S. C. Gwynne se narodil roku 1953 v Massachusetts, vystudoval historii na Princetonu a tvůrčí psaní na Univerzitě Johnse Hopkinse. Pracoval jako novinář pro časopisy Time a Texas Monthly. Mezi jeho další knihy patří Rebel Yell: The Violence, Passion, and Redemption of Stonewall Jackson a The Perfect Pass: American Genius and the Reinvention of Football. Žije a pracuje v texaském Austinu.

Komančové mě fascinovali...

V roce 1836 Komančové během nájezdu v severním Texasu unesli devítiletou dívku Cynthiu Ann Parkerovou.  Přivázali ji na koně odvezli na sever do rovin, kde žil silný americký indiánský kmen. Parkerová se později stala řádnou členkou národa Komančů. Provdala se za velmi uznávaného náčelníka a porodila tři děti, včetně Quanah, který se v dospělosti stal posledním a největším náčelníkem Komančů.

Co vás přimělo napsat příběh o Quanahu Parkerovi a jeho matce?

Vyrostl jsem na severovýchodě a skoro před dvaceti lety jsem se přestěhoval do Texasu. Tady jsem se poprvé setkal s příběhy o Komančích, o nichž jsem do té doby nic nevěděl. Snad kromě pár drobností, třeba ve filmu Johna Waynese. Když jsem o nich začal číst, uvědomil jsem si, že představují nesmírnou sílu přírody uprostřed severoamerického kontinentu.

Narodil jste se v Texasu nebo jste se sem přistěhoval?

Narodil jsem se v Massachusetts a vyrostl v Connecticutu, a kdybyste mi v roce 1990 řekli, že budu žít v Texasu, odpověděl bych vám, že jste se zbláznili. Přestěhoval jsem se sem v roce 1994, kdy jsem zde zastával funkci šéfa časopisu Time Magazine.  Okamžitě jsem si to tu zamiloval. 

Jak jste se dostal k psaní historických románů?

Bylo to náhodou. Od roku 1985 jsem pracoval jako novinář a když jsem se usídlil v Texasu, začal jsem se seznamovat s historií státu a při té příležitosti jsem se setkal s Komanči. Fascinovali mě a já se rozhodl, že o nich napíšu knihu.

Co jste musel udělat, abyste se s knihou o Komančích stal nejprodávanějším autorem?

Kniha neměla speciální propagaci. Ale psalo se o ní v médiích. Třeba NY Times Review ji v červnu 2010 uvedla na titulní straně a uvnitř čísla zveřejnila ukázky.  V jiných novinách a časopisech vycházely rozhovory a recenze. Nejpodivnější věcí bylo sledovat, jak kniha zvyšovala prodeje i bez nějakého speciálního marketingu nebo pomoci některého významného média. Ale myslím si, že v určitém okamžiku sehrál rozhodující roli internet.

Bojíte se případných negativních reakcí na vaši knihu?

Knihy jako Bury My Heart at Wounded Knee (Kniha amerického spisovatele Dee Browna z roku 1970 se zabývá historií domorodých Američanů na americkém západu koncem devatenáctého století. Kniha je kritická k  americkému expansionismu a vůči jeho vlivům na domorodce. Brown popisuje, jak docházelo k vysídlení  původních obyvatel Ameriky a jejich likvidaci v důsledku mnohaleté války vedené federální vládou Spojených států. Vládní jednání je vylíčeno jako neustálé úsilí zničit kulturu, náboženství a způsob života původních obyvatel Ameriky. V období šedesátých až osmdesátých let tato kniha vzbudila obrovský zájem o terorizování indiánů a vyvolala odpor proti jejich likvidaci. Doufám, že moje kniha na tom nic nezmění. Zdůrazňuji, že běloši jsou stejně oškliví, v mnoha ohledech. dokonce ještě víc než předtím. Ale z objektivního pohledu byl národ  Komančů velmi silným a válečně orientovaným kmenem, který rovněž bojoval s kmeny domorodých Američanů několik stovek let. ... Je to objektivně pravda. Do jisté míry reviduji historii, ale neměl jsem pro to žádný politický motiv.

Indiáni bojovali i mezi sebou...

Ano. To, co indiáni udělali indiánům, se prostě stalo. V bitvách vzájemně zabíjeli dospělé muže. To byl jeden z důvodů, proč indiáni z boje neutíkali, což bílé muže dost často překvapovalo. Umíraly i malé děti, ženy byly často znásilňovány. Běžné bylo kruté mučení, které vyděsilo bílé lidi k smrti. Lidé v osadách věděli, co představuje nájezd Komančů. A tady stojí historik před těžkou morální otázkou, s níž se musí vyrovnat.

Znamená to, že se při popisu historických událostí vyhýbáte zvěrstvům domorodých Američanů?

Já ne, ale znám případy, že se autoři dokonce pokusili popřít, že indiáni jsou válečníci, ale Komančové byli neuvěřitelní bojovníci, kteří vyhnali všechny obyvatele z jižních plání a téměř vyhubili Apače. 

Jak se Komančové stali válečníky?

Především se skvěle naučili jezdit na koni. Dokázali to lépe než kterýkoli jiný kmen. Starý způsob života nahradili novým, který zaměřili hlavně na válku a lov buvolů. A jak se ukázalo, mohlo se jim to stát až osudným. Mezi lety 1868 až 1881 bylo vyhubeno 31 milionů buvolů a to přispělo k pádu Komančů.

Liší se váš pohled na Quanah Parkera od biografií Zoe Tilghmana z roku 1938 nebo Billa Neeleyho, případně Williama Hagana z roku 1990?

Myslím, že ano, i když netvrdím, že jsem v souvislosti s Quanah objevil něco světoborného. Záleží na úhlu pohledu. Když se zabýváte historií nějakého etnika, nacházíte jen málo pramenů. Nedávno jsem četl životopis Winstona Churchilla. Každý den psal manželce, co prožil, je tedy zaznamenán téměř každý okamžik jeho života. Když píšete o domorodých Američanech, dostanete se k minimu dokumentů. Přesto šel můj výzkum hodně do hloubky, absolvoval jsem spousty rozhovorů a k tomu přidával i svou vlastní fantazii. Ale co nebylo více než pravděpodobné, jsem nepoužil. V knize je přesto hodně mých myšlenek, ale nemyslím si, že jsem dospěl k něčemu jinému, než co udělal Hagan. 

Hagan se však soustředil především na zachycení Quanaha jako náčelníka. Vy však jdete ještě dál do minulosti.

Pokusil jsem se ukázat vzestup a pád komandšského národa. Částečně jsem měl Fehrenbachovu ambici, který napsal historii Texasu, ale udělal jsem to úplně jiným způsobem. 

V jedné recenzi The New York Times autor v podstatě napsal, že je až příliš mnoho knih o Custeru (velel americké jednotce a padl v roce 1876 v bitvě s indiány u Little Bighorn) a o Quanahu Parkerovi málo a že by o něm mělo vědět víc lidí.

Souhlasím. Myslím, že je jedním z největších Američanů, o kterých jsem kdy slyšel. Je to pozoruhodný člověk a dělal to, co učinilo v minulosti tolik skvělých Američanů. Nevíme, jak se v bitvách choval, ale existují dokumenty o extrémně brutálních nájezdech Komančů, které měly v mnoha případech nádech sebeobrany. Jestli se podílel na nějakých násilnostech, nevíme. Ale určitě měl na úspěších svého národa nemalé zásluhy.

Jaké třeba?

V určitém okamžiku se rozhodne, že vybuduje školy, které až dosud byly pro bílé lidi a indiáni v nich nebyli vítáni. Stane se ředitelem školní rady a kromě toho dbá o to, aby zem, která po staletí patřila Komančům, jim zůstala i do budoucna. V zásadě byl agresívní osobností, ale ze všeho, co jsem se o něm dočetl, se mohl vykázat mnoha dobrými vlastnostmi. Moc se mi líbil.

Titulky vaší knihy nazývají Komanče nejsilnějším indiánským kmenem v americké historii. A co Lakota nebo také lidé Standing Rock, kteří jsou jedním z prvních původních kmenů domorodých Američanů, kteří obývali Severní Ameriku před příchodem Evropanů?

Vidím moc jako vliv a schopnost měnit historii. Před rokem 1854 neexistuje významný vojenský konflikt se severním kmenem Siouxů. Historii však určitě ovlivnilo to, že Komančové obývali území, kde se střetávaly vlivy mexické, španělské, francouzské, texaské a americké. Je to historické neštěstí, že museli čelit tolika tlakům. Podívám-li se na národ Komančů, může nám téměř připomínat evropský stát v 17. a 18. století.

Jak vychovala a ovlivnila Cynthia Ann Parkerová Texansová svého syna Quanaha?

Jediné, co víme je, že ji miloval a strašně ho trápilo, když zmizela. Mnoho let se ji snažil najít. Když se prokázalo, že je mrtvá, uchovával ve svém obydlí její obrázek. O Komančích se tradovalo, že jsou zabijáci a vyhledávají spory. Ale dokázali být i něžní.

Co vedlo k pádu indiánských kmenů včetně Komančů v 19. století?

Těch vlivů bylo víc. Třeba občanská válka. Nemoci a v neposlední řadě vyhubení buvolů. Co měli indiáni dělat? Byli nuceni obchodovat s dobytkem za zboží bílého muže. A to byl konec indiánských bojovníků.
(Ze zahraničních pramenů)