CHARLIE ENGLE  (20. září 1962)  je světově proslulý ultramaratonský běžec, který vyhrál některé z nejnáročnějších vytrvalostních závodů na světě, nebo se umístil na předních příčkách. V roce 2007 Matt Damon produkoval a vyprávěl film Přeběhnout Saharu – příběh o tom, jak se Engleovi a jeho týmu jako prvním úspěšně podařilo zdolat 7 240 kilometrů napříč Saharou.

Dobrodružství jako dobrovolné utrpení

Pojďme se vrátit trochu do minulosti. Co dělal Charlie Engle před třiceti lety?

První sport, který jsem zkusil, byl fotbal. Ale nebyl jsem v něm dost dobrý... Nejvíc se mi líbilo po hřišti běhat, s míčem mi to moc nešlo. Jako teenager jsem se věnoval mnoha sportům, včetně basketbalu a baseballu. Ale neměl jsem vůli tvrdě trénovat, tak jsem v žádném z nich nevynikl. Snad kromě běhání za děvčaty, ale to není ta pravá sportovní disciplína. Nastoupil jsem na univerzitu v Severní Karolíně. Ale místo studií a případně  sportování jsem propadl alkoholu a drogám. Ze školy mě vyhodili, oženil jsem se a začal pracovat. Když se v roce 1992 narodil můj první syn, došlo mi, že se musím změnit, jinak nepřežiju. Vzal jsem odpovědnost za svůj život,
přestal jsem brát drogy a začal běhat. Jednou jsem se rozeběhl a už nepřestal. Při běhu jsem konečně poznal svobodu a pochopil, že v alkoholu a drogách jsem ji najít nemohl.

Jste velmi otevřený. Jak moc je těžké odpoutat se ode dna a znovu najít už zdánlivě ztracený smysl života?

Je to těžké vysvětlit, co se stane s člověkem závislým na drogách. Mnoho lidí, kteří bojují se závislostí a  přemohou ji, pak cítí hlubokou prázdnotu a neumějí ji něčím smysluplným vyplnit. Mně pomohl běh. Je zdravý fyzicky a také dobíjí duši. Jako narkoman jsem se cítil špatným člověkem, který ztratil veškerou sebeúctu. Nyní, když běžím dlouhý závod, jako by mě ten vnitřní zmatek opouštěl a otevírá se mi prostor pro pozitivní emoce. Štěstí se tak vrací do mých rukou.

S jakými problémy jste se musel vyrovnávat? Mnoho lidí něco začne, ale nevydrží, chybí jim pevná vůle...

Já si problémy ani nijak neuvědomoval. Vždycky mě velice přitahoval pocit sounáležitosti. Chtěl jsem k někomu
a něčemu patřit. Líbí se mi stát na startovní čáře s tisíci dalšími běžci, a je jedno, jsou-li vedle mě generální ředitelé nebo dělníci. Všichni jsme si rovni a všichni se vzájemně nabíjíme úžasnou energií. Běh je životní styl, něco, co musí být zachováno v dlouhodobém horizontu.

Máte rád dlouhé vzdálenosti?

Mám. Není to o rychlosti, ale běh na dlouhou vzdálenost je víc duševní než fyzický. Při dlouhém běhu se toho dovím o sobě mnohem víc, než když se do cíle dostanete poměrně brzy.

Říkáte, že fyzické utrpení není jen nutnou daní na cestě ke svým cílům, ale že je to cíl sám o sobě. Pro mnoho lidí to může být těžko pochopitelné. Jak to funguje u vás? Je tam duchovní rozměr?

Upřímně věřím, že mnoho užitečných životních rad doporučuje projít útrapami. Před lety jsem se rozhodl aktivně vyhledávat těžkosti s nadějí na dosažení pozitivních výsledků. Takže mohu své dobrodružství doporučit jako dobrovolné utrpení, které vede k lepšímu pochopení toho, co mě pohání dopředu. Snažím se naučit, jak sledovat a ocenit štěstí. V tom, co dělám, vidím velký duchovní aspekt. Nejsem zastáncem jakéhokoli tradičního náboženství, ale cítím silnou přitažlivost k některým lidem a některým místům. Jsem přesvědčen, že při setkáních s nimi jsem se dověděl nové věci o sobě.
(Ze zahraničních pramenů)