Maria Adolfsson (* 1958) se narodila a vyrostla ve Stockholmu, ale velkou část dětství strávila na Stockholmském souostroví. Pustá krajina se zakrslými borovicemi, zvukem mlhových sirén a okolním mořem ji silně ovlivnila, což ostatně čtenář série Doggerland záhy odhalí.

Román je dohoda mezi autorem a čtenářem. Na chvíli předstíráme, jako by se to opravdu stalo.

Pracovala jste roky jako tisková mluvčí. Jak jste dospěla k rozhodnutí napsat knihu a proč jste zvolila žánr thrilleru?

Ve své profesi jsem vždy hodně psala. A často jsem také snila o tom, že napíšu knihy a pak jsem se takového snu vzdala, protože jsem nechtěla zanedbávat zaměstnání. Ale stejně mi to nedalo a ve svém volnu jsem vymýšlela příběhy. Nemohla se zastavit. Až jsem knihu napsala a odevzdala rukopis do nakladatelství. Bohužel krátce před vydáním dali všichni zaměstnanci pro nesouhlas s majitelem výpověď.

Jak jste přišla na postavu Karen Eiken Hornbyové?

Od začátku jsem věděla, že by neměla být příliš mladá, asi tak ve věku, kdy už může předat nějakou životní zkušenost. A neměla by být dobrá za každou cenu. Tedy nikoli klasická hrdinka, která vždy dělá správnou věc. Chtěla jsem psát o skutečné osobě, člověku, který také dělá chyby, v práci i v soukromém životě.

Karen se potýká s některými osobními problémy. Najde způsob, jak je v průběhu života překonat, nebo jsou její traumata příliš hluboká?

Karen bude mít v každém případě nové zkušenosti jak v práci, tak v soukromém životě a bude se stále vyvíjet. Karen Eiken Hornby žije ovládána strachem a pocitem viny, ale zároveň je schopna odpustit a otevřít se novému životu.

Doggerland je fiktivní. Proč jste příběh neumístila například do Anglie nebo některé ze skandinávských zemí?

Vždy jsem se zajímala o to, co mají lidé v různých zemích společného a čím se liší. Když píšu o Doggerlandu, můžu si hrát s myšlenkou: „Co kdyby...?” Co kdyby byl uprostřed Severního moře malý ostrovní národ? Jaký by byl? A jak by tam lidé žili? Jak by vypadala kombinace britské a skandinávské kultury? Při tvorbě Doggerlandu jsem kreativně přemýšlela, a to nejen pokud šlo o krajinu, ale také o psychiku postav a jejich uvažování, když se pohybují na hraně zločinu. Cítila jsem se jako objevitel, který vstupuje na nezmapované území. A o tom je i psaní – ničím nespoutat svou fantazii. To platí i pro čtenáře. Román je dohoda mezi autorem a čtenářem: Líčíme něco, jako by se to opravdu stalo. Vyprávět příběh ve fiktivní zemi umožňuje děj akcelerovat a čtenář má možnost prozkoumat Doggerland spolu se mnou.

Jsou doggerlandské thrillery navrženy jako trilogie, nebo můžeme počítat s více než třemi knihami?

Mám v hlavě alespoň další (čtvrtý) příběh, ale mám pocit, že to tím neskončí. Jak jsem řekla: pokud jde o psaní a vymýšlení příběhů, nezdá se, že bych byla schopna zvolnit nebo dokonce skončit.
(Ze zahraničních pramenů, rozhovor vedla Carola Krauße-Reim)