Lori Nelson Spielmanová (narozena 30. dubna 1961 v Lansing, Michigan) je americká spisovatelka, známá především svým bestsellerem Seznam tajných přání, přeloženým do 27 jazyků v 30 zemích. Nelson Spielman začala psát až po dosažení 48 let. Žije v East Lansing se svým manželem Billem Spielmanem. Nemá děti.

Inspiruje mě každý spisovatel

Lori, prozraďte nám něco o sobě, bylo vaším dětským přáním stát se spisovatelkou?

Lidé se mě na to často ptají. Ráda bych jim odpověděla ano. Ale ve skutečnosti jsem o tom začala přemýšlet až v dospělosti. Vyrostla jsem v dělnické rodině, první ze čtyř sourozenců. Žádného autora jsem neznala. Když jsem se hlásila na vysokou školu, má praktická matka se zeptala: „Učitelka nebo zdravotní sestra, které profesi dáš přednost?“ Vystudovala jsem logopedii, a jsem tomu ráda. Čas strávený ve veřejném školství nepovažuji za promarněný. Hodně jsem se od svých studentů naučila. Posledních dvanáct let své kariéry jsem pracovala doma, učila jsem psychicky nebo fyzicky narušené děti. Moji studenti byli obvykle z domácností s jedním rodičem a žili většinou pod úrovní chudoby. Považovala jsem za privilegium moci vstoupit do jejich domovů a poznat jejich rodiny. To mi otevíralo oči a působilo hořkosladce. Když píšu o těhotných dospívajících nebo o duševních nemocech, úkrytech bezdomovců nebo o dotovaném bydlení, myslím na to, co jsem prožila, a snažím se pravdivě a s respektem své poznatky čtenářům zprostředkovat.

Jaké máte ambice pokud jde o vaši kariéru spisovatelky?

Doufám, že budu pokračovat v psaní románů a že budou stále kvalitnější. Neustále čtu knihy a články o tvůrčím psaní, navštěvuji workshopy a konference, v naději, že se stanu lepší spisovatelkou. A i když miluji psaní ženské beletrie, ráda bych se ponořila do nějaké záhady a chci zkusit i scénář.

Kteří autoři vás inspirují?

Každý spisovatel mě inspiruje. Vím, že to zní jednoduše, ale teď si uvědomuji, jak moc práce a trpělivosti a vytrvalosti je potřeba k napsání knihy. Mezi mé nejoblíbenější romány patří Na východ od ráje od Johna Steinbecka , The Help od Kathryn Stockett, The Kite Runner od Khaled Hosseini, romány Ken Folletta, Betty Smith a většina věcí od Maeve Binchey a Elizabeth Berg.

Co vás přimělo sednout si a začít tvořit?

Můj první „román“ byl pro děti středního věku. Byl to příběh, který jsem vyprávěla, když jsem jako teenager hlídala u sousedů děti. Zamilovaly si ho a žádaly mě, abych jim ho znovu a znovu povídala. O několik let později jsem to chtěla dostat na papír, a jak jsem psala, stala jsem se tím doslova posedlá! Uvědomila jsem si, že psaní je moje vášeň. Je to tak zábavné obklopit se zajímavými hrdiny se specifickými problémy a řešit je s nimi.

Jak pracujete? Načrtnete si děj nebo dáte na okamžitý nápad  a z něho vycházíte?

Když dostanu nápad na příběh, nechám ho několik dní v hlavě uzrát. Obvykle se ale změní v něco jiného, než jsem si představovala. Vizuálně se rozvíjí, podobně jako film. Představuji si mnoho scén a znám konec. Píšu poznámky, ale nemusím mít nutně podrobný přehled. Píšu šíleně a špatně – ano, první verze jsou hrozné. V místech, kde si potřebuji některá fakta ověřit, udělám dvě velká X a pokračuji. Později se sem vrátím a doplním, co je třeba. Naštěstí ráda přepisuji, je to vlastně většina práce mé na rukopisu. Měla jsem hezký život, profese učitelky mě bavila. Ale nemám děti, takže kniha je takové mé dědictví.

Tušíte, čím vaše romány tak zaujaly?

To kouzlo bych chtěla znát (směje se). Myslím, že kniha inspiruje čtenáře, k tomu, aby si splnili své sny. Zejména ženy ve svých třiceti letech jsou pod tlakem, aby dělaly všechno správně – v práci, v rodičovství, v manželství. A v knihách mohou najít modely, jak to zvládnout. Román třeba také vyvolá potřebu přemýšlet o tom, co je důležité. To nemusí být zrovna něco, o čem jsme si mysleli, že chceme. Dostávám mnoho dopisů od čtenářů, kteří se cítí uvězněni v životě – práci, a ta omezení je strašně tíží.

Píšete o odpuštění, o poctivosti. Je dobré vždy říkat pravdu?

Pokud byste měli někoho zranit pravdou, tak to nutné není. Neříkat pravdu může být ohleduplné.

Na svých webových stránkách dáváte tipy budoucím autorům. Chybí tam však mantra: „Nikdy se nevzdávej!”

Považuji to za samozřejmé. První verze románu zpravidla není nikdy publikována. Budoucí autoři by s tím měli počítat. Než mně vyšla prvotina, měla jsem v zásuvce román pro mládež, hru a další ženský román.

Ve vašich románech je důležitý vztah matka – dcera. Jak to máte vy?

S matkou jsme si velmi blízké. Děti nemám, ale vždycky jsem chtěla dceru. Maminka četla všechno, co jsem napsala. Když jsem jí dala rukopis knihy A na nebi čekají hvězdy, vzala si ho na dovolenou. Jednoho dne mi nechala na záznamníku vzkaz: „Právě jsem dočetla tvou knihu. Myslím, že bude vydána!” Moc mě to povzbudilo. Vzkaz jsem nevymazala. A pokaždé, když mou práci vydavatel nebo agent odmítne, tak si ji přehraji...

(Ze zahraničních pramenů)