Kelly Barnhillová je autorkou pěti knih pro děti a mládež, napsaných v žánru fantasy. Ačkoli se i první čtyři setkaly s vřelým přijetím kritiků a získaly několik ocenění, teprve pátá – Dívka, která upíjela měsíc – přinesla Barnhillové doslova famózní úspěch. Byla oceněna význačnou Cenou Johna Newberyho za rok 2017, čímž ale výčet cen a chvály nekončí. Spisovatelka žije v Minnesotě s manželem a třemi dětmi.

Příběhy jsou mapy srdce

Co vás napadlo, když jste se dověděla, že jste byla oceněna cenou Newbery za mimořádný přínos literatuře pro děti?

Upřímně řečeno, mě napadlo že volají na špatné číslo. Nemůžu si přesně vzpomenout, co jsem řekla výboru. Pravděpodobně, že je to nesmysl a několikrát jsem opakovala „Jak je to možné.“

Co je nejlepší na tvorbě pro mladší čtenáře?

Mám hlubokou úctu k důstojnosti a odvaze dětí. Nemají to jednoduché, svět je matoucí, nesourodý, konfliktní a někdy děsivý. Pravidla se neustále mění. Děti musí být experimentátoři, analytici, vědci, učitelé, kartografové a psychologové. Proto jsou příběhy pro ně tak důležité. Jsou jejich pamětí, mapy srdce a mysli a mapy světa. Příběhy umožňují, aby děti byly více samy sebou. Ale v neposlední řadě jsou děti mnohem zábavnější a méně nudní než dospělí. Proto je radost pro ně psát.

Jak čtenáři reagovali na vaši knihu Dívka, která upíjela měsíc?

Když navštěvuji školy, vyjadřují mi dětí spoustu sympatií. Tato kniha znamenala pro mé čtenáře více, než jsem si dokázala představit. Pro mě to byla radostná zkušenost, kterou jsem ještě asi nedocenila. 

Kdy jste začala psát?  Chtěla jste být vždycky spisovatelkou

To je vlastně komplikovaná otázka! Začala jsem psát příběhy a básně na střední škole. Vážněji jsem to začala brát až na vysoké škole. Měla jsem úžasnou učitelku – Jonis Agee, jejíž kniha povídek Akty lásky na cestě Indigo zůstává jednou z mých oblíbených sbírek. Psala jsem zuřivě, až posedle. A pak najednou přestala. Vůbec nevím proč. Byla jsem mladá a zamilovaná a řešila si otázky identity, což je vlastně běžným projevem nezralé lásky. Posedlost byla pryč, oheň byl pryč… Změnilo se to až po narození druhého dítěte. Četla jsem zrovna knihu indiánské spisovatelky Louise Erdrichové Poslední hlášené zázraky u Little No Horse a stále se k ní vracela a něco se ve mně hnulo. Vzala jsem zápisník, napsala jeden odstavec a pak už psala každý den.

Jak vypadá váš pracovní den?

No, to se také změnilo. Psávala jsem každé ráno od čtyř do šesti hodin. Ale výsledek nebyl nic moc… Teď, když děti jsou ve škole, píšu od devíti do dvanácti nebo jedné. Pak si jdu zaběhat a pokračuji. Někdy píšu i v noci, ale večer jsem pomalejší, takže to není tak efektivní. 

Psát v mnoha žánrech, včetně fikce a literatury, pro děti i dospělé přináší různé výzvy. Jak to zvládáte?

Myslím, že je dobré zaměstnávat mozek napříč žánry. Myslím, že se nejlépe píše, když nezůstáváte příliš příliš dlouho v nějakém žánru a stále objevujete něco nového. 

Jak mateřství ovlivnilo vaše psaní, pokud vůbec?

Ach, jako máma jsem mnohem lepší spisovatelka než kdy předtím. Jednou z výhod mateřství je, že soucítím s našimi dětmi. Vím, jak bolí naražená hlava, rozbité koleno, malér ve škole…, jako bych to vše prožívala sama.

Jak se liší psaní pro mladé od toho pro dospělé?

To je těžké říct. Moje projekty se od sebe liší – dokonce i v rámci žánrů. Když píšete pro děti, není to jen pro ně. Přečtou si to i dospělí, v ideálním případě společně. Dětští čtenáři jsou neuvěřitelně náročné publikum. Nesmíte u nich vzbudit pocit, že moralizujete. Jak ucítí, že míříte tímto směrem, knihu okamžitě odloží a vy jako autor jste pro ně ztracení. Současně jsou úžasně oduševnělí a jsou připraveni se zapojit do děje. Děti jsou také velmi flexibilní ve svém myšlení. Vědí, že svět je komplikovaný a divný a do značné míry nepoznatelný. Půjdou s příběhem a v něm zjistí, co potřebují. S dospělými je to jinak. Ti chtějí všechno dostat polopatě. Protože jako skupina jsme bohužel hodně tupí.
(Ze zahraničních pramenů)