Muriel Sparková (1918–2006), skotská spisovatelka, básnířka a esejistka, vystudovala dívčí školu Jamese Gillespieho, která jí byla inspirací při psaní novely Nejlepší léta slečny Jean Brodieové, a absolvovala roční kurz obchodní korespondence. Před sňatkem učila krátce angličtinu a pracovala jako sekretářka. Psát začala po druhé světové válce, v roce 1947 se na rok stala šéfredaktorkou časopisu Poetry Review. V roce 1954  konvertovala ke katolické víře, což sama považovala za stěžejní posun ve své spisovatelské kariéře. Žila v Londýně, v New Yorku a v Římě, kde v roce 1968 potkala sochařku Penelope Jardineovou, s níž se na začátku sedmdesátých let usadila v Toskánsku, kde také zemřela. První román, The Comforters, publikovala v roce 1957, česky vyšla Balada z předměstí (1960, česky 1970), detektivka Večírek (1990, česky 1997), povídka Černá madona (česky 2001) a detektivní román Záhadný případ lorda Lucana (2000, česky 2003).
Muriel Sparkovou zařadil deník Times na osmou příčku mezi padesáti nejlepšími poválečnými britskými spisovateli.

Ráda bych hovořila s Charlotte Brontëovou

Existuje nějaká otázka, kterou byste si přála v rozhovoru dostat?

Ne.

Cítila jste někdy, že některá otázka byla během rozhovoru tak podnětná, že vás inspirovala k napsání nové prózy?

Ano, ale nepamatuji si nic konkrétního. 

Kdybyste si mohla vybrat k rozhovoru osobnost, ať už živou, mrtvou, božskou, nebo mýtickou, kterou byste si vybrala a kde by se měl uskutečnit?

Spisovatelku Charlotte Brontëovou a pozvala bych ji do Bruselu.

Proč jsou vaše odpovědi tak krátké?

Vždycky píšu stručně a stejně tak i mluvím.

Jak a kde pracujete?

Mám ložnici s krásným výhledem na toskánské kopce a pole. Ale většinou píšu v malé místnosti. Do pracovny bych musela po schodech a nohy mi už moc neslouží…

Jak moc revidujete svůj text?

Velmi málo. Knihu si nejprve pořádně promyslím a pak teprve začnu psát. Pokud něco upravuji, tak to jsou většinou čárky. 

Která kniha byla pro vás nejtěžší?

Autobiografie. Protože jsem se musela přísně držet faktů.

A nejjednodušší?

Nejlepší léta slečny Jean Brodieové. 

Proč?

Psala jsem o věcech, které se nejvíce blížily mým zkušenostem.

Jak moc vám záleží na pravdivosti vašich příběhů?

Úplně nejvíc i když netvrdím, že moje romány jsou pravdivé, obsahují hodně fikce. Ale to se nevylučuje. Píšu, co si myslím, a i fikce je pravdivá. 

Kdy jste se rozhodla, že se stanete spisovatelkou?

Věděla jsem to od dětství. Ráda jsem četla a brzy jsem se pokoušela také nějakou knihu napsat. Rodiče mi umožnili číst všechno, co se mi dostalo do rukou. Měla měla jsem i legitimaci do veřejné knihovny Morningside, což byla největší pobočková knihovna v Edinburghu. Trávila jsem tu spoustu času a půjčovala jsem si knížky i na matku a otce a staršího bratra Philipa. Knihovna byla necelý kilometr od našeho bytu a já tu našla druhý domov a bránu do nespočetných jiných světů, skutečných i smyšlených.

Které knihy jste měla nejraději?

Četla jsem neúprosně a bez rozdílu, od The Pilgrim's Progress až po svázané svazky viktoriánských dámských časopisů, které matka, nešťastná romantická duše, získala z druhé ruky. Milovala jsem dobrodružné příběhy Roberta Louise Stevensona. Někdy, když jsem četla obzvláště působivou knihu, dovyprávěla jsem si příběh v mé představivosti. Psala jsem také poezii. Zřejmě i proto jsem byla v James Gillespie, škole pro dívky, přezdívaná jako „básník a snílek“. Pro mě to byla lichotka, protože kvůli obdivu k Johnovi Masefieldu mě lákalo vydat se v jeho stopách. Ale nechtěla jsem zůstat jen u poezie. Svou první prózu jsem poslala do soutěže v Observeru. Byl to velmi zvláštní příběh, ale vyhrál cenu. Psala jsem tam o andělovi, který se objevil na řece Zambesi. 

Máte nějakou radu svým mladým kolegům?

Buďte vždy zadobře s nakladateli. Jednejte s nimi s úsměvem, ale řekněte jim přímo, co chcete. A stejně s agenty. Otevřeně jim sdělte svůj požadavek. A pak ho můžete třeba zdvojnásobit. Sama jsem zjistila, že to funguje.
(Ze zahraničních pramenů, podstatná část je převzata z rozhovoru pro web Penguin ze září 2000).