Lucia Berlinová se narodila roku 1936 v aljašském Juneau. Její otec byl důlní inženýr, rodina proto cestovala mezi pracovními zakázkami v Idahu, Montaně, Arizoně a jihoamerickém Chile. Psát začala až ve středním věku, nejprve publikovala povídky v menších časopisech, poté vydala několik sbírek v nezávislých nakladatelstvích, první, A Manual for Cleaning Ladies, v roce 1977. Následně vycházela v alternativním santaroském nakladatelství Black Sparrow Press. Měla čtyři syny, po rozpadu třetího manželství se živila nejrůznějšími nekvalifikovanými pracemi, pracovala jako recepční, spojovatelka či uklízečka. Dlouho také bojovala se závislostí na alkoholu. Zemřela roku 2004 v Marina del Rey v Kalifornii. Posmrtně vydaná sbírka Manuál pro uklízečky (A Manual for Cleaning Women, 2015) jí přinesla zaslouženou pozornost a opožděnou slávu, následovala stejně kladně přijatá sbírka Evening in Paradise (2018) a memoár Welcome Home (2018).

Život Lucie Berlin (1936 – 2004) probíhal v rozmanitých etapách. Během jedné z posledních učila tvůrčí psaní na University of Colorado. V roce 1996 dva z jejích posluchačů – Kellie Paluck a Adrian Zupp – připravili s autorkou rozhovor, jehož podstatnou část přejímáme.

Kellie Paluck: Jaká je vaše poetika?
Lucia Berlin: Nemám tušení.
Adrian Zupp: To je dobré! [Smích]LB: Hmm ... co jste řekl?
AZ: Řekl jsem, že je to dobré, zajímavé. Myslím, že se dá charakterizovat od té doby, co jste skončila v akademii ...
LB: I přesto si nemyslím, že máte pravdu
AZ: Ne? Proč ne?
LB: Dělám, co dělám, do specifické poetiky to má daleko.
KP: Co byste tedy říkala tomu, kdyby někdo napsal o vaší poetice esej?
LB: Lidé se o to pokoušejí celou dobu a já jsem vždycky ohromena, kolik poetiky mám! [Smích]KP: Tedy s nimi nesouhlasíte?
LB: Ne, ne. Jenom to nebudu psát. Není mým krédem věnovat se utrpení chudých, svobodných žen, něčemu takovému. Píšu jen o tom, co se mi zdá být pravdivé. Emocionálně pravdivé. Když pochopíte emoční pravdu, následuje rytmus příběhu a myslím, že i krása obrazu, protože vidíte jasně, jednoduché kontury…
KP: Je to tedy tak, že při psaní nemáte na mysli určité publikum?
LB: Ne.
KP: Kdo tedy kupuje vaše knihy?
LB: Mnoho lidí! [Smích] Ne, ale ... čtenáři, kteří reagují na mé knihy, jsou lidé, kteří disponují vysokou emoční a intuitivní úrovní.
KP: Myslíte si, že vaše knihy kupují více ženy než muži?
LB: Určitě.
KP: A oni prostě narazí na vaše knihy v knihkupectví? Nebo se o vás někde dovědí?
LB: Obvykle o mně někde slyšeli, nebo si přečetli příběh v časopise a pak si koupili moji knihu. Myslím, že díky tomu mám hodně čtenářů i mezi muži.
AZ: Opravdu? To je zajímavé.
LB: Osloví je zřejmě čistota mého psaní. A to, že není sentimentální ani superfeministická.
AZ: Co bylo vaším prvním impulsem pro psaní? Potřebovala jste se nějak vnitřně očistit nebo to bylo hlavně pro radost z tvorby?
LB: Mám radost z toho, co dělám. Mám se kam uchýlit, kde se cítím svobodně, kde jsem sama za sebe… Když jsem poprvé začala psát, byla jsem sama. Můj první manžel mě opustil, rodiče mně nedokázali odpustit, že jsem se vdávala velmi mladá a brala si rozvedeného muže. A tak píšu, abych „opravila” realitu...
AZ: Takže i kdyby vám nevyšla žádná kniha, byla by vaše osobní bibliografie stejná?
LB: Myslím, že ano.
AZ: To je zajímavé.
LB: Ve skutečnosti v sobě nosím spoustu příběhů, které nemohu publikovat, protože bych tím ublížila některým lidem. Prostě píšu o událostech v mé vlastní hlavě. Není to tedy terapie, ale spíše pro projasnění mysli, hlavně její emoční stránky.
KP: Jak byste se cítila, kdyby vaše knihy nebyly publikovány nebo texty zveřejnilo jen několik malých časopisů. Považovala byste to za normální, když jste tolik času strávila psaním?
LB: No, je tu ještě něco. Když píšete, tak chcete, aby si to někdo přečetl. Ale nemyslím na někoho konkrétního. Jen si uvědomuji, proč souzním s oním místem, nebo nebo s těmito lidmi, nebo v této práci, nebo v této situaci. A tak se naplní akt psaní jako spojení, rozdávání. Je to jako, když vyprávíte vtip, tak také chcete, aby se někdo smál.
KP: Pak máte štěstí, protože jste zřejmě nezažila ten obrovský tlak, aby se vám podařilo rukopis publikovat…
LB: Nikdy jsem se nenaučila, jak na tom správně pracovat. Neosvojila jsem si dobré návyky, jak svou práci prosadit. A protože mám vydavatele, nemusím být tak ambiciózní, jak by bylo potřeba. Nikdy jsem nepsala jen pro peníze. I proto jsem nesouhlasila se změnami, do nichž mě vydavatel nutil, a to i za cenu, že nedodržím
smlouvu.
KP: Mluvila jste o tom, že píšete proto, abyste se měla kam uchýlit, kvůli vaší minulosti, vaší rodině… Co kdybyste měla v Iowě dokonalou výchovu, se dvěma milujícími rodiči a pak s ideálním manželem? O čem byste psala?
LB: No, nemyslím, že bych musela psát! [Mnoho smíchu] Myslím, že Proust má pravdu, když říká, že píší pouze neurotici.
KP: Ale vážně? Připouštíte, že jste nemusela byste být spisovatelkou?                                                                        LB: Nejspíš ne! [Smích] Myslím, že spisovatelé chtějí nějakým způsobem změnit svou realitu. Chtějí ukázat, co je roztomilé a krásné, a tak prožívat svůj život a podívat se na něj určitým způsobem. A myslím, že spisovatelé
jsou lidé, kteří se potřebují ujistit o svém životě, že je správný. A pro mě je to způsob, jak dosáhnou pozitiva vyseparováním krásy z negativních věcí nebo z těžkých časů, nebo jen proto, aby měly smysl.
AZ: Neinspiroval vás někdy nějaký podnět, který vedl ke změně ve světě?
LB: Ne.
AZ: Je to opravdu pro vás velmi osobní věc?
LB: Je to osobní.
AZ: Takže pokud je to tak osobní, zraňují vás některé recenze nebo krutá kritika?
LB: Ne, nezraňují. Z každé knihy mám upřímný pocit, že je vše pravda, co jsem napsala a že jsem to udělala, jak jsem nejlépe mohla.
KP: Jak jste se naučila psát?
LB: [Ticho po dobu 15 sekund] Nevím. Četla jsem a četla a četla. Měla jsem dobré vzory.
KP: Ale všichni autoři, jejichž knihy jste přečetla, nemohli ovlivnit vaši tvorbu...
LB: Ne, vliv na mě měli mladí básníci jako Ed Dorn a Robert Creeley. V mládí mě fascinoval William Carlos Williams, který psal krásnou angličtinou. Vzala jsem si od nich potřebu inspirace v reálném světě a psát o něm prostě bez zbytečných kudrlinek. Jejich vliv mi také pomohl v tom, že jsem se nesnažila být romantická, nebo
za každou cenu vtipná, ale nechat příběh žít vlastním životem.
KP: Jak se vaše psaní změnilo v průběhu let? Vím, že jste se na nějaký čas odmlčela a pak znovu začala.  Odhodlala jste se ke změně, nebo jste pokračovala tam, kde jste skončila?
LB: Někdy píšu příběh a pak si ho přečtu a přemýšlím a dojdu k závěru: „Wow, to je skvělé, můj rukopis se úplně změnil.” Ale za nějaký čas zas tak velký rozdíl nevidím. Myslím, že mé dřívější práce byly volnější a zábavnější. A pravděpodobně i lyričtější. V těch pozdějších je zase více reflexe, více myšlenek o smrti a více o charakteru.
KP: Existují určité techniky, které se opakují, jako třeba dialog?
LB: Každý nový příběh generuje jiný problém. Když dokončím příběh, přemýšlím: „To opravdu funguje.“ Ale v příští knize se nemohu opakovat. Jeden nedávný příběh, který jsem napsala, postrádal úplně dialog. Všechno se to prostě odehrávalo v hlavě někoho ... to byl právě příběh třetí osoby. Zdálo se mi to jako jediný možný způsob, jak to vyprávět – zůstat úplně mimo děj.
KP: Vypadá to, že hodně dáte na instinkt, když vybíráte vypravěče?
LB: Jo, ale dělám to mnoha různými způsoby. Poslední příběh, jsem psala v první i třetí osobě, a to byl ten, kdo komentuje – tedy vypravěč. Někdo, koho jsem si úplně vymyslela. Zdá se mi to jednodušší, jak se dobrat objektivity.
AZ: Máte tendenci psát způsobem, jakým mluvíte. Nemám na mysli slovo po slově, ale když hovoříte, často dojdete k nějaké úderné či humorné replice. Myslíte si, že píšete způsobem, jakým byste chtěla mluvit s lidmi?
LB: Jo jo.
AZ: Dá se to považovat za vaši ochrannou známku?
LB: Ano, ale někdy je to klamné. Nevím, jestli jste četl příběh závislých, kteří se ocitnou na poušti. Kniha se jmenuje „Strays”. Je o ženě narkomance a ona je zařazena do odvykacího programu v poušti spolu s bandou tvrdých narkomanů. Působila jsem mezi nimi jako poradkyně, a z jejího pohledu líčím tragédii závislosti mladé ženy. Ale používám svůj hlas a můj druh humoru, takže lidé věří, že je to pravda, protože to říkám tak, jak mluvím.
AZ: Použila jste někdy radikálně jiný hlas, třeba na způsob Bukowskeho?
LB: Ano, několikrát. Třeba v Deštivém dni, v příběhu o detoxikaci.
AZ: To mě přivádí k další otázce. Jste někdo, kdo potřebuje určité prostředí a určitý čas na psaní? Můžete psát dobře i pod tlakem?
LB: Potřebuji spoustu času, jen na to, abych si příběh promyslela. Mé příběhy se zdají být o mně, ale obvykle cítím, že námět přichází, když cítím lásku k jiným lidem. A musím se cítit dobře.
AZ: Říkala jste, že váš styl je jednoduchý. Musela jste někdy experimentovat nebo psát tak, že se to vymykalo tomu, na co jste zvyklá?
LB: Několikrát. Třeba kniha „Beauty's Only Skin Deep” je experimentem. A nemyslím, že to fungovalo dobře, ale bylo to zábavné. Nejvíce experimentální, co jsem napsala, bylo v „Point of View”. Bavilo mě to, líbilo se mi to, ale hrát si s jazykem není opravdu můj úmysl. Obvykle se více zajímám o osobní vztahy nebo o vztahy
mezi lidmi.
AZ: Záleží vám na tom, jak se na vaše knihy budou lidé dívat za desetiletí?
LB: Ano. Zdá se mi, že jsem velmi skromná, protože se nestarám o peníze ani slávu nebo o recenze v New York Times. Opájím se však myšlenkou, že mě lidé budou číst dlouho. Že mé příběhy budou dědictvím celého světa. Ale hlavně si přeji, aby oslovily mé syny a mé vnuky…
KP: Takže teď píšete víc pro svou rodinu?
LB: Ano, ale stále si představuji, že nějaká dívka přijde do knihovny a objeví tam jednu z mých knih a s chutí si ji přečte. Takže vidíte, jsem vlastně docela ambiciózní.