Samanta Schweblin (1978, Buenos Aires) vstoupila do povědomí čtenářů jako brilantní autorka povídkových sbírek El núcleo del distrubio (2002) a Pájaros en la boca (2010), česky publikováno nakladatelstvím Éditions Fra pod titulem Ptáci v ústech (2013). Ve svých krátkých povídkách s pečlivě odměřovaným napětím a často nevysloveným závěrem se ctí navazuje na fantastickou literaturu laplatské oblasti, zastoupenou jmény jako Julio Cortázar, Jorge Luis Borges nebo Adolfo Bioy Casares. Je nositelkou mnohých mezinárodních ocenění včetně Ceny Juana Rulfa, Ceny Casa de las Américas, prestižním časopisem Granta byla zařazena mezi nejlepší mladé autory píšící španělsky. Za svůj román Distancia de rescate (Bezpečná vzdálenost) se v roce 2017 dostala do úzké nominace na britské ocenění Man Booker International Prize. Její knihy byly přeloženy do dvaceti jazyků. Samanta Schweblin žila v Argentině, Mexiku, Itálii a Číně, v současnosti zakotvila v Berlíně.

Osamělost nám brání nacházet sama sebe

Pro české čtenáře jste zatím málo známou autorkou. Mohla byste se jim představit?

Narodila jsem se v Buenos Aires v roce 1978, ale vyrostla v Hurlinghamu, městě s venkovskou atmosférou. Každý den jsem chodila do školy ulicí, na jejímž začátku mohla být třeba lékárna s velkým neónovým nápisem a na druhém konci kuřecí farma a louka s pasoucími se koňmi. Domnívám se, že něco z této oblasti, kde se krajina a město prolínají, se objevuje i v mých textech. Prožila jsem velmi svobodné dětství; Mohla jsem kdykoli odejít z domova za svými přáteli a hrát si s nimi. To je pro dnešní desetileté děti něco nemyslitelného. Buenos
Aires se stalo nebezpečným městem s velkou kriminalitou…
S literaturou jsem začala koketovat kolem sedmnáctých narozenin, kdy jsem začala v hlavním městě  navštěvovat literární workshopy. Zážitkem už pro mě byl padesátiminutový výlet do města vlakem, protože ve mně vyvolával pocit nezávislosti. Pak jsem se hlavně zaměřila na filmovou kariéru, protože jsem se  specializovala na psaní scénářů. A pak už vykročila na dráhu spisovatelky.

Vzhledem k tomu, že jste se narodila v Argentině, zemi skvělého Jorge Luise Borgese, měl na vás vliv? A co jiní jihoameričtí spisovatelé, jako je brazilský Machado de Assis, Kolumbijec Gabriel Garcia Marquez a další?

Samozřejmě. Vždycky říkám, že jsem se zamilovala do literatury díky četbě jihoamerických autorů. Borges mě vždycky fascinoval, ale spíš z intelektuálních důvodů, méně už z emocionálních, což podle mého názoru je ten, který proniká hlouběji do mých inspirací. Miluji také Juana Rulfa, Adolfa Bioy Casarese, Julia Cortázara, Maríu Luisu Bombalovou, Alfonsinu Storni, Antonia di Benedetto. Naučili mě mimo jiné ctít tradici a jsem jim vděčná za fascinaci vším podivným, neobvyklým a temným.

Co vás vedlo k napsání knihy Mimo dosah? Co jste jí chtěla předat čtenáři?

Vedlo mě k tomu několik věcí. Především osamělost a izolace, které nám berou schopnost komunikovat a nacházet, co nás spojuje. Ale mně nešlo o nějakou hutnou a temnou knihu. Nebo možná temná může být, ale temnota nesmí být smutná a bolestivá; spíše taková, v níž člověk může hledat a objevovat nové věci. Mí hrdinové dlouhou dobu táhli své problémy a právě kvůli extrémní situaci, do níž se dostali, objevili něco jako „zdravý bod“, který jim umožňuje uniknout nebo se léčit, nebo se i vydat jinou cestou.

Jaká byla geneze románu Mimo dosah?

Začalo to jako příběh, který jsem rozepsala do desítky verzí, ale žádná nefungovala, jak jsem si představovala. V jednom z těch mnoha návrhů se objevil Davidův hlas. Když David promluvil, všechno se jakoby rozjasnilo. Během mého psaní se zeptal Amandy: „co je důležité?“ A to je otázka, která prostupuje celou knihou a  pokládala jsem ji i sama sobě. Zjistila jsem, že můj příběh potřebuje jiný časový rozměr, v němž by se odehrál intenzívní dialog dvou lidí. Pochopila jsem, že v tomto introspektivním příběhu jde hlavně o napětí: jakousi nit, která spojí čtenáře s dějem a přitáhne jeho pozornost, s kterou si přečte celou knihu. Já sama mám ráda příběhy, které si se mnou „hrají,“ a jako spisovatelka o to usiluji.

Děj románu se odehrává na klinice, kde Amanda umírá, a mluví s mladým Davidem. Zdá se, že v jejich  rozhovorech je chlapec více informován o událostech, o nichž hovoří. Proč to tak je?

David je chlapec, kterému je jen osm nebo devět let. Ale ve čtyřech letech prodělal silnou intoxikaci, která téměř ukončila jeho život. Pomáhal mu „léčitel“, kterého vyhledala matka, aby ho zachránil. Zda to dokázal nebo zvítězila chlapcova vůle žít, nechávám otevřené. Každopádně se David uzdravil. Ale něco se v něm změnilo. Byl příliš blízko smrti, možná se jí dokonce dotkl, a něco z té posmrtné temnoty v něm zůstalo. Teď je ještě dítě, ale zdá se, že v blízkosti smrti načerpal nějaké důležité informace, vědomí, že je nikdo, kdo takovou cestu nezažil, nemůže mít. To je důvod, proč je schopen pomoci Amandě, protože cesta, kterou nastoupila směrem ke smrti, je stejná, jakou sám vykonal před několika lety.

A odkud pochází myšlenka transmigrace?

To je má domněnka. Jak vysvětluje léčitel, pokud můžete přemístit část jednoho těla do druhého, můžete také rozdělit intoxikaci na dvě těla, čímž ztrácí sílu a může být neutralizována. 

Příběh se neodvíjí lineárně, ale jsou v něm časté návraty. Tak jak si smrtelně nemocná Amanda vybavuje své prožitky.Jak pro vás bylo obtížné držet se takové kompozice?

Zvolila jsem obtížnou strukturu, která stojí na třech hlasech. David, Amanda a Carla (Amandina paměť). Věděla jsem, že vytvářím složitý text, ale nechtěla jsem, aby byl příliš komplikovaný a zmatený. Často jsem tedy opravovala, přepisovala a znovu a znovu po sobě četla.

Píšete romány i kratší útvary. Co říkáte na názor, že psaní povídek je zvláštní druh „řemesla”, který se formálně liší od jiných žánrů?

Myslím, že řemeslník je v každém spisovateli, bez ohledu na to, v jakém žánru píše. Především myslím, že je spousta řemeslné práce zapojena do procesu, jak se stát spisovatelem. To neznamená, že nevěřím v literární workshopy ani v možnosti „vzdělávat” spisovatele; ve skutečnosti se domnívám, že všechny tyto aktivity pomáhají. Ale to nestačí, a právě zde přichází na mysl myšlenka řemeslníka. Myslím, že boj s materiálem je vždy osobní a subjektivní, vždy se to týká zkušenosti z vlastního života a jedinečného způsobu, jak vidět a přemýšlet o světě. 

Jaký je význam osobní zkušenosti při psaní vašich příběhů?

Předpokládám, že vše vychází z mé životní zkušenosti. Z čeho také jiného by to mohlo pocházet? K „životnímu zážitku” ovšem musíme přidat čtení, sny, věci, které nám lidé říkají – a to všechno se uchová v našich hlavách, jen přefiltrováno přes myšlenky a osobní priority. Mám více či méně jasnou představu o tom, které okamžiky v mém životě šly do každého z příběhů, které jsem napsala. Ale ty momenty nejsou hlavní dějovou linkou.

Čtete překlady svých knih? Co si myslíte, že mohou překladem získat a co naopak ztratit?

Něco se překladem samozřejmě ztrácí a něco získává. Ale není možné určit poměr, v jakém se to děje. Oba mé romány byla přeloženy již 25krát. Když dostanu autorské výtisky překladů, tak si nejsem jistá, ze které strany bych je měla otevřít. Někdy nenajdu ani jméno na obálce. To mě poněkud zneklidňuje, ale nemám jinou možnost, než důvěřovat redaktorům a překladatelům. Pokud jde o anglický překlad, mohu se nějakým způsobem účastnit. Těší mě spolupracovat s Meganem McDowellem, s nímž jsou výsledky vynikající. Překlady jsou pro autora vždy nepohodlné. Ale jako čtenářka jsem za ně vděčná. Vždyť většinu knih jsem četla ve španělštině.

Podílíte se nějak na překladech?

Pokud mě překladatelé požádají, abych jim pomohla, tak to udělám. Velmi úzce spolupracuji s Meganem McDowellem, nebo s mojí překladatelkou Marianne Gareisovou. Měla jsem potěšení být v kontaktu také s některými mými dalšími překladateli, jako jsou Signe Prøis (Norština) nebo Annakarin Thorburn (Švédština), a měla jsem s nimi dobrý pracovní vztah. Některé překladatele obdivuji i jako spisovatelky. Třeba Petru
Adolphsenovou nebo skvělou Linu Wolffovou. Obecně platí, že některé chyby v překladu mohou deformovat celý nápad nebo situaci. To si autor musí umět pohlídat.

Teď žijete v Berlíně – co vás se sem přivedlo z Argentiny a jak dlouho chcete zůstat v Německu? Budete i nadále psát ve španělštině?

Od německé vlády jsem získala jednoroční stipendium pro zahraniční umělce. Během té doby jsem dokončila román Mimo dosah. Když mi pobyt skončil, dostala jsem nabídku vést nějaké tvůrčí dílny. Díky tomu jsem získala mnoho nových přátel a město si zamilovala. Bylo velmi snadné tu zůstat. Cítím se pohodlně a dobře se mi tu i píše. Myslím, že tady pár let vydržím. Ale vždycky budu psát ve španělštině; to je jazyk, ve kterém myslím a ve kterém čtu. Ale uvědomuji si, jak se má španělština mění. Už to není klasické porteño z okolí Buenos Aires, kterou jsem psala před šesti lety. Přesto většina mých postav jsou stále Argentinci, kteří žijí v v hlavním městě nebo v jeho okolí.
(Ze zahraničních pramenů)