Katherine Center (* 1972) vytvořila své první literární dílo v šesté třídě základní školy – byl jím fanouškovský román o skupině Duran Duran. Tato raná zkušenost se jí natolik zalíbila, že se psaní věnovala téměř v každé volné chvíli: psala básně, eseje, povídky, deníky... A když nepsala, tak četla. Na střední škole se jí podařilo získat stipendium na slovutné Vassar College, kde během studia získala cenu za nejlepší román. Téměř by se mohlo zdát, že s takovým startem už se nedá zaškobrtnout. A přece – trvalo dlouhých deset let, než našla nakladatele. Dnes se na to Katherine dívá s odstupem a říká: „Znovu se ukázalo, že stále platí rčení: co tě nezabije, to tě posílí. Každá zlá zkušenost nás posouvá dál, pokud se ni díváme správným úhlem pohledu."

Nic z toho, co stojí za to, není snadné...

Řekněte nám něco o vaší nové knize Jak ti zmizet ze života…

Je to příběh ženy, která se v den, který začínal jako nejlepší v jejím životě, vážně zranila. Její situace je těžká, ale způsob, jakým se s ní vyrovnává, svědčí o její vnitřní síle. Je to také rodinný příběh o sestrách a o rodičích a o tom, jak těžké může být někdy milovat. Ale v prvé řadě jde o odvahu a odhodlání vrátit se zpět do života a tváří v tvář všemu špatnému čerpat z těch jeho lepších stránek.

Jde o příběh veskrze vážný, ale zažila jste i něco úsměvného při získávání podkladů k románu?

Tato kniha je o ženě, která přežije leteckou havárii, a tak jsem potřebovala vědět, co asi prožívala. Nejsem zrovna fanoušek létání. Vždy si uvědomuji, že asi z osmdesáti procent je tu možnost, že letadlo havaruje, i přes fakta o opaku. Takže vždycky se mi líbí věta: „Jo, to zní jako krásná dovolená – pokud přežijeme let.“ Domluvila jsem se s pilotem, čekal na mě ráno, až vypravím děti do školy. Byla jsem do značné míry přesvědčena, že už je neuvidím. Mávala jsem jim a jen si přála, aby na mě nezapomněly. Dobrá zpráva je, že jsem přežila. Vyletěli jsme z Houstonu a absolvovali příjemný let na ostrov Galveston a zpět. A poté, co jsme bezpečně přistáli, jsem pilota požádala, aby mi vylíčil, jak by mohlo dojít k havárii letadla.

Máte nějaké zvláštní rituály, které vám pomohou soustředit se na psaní?

Potřebuji se izolovat od okolí. Nejlépe se mi tvoří, když strávím čtyři až pět dní zcela sama. Musím se skutečně fyzicky odloučit od okolního světa alespoň v té fázi, když připravuji koncept a vytvářím první verzi příběhu. Vždycky začínám s jakýmsi náčrtem děje, připravím si rozsáhlý seznamu událostí, o kterých si myslím, že by se měly stát. Je dobré znát dopodrobna základy příběhu, ale jakmile ožije v hlavě, ráda opouštím, co jsem vymyslela, a popisuji to, co se zrovna děje v mé mysli. Příběhy se stávají skutečnými. Je to čisté kouzlo a je to něco, za co jsem vždycky vděčná.

Které romantické autory máte ráda?

Zbožňuji Tessy Dareovou, Julii Quinnovou a Lisu Kleypasovou. Jsem konzervativní a ctím společenská pravidla! A to u nich nalézám. Jejich knihy mám na nočním stolku jako kosmetiku. Pevně věřím, že romantické romány vyživují duši.

Koho snesete ve své blízkosti, když píšete?

Jenom jednu bytost. Je to hlídací pes jménem Sweetie, který mě pozoruje. Ovšem většinou se stará o to, kde by se nejlépe vyspal…

Existuje ideální prostředí pro vaši práci?

Mým oblíbeným místem je malá slunná chalupa na ostrově Galveston – zvláště v chladných jarních dnech. Uvelebím se na bělostné pohovce, piju kávu a přemýšlím. Do místnosti proniká jen oceánský vánek. Psát mohu samozřejmě kdekoli, ale pokud si mohu vybrat, je to pláž.

Vy se projevujete i na internetu. V jednom blogu jste napsala: „Nic z toho, co stojí za to, není snadné," a dodala: „Nic, co nepronikne do vaší duše, nemůže změnit váš život. Je to pravda o práci, je to pravda o rodičovství, a je to pravda o lásce.“ Vyznívá to jako motto vaší tvorby, která nenásilně nutí čtenáře k tomu, aby si uvědomil, že krása se nalézá v nedokonalosti života.

Ano. Je to něco, v co věřím, a něco, co se vždycky snažím připomenout. Musíte hledat krásu v boji a výzvách. Musíte se rozhodnout, jestli tam krásu vůbec vidíte. Není vždy možné moudrost hned ocenit. Většinou se to stane až tehdy, když poznáte, odkud přichází. Myslím ale, že to souvisí s uvědoměním si, že už nejste mladý.

Co vás motivuje k práci, kterou děláte?

Myslím, že vyprávět příběhy je velmi uklidňující. Příběhy o lidech, se kterými se můžeme ztotožnit, a třeba se s nimi i zasmát. Je to opravdu silná věc, která vás může i trochu vzdálit od vašeho reálného života. Psaní románu je hodně jako čtení. Lidé a události se na stránce objeví a vy je sledujete, kam se chystají. Slyšíte je, jak mluví. Máte na ně určitý vliv, samozřejmě, pokud jste autorem příběhu. Ale překvapení se stejně nevyhnete. Takže mě motivuje potěšení z práce, která je více zábavou. Píšu knihy, které bych chtěla číst.
(Ze zahraničních pramenů)