Carys Brayová vystudovala literaturu a tvůrčí psaní. Za svou první sbírku povídek Sweet Home (Sladký domov, 2012) získala Scottovu cenu, ale teprve prvním románem Píseň pro Issey Bradleyovou (A Song for Issey Bradley, 2014) se z ní stala literární hvězda první velikosti. Příběh o síle rodinných pout a krizi víry si vysloužil jak neutuchající přízeň čtenářů, tak mnohá ocenění, včetně užší nominace na prestižní Costa Award. Druhý román Muzeum Tebe (The Museum of You) vyšel v r. 2016.

O víru se zajímám, ale nevěřím na zázraky

Carys Brayová byla vychována v rodině Mormonů. Ve svých třiceti letech opustila kostel a náboženství nahradila psaním. Píseň pro Issy Bradleyovou je její první román. Žije v Southportu s manželem a čtyřmi dětmi.

Jaké to je držet svou první knížku v ruce?

Cítím se trochu divně, ale je to vzrušující a taky malinko děsivé. 

Děj románu Píseň pro Issy Bradleyovou se rozvíjí pohledem každého člena rodiny. Která postava se vám psala nejlépe a která je vaše oblíbená? 

Bylo to zábavné psát něco jako kaleidoskop členů rodiny Bradleyů. Kdybych zvolila jedinou perspektivu, mohla bych vždycky dokončit jednu a začít pracovat na druhé. Nejlépe se mi asi psalo o sedmiletém Jacobu Bradley, snad proto, že jsem strávila dlouhou dobu obklopená dětmi. Oblíbila jsem si však Alma Bradleye. Je to dospívající syn, trapný a cynický, takový „darebák“ v rodině, ale je to opravdu dobrý kluk a líbilo se mi o něm psát.

Píseň pro Issy Bradleyovou popisuje, jak rituály a učení mormonské církve tvarují jedince a jak to ovlivňuje fungování rodiny. Jak román přijímá náboženská komunita, liší se nějak reakce lidí mimo ni?

Zatím se zdá, že Mormonům, kteří si to přečetli, se to líbilo. Při psaní jsem často myslela na esej Salmana Rushdieho, kde napsal: „Nejvíce sekulární autoři by měli být schopni představit sympatický portrét oddaného věřícího." Doufám, že se mi to podařilo. 

Román čerpá z některých vašich zkušeností, včetně vyrůstání jako člena mormonského kostela a svědka smrti dítěte. Jak to ovlivnilo váš příběh?

Mé druhé dítě se narodilo s postižením a v raném věku zemřelo. Issy Bradley umírá za velmi odlišných okolností, ale myslím si, že moje zkušenost se ztrátou dítěte mě přiměla zevrubněji se zajímat o smutek, jak ovlivňuje život lidí. O víru se hluboce zajímám, ale pochybuji o zázracích, z ní vycházejících. Samozřejmě, že jsem mohla děj zakomponovat do jiného náboženství, ale možná jsem, třeba trochu z lenosti, využila prostředí, v němž jsem vyrůstala. Při psaní románu jsem se nesetkala s nějakými vážnějšími problémy. Jen jsem se obávala toho, aby lidé nevzali knihu jako autobiografickou. Proto jsem se ji rozhodla napsat z pěti různých pohledů. 

Někteří spisovatelé se cítí silnější v popisování vlastních prožitků, jiní zase, píši-li výhradně fikci. Jak je to u vás?

Nejsem si jistá, že můj život je natolik zajímavý, abych o něm psala. Sama jsem zažila smrt dítěte, ale v Písni pro Issy Bradleyovou jsou emoce z této tragické události velmi odlišné od těch mých. Můj vlastní příběh vede k opuštění mormonismu, a to není něco, o čem mám zvláštní zájem psát.

Je pozoruhodné, jak spřádáte různá vlákna děje dohromady do závěru, který je uvěřitelný, smutný a relativně nejednoznačný. Jak jste dospěla k takovému konci?

Od samého začátku jsem věděla, že chci, aby román začal a skončil na pláži. Původně byl konec poněkud jakoby zahalený do mlhy, což by mohlo čtenáře frustrovat. Tak jsem o něm dlouze přemýšlela a upravovala až do tvaru, v němž vyšel. 

Jaká byla cesta vašeho románu ke knižnímu vydání?

Poslední úpravy jsem udělala v srpnu 2013. Pak můj agent poslal rukopis několika nakladatelům. Věděla jsem, že nejméně tři měsíce se nebude nic dít, tak jsem myslela na jiné věci. O to víc jsem byla překvapena, když mi za dva dny telefonoval, že o rukopis je zájem. Do konce následujícího týdne jsem měla vydavatele. Bylo to nesmírně vzrušující – pravděpodobně nejvíce vzrušující týden v mém životě.

Jak píšete, vytváříte si nějaký pevný plán nebo je vaše tvorba spíš intuitivní?

Myslím, že se u mě prolínají oba způsoby. Vždycky vím, jak román začne a jak skončí. Ale mezi tím se objevují nějaké konflikty pramenící z vývoje děje nebo z mých instinktů.

Jakou nejužitečnější radu jste dostala?

Hodně čtěte.

Je nějaká kniha, kterou byste ráda napsala? Román Ledaže od Carol Shields. (Česky Mladá fronta, 2004).
(Ze zahraničních pramenů)