úspěchů, z nichž zatím největší představuje kniha Čtvrtá opice, jejíž český překlad právě držíte v ruce. A není jistě náhodou, že tento naprosto výjimečný thriller vyzdvihl i další mistr psaného slova, tentokrát Jeffery Deaver.

Postavy jsou v centru každého dobrého příběhu

Román Čtvrtá opice je skvělá kniha. Jak jste přišel na nápad a co jste musel prostudovat, než jste začal psát?

Na to se mě lidé hodně ptají. Odpovídám, že nemám tušení. Já jsem ten, koho nazývají „panter“, což znamená, že v momentě, kdy usedám k počítači, mám jen základní kostru budoucího románu. Příběh se odehrává v mé hlavě, stejně jako bych sledoval film, a zaznamenávám, co vidím. Ale ověřuji si to. Třeba má sestra je lékařka a pomáhá mi porozumět závěrům patologa. Mám také několik výborných kontaktů na policii, tam hledám pomoc s detaily procedurálního charakteru. Při zahájení práce na románu vymyslím několik klíčových bodů děje a pak už nechám příběh vyprávět jednotlivé postavy. Dlouhou dobu jsem věděl, že chci napsat thriller s vraždou a navíc vrah by měl zemřít na začátku příběhu. To způsobilo několik složitých problémů, a tak jsem námět na příběh odložil někam hluboko do mozku, kde trpělivě čekal, až nadejde jeho den. Stalo se to v roce 2014, kdy jsem stál ve frontě v obchodě s potravinami. Přede mnou byla tělnatá žena a za mnou stál osmiletý chlapec s otcem. Kluk něco řekl o té dámě, neslyšel jsem, co přesně. Pak se otec naklonil a chlapci pošeptal: „Neříkej nic
zlého, synu, to by se té paní mohlo dotknout.“ Jakmile jsem uslyšel tu celkem nevinnou větu, hlavu mi zaplavila lavina myšlenek a už tam zůstala. V noci jsem přemýšlel, jaké dětství asi prožíval vrah, když byl později schopen brutálního zločinu, a začaly se mi zjevovat různé zápletky. Nastal čas usednout k papíru… 

Co jste vytvořil nejdříve … dějové zápletky nebo postavy?

Oh, to je těžké. Jde to ruku v ruce. V tomto případě to byla dějová kostra, ale dokud jsem neměl správné postavy, nemohl jsem na ni nabalovat další motivy. Postavy jsou opravdu v centru každého dobrého příběhu. Můžete mít skvělý napínavý děj, ale bez toho, aby se do něho zapojili správní lidé, příběh nežije. Ve většině případů mám tendenci přijít s dějem, pak začnu vymýšlet různé postavy, a to tak dlouho, dokud mi to nehraje dohromady.

Je někdo, jehož rady berete vážně?

Stephen King. Myslím na jeho výrok, že pokud sám neví, kudy se příběh ubírá, nezjistí to ani čtenáři. S tím zcela souhlasím. U mě to začíná krátkým nástinem děje, v podstatě jde o hlavní zápletku Ale řídit příběh nechám už na postavách. Před lety jsem se snažil držet se detailního náčrtu, ale odvedlo mě to někam jinam, než jsem původně zamýšlel.

Zasahujete pak ještě do rukopisu, píšete několik verzí…?

Hodně upravuji a mohu říci, že je to vůbec má nejoblíbenější část tvůrčího procesu. Poté, co jsem napsal první návrh, vrátil jsem se na začátek a vyčistil zápletky děje, vyhladil hrubé hrany, opravil interpunkci, vyloučil zbytečná slova a fráze ... Jakmile jsem spokojen, dám rukopis přečíst, a ta ho doslova rozcupuje. Říká mi, co funguje a co ne – je brutálně upřímná a já ji za to miluju. Potom knihu vezmu zpět do mé pracovny, zavřu dveře a věnuji se jejím připomínkám. Jakmile s tím skončím, obrátím se na své první čtenáře. Za třicet dní dostanu jejich kopie zpátky, jsou plné poznámek. Věnuji se jim další dny. Pak už jde rukopis nakladateli, ale k vydání vede ještě dlouhá cesta.

Frustrují vás negativní připomínky?

Bráním se tomu. Nejlepší je okamžitě je vyřešit, jinak budu později od čtenářů dostávat tisíc e-mailů denně. V mé první knize Forsaken, moje žena poukázala na to, že bugénvilea nevoní. Řekl jsem jí, že to není důležité a nikomu na tom nezáleží. Ale mýlil jsem se. S e-maily, které jsem dostal, bych si mohl vytapetovat stěny v mém domě.

A jak vypadá váš běžný pracovní den?

Teď, když jsem spisovatel na plný úvazek, vstávám kolem osmé, vypiji první z mnoha šálků kávy a usednu k psacímu stolu. Mám plán napsat dva až tři tisíce slov. Obvykle to stihnu do oběda. Po obědě vyřizuji e-maily, telefonáty, poskytuji rozhovory a věnuji se úpravám textu. Obvykle se držím této rutiny sedm dnů v týdnu. Technicky je to práce, ale je to tak zábavné, už si nedokážu představit nic jiného. 

Co je při psaní pro vás nejtěžší?

Rozloučení s postavami na konci a přechod k jinému projektu. Určitě. Jak se blížím ke konci, už vím, kdo bude žít a kdo ne a s poslední stránkou si uvědomím, jak moc mi všechno bude chybět.

Co pro vás znamená psaní?

Psaní znamená pro mě všechno. Píši téměř každý den. Je to jedna z konstant v mém bláznivém životě. Každý den, když se probudím, pociťuji štěstí z toho, že jsem schopen živit se něčím, co tak moc miluju.

Kterou poslední skvělou knihu jste přečetl a kdo patří k vašim oblíbeným autorům?

Měl jsem štěstí, že jsem poznal Deana Koontze. Poslal mi The Forbidden Door. Jsem asi v polovině a je to fantastické. Jsem obrovský fanoušek Johna Saula. Thomas Harris je další můj osobní favorit. Každou knihu jsem přečetl několikrát. A Stephen King, samozřejmě. 

Čtvrtá opice je jedním z nejlepších thrillerů posledního desetiletí. Bude mít i pokračování?

Ano, Čtvrtá opice je prvním dílem zamýšlené trilogie. Druhý díl jsem právě dokončil, vyjde v roce 2019.

Dracul je další z vašich románů. Můžete nám o něm něco říct?

Donedávna to bylo mé tajemství. Ale kniha vyšla nyní 2. října 2018, tak už o ní mohu něco říci. Bram Stocker napsal román Dracula v roce 1897 a měl s ním obrovský úspěch. Já se snažím seznámit s původem Draculy i osudem jeho autora. Jsem rád, že se rychle prodala filmová práva. Koupil je Paramount a do hlavní role byl obsazen Andy Muschetti. 

Jaké to bylo pracovat s rodinou Bram Stokera a mít přístup k jeho originálním poznámkám a časopisům?

V mnoha ohledech mi to připadalo, jako by byl Bram s námi. Koneckonců, je to jeho příběh. Nesmírně si vážím příležitosti pomoci sdílet ty části, které nemohl publikovat během svého života.
(Ze zahraničních pramenů)

Při psaní mám rád extrémy

Psát další román po fenomenálním úspěchu Čtvrté opice nebylo určitě jednoduché. Jak zrála myšlenka na Pátou oběť a co jste musel všechno prostudovat, než jste usedl k počítači?

Podobnou otázku, odkud pocházejí myšlenky na mé knihy, dostávám často. Jediná upřímná odpověď na ně je, že od Boha. Ne, vážně, nemám ponětí. Nepatřím k těm autorům, kteří mají dopředu vymyšlený děj, všechny zápletky, a pak „jen“ píší. Já si vytvořím postavy a pak je pustím do středu událostí a pozoruji, jak si vedou a zapisuji to. Pátá oběť je druhá v sérii detektiva Sama Portera, ústřední postavu jsem tedy znal a příběh nechal volně plynout v mé hlavě. Je to stejné, jako při sledování filmu. Ale s tím se nemohu spokojit. Potřebuji si ověřit spoustu faktů, a k tomu často využívám své přátele nebo známé. Například má sestra provozuje porodnici a zprostředkovala mi kontakt na patologa. Obracím se také na odborníky na vymáhání dluhů, kteří mi pomáhají s procedurálními detaily. Ale z větší části nechávám příběh vyprávět postavy, které často dospějí k neuvěřitelným zápletkám. Třeba Pátá oběť začíná objevením hluboko pod ledem laguny těla mladé dívky, která je už několik týdnů pohřešovaná, ale má na sobě šaty nedávno zmizelé dívky. Je to nemožný scénář, děj to však ozvláštňuje a dělá ho zajímavým.

Máte svou vlastní metodu tvorby. Je přenositelná a mohli by ji využít třeba i začínající autoři?

Vlastní určitě ne. Nic nového se v tomto směru vymyslet nedá. Kdybych měl radit, tak jen to: pište každý den. Nevyjímaje prázdniny, narozeniny, víkendy…. Psaní je velmi podobné cvičení svalů, čím více to děláte, tím silnější se stanete. Pokud můžete napsat 200–300 slov za den, budete mít do jednoho roku koncept románu. Pak začíná skutečná práce. Chcete-li se stát spisovatelem, musíte se naučit, jak slova použít. Dobrá kniha se rodí střihem. Je to jako socha – při psaní, jakoby tesáte do žuly. Z první verze se snažím vyškrtat zhruba čtvrtinu až třetinu, až zůstane optimální forma příběhu.

CBS Films zakoupil práva na filmové zpracování vašich románů. Máte představu, kdo by měl hrát detektiva Portera?

Rád si vyslechnu názory jiných, komu tuto roli svěřit. Ale já jednoznačně preferuji Michaela Keatona. Je to jeden z těch chlápků, kteří dovedou pohledem říct víc, než jiní třeba dvacetiminutovým monologem.

Než jste se stal autorem na plný úvazek, byl jste „doktorem knih”, tedy nakladatelským redaktorem. Jaký byl váš úkol?

Každý rok miliony lidí napíší knihu. Z nich je pouze několik projektů dokončeno a ještě méně publikováno. Je to mnohem těžší, než si většina lidí představuje. Někdy agenti nebo vydavatelé dostanou román, který je dobrý, ale ne dost dobrý na to, aby byl publikován. Pokud autor nemůže odstranit problémy v rukopisu sám, nabídne mu pomoc redaktor. „Knižní lékař“ identifikuje zranitelnost, přemýšlí o tom, jak knihu zlepšit, a podle potřeby přepíše příběh. Někdy do rukopisu zasáhne už dřív, než autor rozešle román agentům nebo vydavatelům. Úkol je však vždy stejný: vezměte si román, který nefunguje a opravte ho. Dělal jsem to téměř dvacet let – a tato zkušenost je neocenitelná. Protože jsem pracoval přímo s redaktory a vydavateli, vím, co v románu funguje, a co ne. Vím, co očekávají od knih, které vydávají, co se dobře prodává, co si lidé chtějí přečíst. To velmi ovlivnilo mou vlastní práci.

Ví se o vás, že milujete adrenalin, zažíváte často něco hodně nebezpečného… ?

Téměř jsem zemřel při nehodě na motorce v roce 1991. Od té doby se snažím žít každý den, jako by to byl můj poslední. Mám vášeň pro parašutismus nebo motocykl. S adrenalinem je to tak, jakmile vám pronikne až do morku kostí, je sotva cesta zpátky. Každá nová zkušenost musí být extrémnější, než ta poslední.

A co na to vaše rodina?

S manželkou jsme se stali rodiči. Naše dcera Ember se narodila 15. září 2017. Tím se pro mě hodně změnilo. Uklidnil jsem se. Když se na vás dítě poprvé usměje, nic není stejné jako dříve.

Prý jste se sám podílel na vyšetřování vraždy? Je to pravda?

Na setkání s někdejšími spolužáky po dvaceti letech od maturity jsem se dověděl, že má přítelkyně byla brutálně zavražděna v Tampě na Floridě. Případ byl i po dvou letech neobjasněn, policie neměla žádné stopy. Zavolal jsem rodině zavražděné ženy a slíbil jsem, že jim pomůžu. Konečně jsme zjistili, kdo ji zabil, kde a proč. Ale když jsme tyto informace předali policistovi odpovědnému za případ, vůbec nereagoval. Sdělil jsem mu adresu domu, kde zemřela, zajistil auto, v němž bylo její mrtvé tělo přepravováno, a on to všechno ignoroval. Auto druhý den zmizelo. Nejdřív jsem si myslel, že je to opravdu špatný policajt, ale bylo to mnohem horší. Ukázalo se, že vraždu mé přítelkyně neobjasnil záměrně, protože z ní profitoval. Později byl obviněn, ale vyšetřování stále pokračuje.

Viděl jste hodně krve i jako amatérský vyšetřovatel?

Od té doby, co jsem se zabýval tímto případem, jsem pracoval s policií po celé zemi. Někdo, kdo se dívá na jinak stagnující vyšetřování z vnějšku, vidí třeba indicie, které je třeba objasnit. Kromě toho nejsem vázán stejnými pravidly jako policisté. Můžete někoho podezírat, ale policii chybí důkazy, tak musí takovou verzi opustit. Já se toho držet nemusím. Skutečné zločiny mají obvykle mnohem jednoduší motivaci, než si přečtete v dobrém thrilleru, což mi určitě pomůže. Většina zločinců není prostě příliš chytrá.

Máte mezi policisty přátele, kteří vám pomohou při hledání námětů na thriller?

V průběhu let jsem se setkal s mnoha skvělými policisty a také jsem je do svých příběhů začlenil. Třeba detektiv Sam Porter a jeho tým mají smysl pro humor, který jsem odpozoroval při skutečném vyšetřování. Když trávíte čas s kriminalisty, pro něž je setkání s vraždami téměř na denním pořádku, rychle si uvědomíte, že používají humor – černý humor, který by se k případu ani nehodil. Ale pro ně je to obrana. Vyšetřovatelé, kteří emočně nezvládají zločiny a jejich oběti, obvykle ve své profesi dlouho nevydrží. Ti, kteří jsou schopni vyprodukovat vtip i na strašlivém místě činu, udělají mnohem víc práce, než jejich citlivější kolegové.

Jak jste přišel na nápad spojit dohromady humor, estetiku a strašidelnost?

Při psaní mám rád extrémy. Než tedy čtenáře vyděsím, snažím se je rozesmát. I něco velmi hrozného, může být zabaleno do něčeho krásného…

(Ze zahraničních pramenů)