David Grann se narodil 10. března 1967. Magisterský titul v oboru mezinárodních vztahů získal v roce 1993 na Fletcher School of Law & Diplomacy a o rok později dokončil studia tvůrčího psaní na Boston univerzity. Před nástupem do New Yorker v roce 2003, byl Grann vedoucím redaktorem The New Republic a od roku 1995 do roku 1996 výkonným redaktorem novin The Hill. Po absolvování Connecticut College v roce 1989 získal Thomas Watson Fellowship. Je autorem čtyř knih a množství článků a reportáží. V současné době žije v New Yorku se svou ženou a dvěma dětmi.

Ten ďábel tam stál

V románu Krvavé prachy – Osedžské masové vraždy a zrod FBI David Grann zkoumá překvapující a do značné míry upozaděnou epizodu americké historie. Proto se i první otázka týkala toho, jak ho napadlo napsat tuto knihu.

Rozhodl jsem se, když jsem před několika lety navštívil Muzeum Osage Nation v Oklahomě. Zaujala mě fotografie z roku 1924 na níž bylo zobrazeno zdánlivě nevinné shromáždění bílých osadníků a členů indiánského kmene Osedžů. Ale část obrazu byla vyříznuta. Když jsem se zeptal ředitelky muzea, proč se tak stalo, řekla mi, že na fotografii byly postavy tak děsivé, že tuto část odstranila. „Ten ďábel tam stál.“ Myslela tím jednoho z bílých osadníků, kteří se podíleli na systematickém zabíjení Osedžů kvůli penězům z ropy. Část obrazu nebyla vyříznuta proto, aby se zapomnělo, co se stalo, ale proto, že nelze zapomenout. Mnozí z návštěvníků muzea, včetně mě, nevěděli o jednom z nejhrůznějších zločinů a neslýchaných rasových nespravedlností v americké historii.

K jakým pramenům jste se potřeboval dostat?

Tuto knihu jsem nemohl napsat bez pomoci knihovníků a archivářů. V pobočce Národního archivu v Texasu jsem našel tajné svědectví velké poroty pro několik případů vraždy, které podle mého názoru nebyly nikdy zveřejněny. Také jsem narazil na potrhaný lodní deník, který obsahoval jména bílých strážců. Americký kongres totiž tehdy přijal legislativu, podle níž bílí strážci měli dohlížet na bohatství Osedžů. Když se stalo, že někdo zemřel rukou opatrovníka, objevilo se za jeho jménem slovo Dead (mrtvý). Všiml jsem si, že jeden opatrovník byl přidělen pěti Osedžům, a za všemi jmény bylo připsáno Dead. Další opatrovník měl třináct chráněnců a více než polovina z nich byla zapsána jako zemřelá. A tak to šlo. Čísla byla ohromující a jasně neodpovídala přirozené úmrtnosti. Začal jsem si uvědomovat šíři systematické vražedné kampaně proti Osedžům. Snad nejpozoruhodnější a úplně nečekané pro mě bylo zjištění, jak dalece tato tragédie zasahuje do současnosti. Knihovník v New York City Public Library, když jsem mu vyprávěl, co všechno jsem zjistil, mi k mému úžasu řekl, že někteří členové jeho rodiny byli z Oklahomy a byli příbuzní několika obětí a vrahů, o kterých jsem se chystal psát. Spojili se s nimi. To mi vadilo. Uvědomil jsem si, že žijí vedle sebe ve stejném sousedství v Oklahomě potomci vrahů i obětí a jejich osudy se prolínají, což je v mnoha ohledech příběh Ameriky.

Co vidíte jako hlavní přínos knihy?

No, nemyslím si, že můžete pochopit naši zemi, pokud nepochopíte i její části – tedy i tuto temnou část naší historie. Týká se jedné z nejhorších rasových nespravdlností a zločinných spiknutí v americké historii. A ve škole se o tom nikdy nevyučovalo. Jen Osedžové si byli vědomi své historie, a to byli jediní. Myslím, že takové příběhy byly marginalizovány a zanedbávány, což je špatné, vždyť také patří do našich dějin.

Váš román byl zfilmován. Jaké to je vidět příběh, nad kterým jste strávil tolik času, na filmovém plátně?

Mám tendenci psát o událostech, na které se do značné míry zapomnělo. Se značným zadostiučiněním jsem přijal, že právě osud Osedžů, jichž se dotkla taková obrovská rasová nespravedlnost – se stane součástí našeho širšího svědomí. Navíc v tak skvělé režii MARTINA SCORSESE a v hlavních rolích s LEONAREM DICAPRIEM a ROBERTEM DE NIRO.

(Ze zahraničních pramenů)