Catherine Merridale (*1959) je přední anglickou odbornicí na ruské a především na sovětské dějiny 20. století. Moderní historii východní Evropy původně přednášela na univerzitě v Bristolu. Od roku 2004 je profesorkou soudobých dějin na University of London. Mezi její nejvýznamnější knihy patří Moscow Politics and the Rise of Stalin: The Communist Party in the Capital, 1925–1932 (Moskevská politika a vzestup Stalina: Komunistická strana v hlavním městě, 1925–1932, 1990), Night of Stone: Death and Memory in Twentieth-Century Russia (Kamenná noc: Smrt a paměť v Rusku 20. století, 2001) ...

Historie je nekonečná...

Vaše kniha Lenin ve vlaku popisuje Leninovu cestu z Curychu do Petrohradu v roce 1917.  Co ve vás vzbudilo zájem o ruskou revoluci?

Nepamatuji si, od kdy jsem byla fascinována ruskou revolucí, nebo dokonce Ruskem samotným. Zájem ve mně spíš vzbudil Trockij – díky jeho biografii od Isaaca Deutschera. To mě přitáhlo k revoluci a probudilo zájem o historii Ruska. Ale nebyla to jediná kniha. Silně mě ovlivnila kniha Jamese H. Billingtona Ikona a sekera: interpretační historie ruské kultury, která vyšla poprvé v roce 1966. Načerpala jsem v ní spoustu poznatků, které mně byly do té doby neznámé. Když jsem cestovala Ruskem, všude jsem viděla Leninovy sochy
nebo jeho busty. Zašla jsem i do jeho mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě. Cítila jsem potřebu dovědět se o něm víc, jaký byl jeho život.

Které dokumenty byly pro vás nejdůležitější, abyste se mohla co nejvíce vcítit do atmosféry předrevolučního a revolučního Ruska?

Mimořádný význam pro mě měla svědectví očitých svědků. Například Nikolaje Suchanova. (Nikolaj Suchanov, byl sovětský ekonom, historik, novinář a také revolucionář – menševik, účastnící se tzv. Velké říjnové socialistické revoluce. Platí také za jednoho z nejznámějších dobových kronikářů VŘSR. Právě v bytě Suchanova v ulici Karpovka č. 32 se uskutečnila schůzka Vladimira Iljiče Lenina s ostatními revolucionáři, mezi nimiž byli kupříkladu Lev Davidovičvič Trockij, Lev Borisovič Kameněv, Alexandra Kollontajová, Grigorij Jevsejevič Zinovjev a další. Dojednávali zde plán poslední ozbrojené fáze Velké říjnové socialistické revoluce. I on se stal obětí stalinských represí – byl popraven 29. června 1940 v Omsku.) Také jsem hodně čerpala z dopisů a deníků aktérů tehdejších událostí v nejrůznějších postaveních. Z takovýchto pramenů se dá dobře vysledovat, co si lidé opravdu mysleli. 

Jak bylo pro vás těžké najít formu pro román, v němž kombinujete historii, biografii a cestopis?

Všechny nejlepší cestopisy jsou vlastně také historické knihy. Jako příklad mohu uvést Patricka Leigh Fermortse (1915 – 2011) a jeho Čas dárků, nebo knihu Ze Svaté hory: Cesta ve stínu Byzance od Williama Dalrymple (1965).  K tomu se přidal i můj zájem poznat co nejvíce zemí a získávat inspiraci pro psaní historických knih. Ale pro knihu Lenin ve vlaku jsem nevymýšlela nějakou specifickou formu. Začalo to tou cestou vlakem, příběh košatěl, když jsem začala přemýšlet o všech aktérech v něm jedoucích, jak splétali nitky vedoucí ke katastrofě. 

Proč jste si zvolila historii za svou profesní kariéru?

Protože je nekonečná. Historici mohou psát o čemkoliv. Jde také o dialog s minulostí, a nemohou ho vést, pokud se vás osobně nedotýká a pokud nejste připraveni změnit svůj názor během práce. Psát, ale i číst, historické romány umožní poznat rozmanitosti života.

Jaké vlastnosti musí mít historik?

Výdrž! Nesmí mu být cizí ochota sedět hodiny v knihovnách a archivech – žádná jiná profese, pokud vím, nevyžaduje tolik studia.  Potřebuje také dobrou paměť, bez ohledu na to, jak skvělé shromáždil prameny. A pak mu nesmí chybět představivost, pokornost a zvědavost. Potřebuje to k oživení suchých historických dat ve vlastní mysli.

Které historické období považujete za nejzajímavější?

Promiňte. Nemám oblíbené. Je vždy zajímavé se zabývat epochami rychlých změn. Ale také ráda sleduji příčiny určitých událostí, která ve své době mohly být nepostřehnutelné. I to činí historii nekonečnou. 

Měla jste oblíbeného učitele historie?

Ráda bych vám řekla něco o mém neoblíbeném. Nebyl jen nudný, ani jen hloupý. Byl pomstychtivý. Když jsem se zeptala na něco, co neznal, udeřil mě přes hlavu učebnicí a zavrčel: „Zběsilé štěně." Často si na něho vzpomenu a přemýšlím, jak jsem dokázala mu tu ránu nevrátit…

Jaká je poslední kniha, kterou jste darovala a komu?

Můj manžel rád do Ruska cestuje, ale nikdy nebude moci navštívit Sovětský svaz, který jsem poznala v osmdesátých letech. Proto jsem mu dala knihu Colina Thubrona Among the Russians, (nakladatelství BB art vydalo od tohoto autora v roce 2005 cestopis Na Sibiři), v níž skvěle popisuje Sovětský svaz právě v době, kdy jsem tam poprvé přijela. 
(Ze zahraničních pramenů)