Katalog nových knih
Knihy v katalogu jsou seřazeny sestupně podle data jejich vydání.
Reklama
Simmons Sylvie
Sylvie Simmonsová je oceňovaná spisovatelka patřící mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její nadšeně přijímané knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele.
Mimořádný umělec, který nedělá hranici mezi hudbou a slovy
Můžete nám nejprve něco říct o sobě?
Narodila jsem se a vyrůstala v Londýně. V dětství jsem poslouchala hudbu, věnovala se zpěvu, stepování, psaní malých příběhů. Koncem sedmdesátých let jsem se s kufrem a přenosným psacím strojem přestěhovala do LA, abych nastoupila dráhu rockového novinářky, a tou jsem dosud. Napsala jsem několik knih, beletrie a literatury faktu, také několik písní, hraji na ukulele a získala několik cen.
A teď k vaší knize. Proč biografie Leonarda Cohena?
Vzpomínám si, jak jsem poprvé slyšela jeho hlas na albu CBS vydaném ve Velké Británii v roce 1968 - zpíval „Sestry milosrdenství“. Jasně si pamatuji, že mě to zvedlo a doslova přitisklo ke zdi. Od té doby jsem nepřestala analyzovat, proč to na mě mělo mít takový silný účinek. Hned mi bylo jasné, že tohle není jen nějaký obyčejný chlap, ale muž, který něco věděl, kdo něčemu rozuměl a kdo vám osobně dokázal vysvětlit své tajemství. Jeho písně byly záhadné, ale zároveň průzračné. Vím, že mě stále přitahovaly a pořád jsem je poslouchala. Drážky na LP desce už byly skoro neznatelné, často jsem zapomněla starý gramofon na noc vypnout. Původní desku uchovávám jako relikvii, samozřejmě mám spousty nových. Leonard mě nikdy nepřestával fascinovat a svádět svými slovy a písněmi.
Jak vás napadlo napsat o něm knihu?
Poprvé jsem o tom vážně přemýšlela v roce 2001. Leonard byl v Londýně, kde jsem zrovna žila, a chystala s ním interview. Náš rozhovor trval tři dny, měla jsem pocit, že stále o něm toho nevím dost. V knihovně jsem měla spoustu knih o Bobu Dylanovi, ale o Leonardovi téměř nic. Existoval tedy prostor o něm něco napsat a cítila jsem, že je to příležitost pro mě. Ale bylo mi jasné, že napsat takovou knihu znamená těžkou práci. Takže jsem tento nápad neustále odkládala. Až jsme se v roce 2009 dohodli a začalo velké dobrodružství.
Jak přijal Leonard vaši nabídku napsat o něm biografii?
Leonard knihu o sobě nechtěl, tudíž mě ani nepožádal, abych ji napsala. Ale nic z toho mu nezabránilo, aby mě podporoval. Bez toho bych knihu nemohla napsat. Ale jednoduché to pro mě nebylo. Leonard Cohen je plachý a velmi skromný muž. O někom takovém se svědectví podává obtížně. Navštívila jsem místa, kde žil, mluvila s jeho přáteli z dětství, s vydavateli, hledala jeho múzy, spoluobčany a skládala fakta, příběhy a postřehy, a tak se snažila nahlédnout do umělcovy duše.. Leonard mi ale pomohl. Už tím, že mi půjčil své osobní fotografie. Ať už si o mém projektu myslel cokoli, vždycky se choval jako dokonalý pán.
Na které aspekty osobnosti Leonarda Cohena jste hlavně kladla důraz?
Chtěla jsem psát o všem, čím se vyznačuje jeho jedinečnost. O poezii, próze, písních, ale i vztazích k ženám, jeho chápání náboženství, ale i trápení s depresemi. Zkrátka mi bylo jasné, že nemohu psát o jednom, aniž bych se nezmínila o všem dalším, čím vyniká, nebo si zaslouží úctu. Od začátku jsem věděla, že to bude dlouhá kniha. A také mi bylo jasné, že musí obsahovat maximum informací.
Takže dříve, než jsem začala psát, jsem si vytvořila jakýsi cestovní plán. Vešel se mi asi na dvacet stránek. Původní obrysy a záměry se mi však brzy začaly v pokračujícím rukopise rozmělňovat a měnit, protože jsem se dostávala k faktům a svědeckým výpovědím, které prohlubovaly příběh. Všechno jsem si pak pečlivě ověřovala a potřebovala jsem získat nejméně dva, ale raději tři, originální zdroje, nějaký fyzický důkaz, který mě přesvědčil, o tom, že je všechno pravda. Například dopis s razítkem, položka v archivu Leonarda, seznam nahrávek a studií, kde byly pořízeny atd.
Druhou věcí na struktuře bylo, že jsem věděla, že chci, aby Leonardův hlas a přítomnost pronikly do knihy. Mám ho tam osobně na začátku knihy, v prologu a také na konci knihy, v epilogu. Konec konců není jen předmětem knihy, ale živým mužem, a já jsem tam chtěla mít jeho osobnost. Takže tu a tam v průběhu (chronologického) vyprávění existuje určitý druh pokračujícího rozhovoru mezi Leonardem a mnou, v němž vlastním hlasem slyšíme něco, co se děje v období, které tato kapitola pokrývá.
Mluvila jsi s mnoha lidmi, kteří byli někdy součástí Leonardova života. Řekněte nám o tom!
Více než stovka jeho přátel a blízkých mi vyjevila tolik příběhů, že nevím, kde začít. Začala jsem svou knihu, kde Leonard začal svůj život, v Montrealu (zatraceně, toto místo je v zimě chladné!), Kde jsem se od začátku setkala a mluvila s několika skvělými lidmi. Například Mort Rosengarten, což je sochař, Leonardův přítel od devíti let. Trpěl emfyzémem, ale přesto s přenosným ventilátorem dokázal žít plnohodnotný život. Rád navštěvoval s Leonardem jednoho ze starých židovských lahůdkářů na Main. Další z nezapomenutelných okamžiků v Montrealu byl rozhovor se starým rabínem v synagoze, kterou založili Leonardovi předci.
Bylo tolik nezapomenutelných lidí a událostí. Pobývala jsem třeba v klášteře na Mt Baldy a první noc jsem hrála s jedním mnichem na ukulele a mandolínu. Zastavila jsem se v Claremontu a navštívila Chris Darrowa, který byl v Kaleidoskopu, skupině, která hrála na Leonardově prvním albu. Darrow je skvělý hudebník. Byl laskavý a věnoval mi spoustu času. O mnoha dalších zážitcích se dočtete v knize.
Vložila jste do knihy všechny dobré příběhy, které jste slyšela? Pokud ne, jaké příběhy a proč jste je vynechala?
Do knihy nešlo dát všechno, co jsem slyšela. Někdy jen proto, že jsem je nemohla doložit. Například jsem mluvila s některými ženami důležitými v Leonardově životě. Ženy pro něj byly, a stále jsou, nesmírně inspirativní. Nechtěla jsem však vytvořit nějaký katalog jeho milenek a rozhodně jsem neměla zájem prohlížet klíčovou dírkou do jeho ložnice.
Dalším důvodem, proč se některé věci nedostaly do tisku, bylo toto. Od začátku jsem se rozhodla, že nabídnu všem mým dotazovaným autorizaci jejich rozhovoru (který jsem si nahrála a přepsala). Cítila jsem, že je to zvlášť důležité pro osoby, které nejsou celebritami - přátele a rodinu - protože mnoho z nich nebylo zvyklých na nějakou publicitu. Dala jsem jim příležitost změnit, opravit, přidat nebo vymazat cokoli z jejich rozhovoru. To někdy vedlo ke ztrátě skvělého příběhu. Ale jakkoli to může být frustrující, doufejme, že jsem se tím vyhnula nějaké indiskreci.
Změnil se během psaní nějakým způsobem váš obrázek Leonarda jako člověka a umělce?
Ano, určitě, i když je těžké několika slovy přesně formulovat v čem. Materiál jsem sbírala chronologicky - nejprve jsem cestovala do Montrealu, pak do New Yorku, do Londýna atd. (Ačkoli samozřejmě systém se časem rozpadl, stejně jako se to stalo, protože se objevily nové informace a noví respondenti a nutili mě znovu přepisovat, někdy až drasticky). Když jsem nějak pronikla do Leonardova života, nové věci, které jsem objevovala, se zdály naprosto přirozené, jako bych je celou dobu znala.
Ale myslím si, že se ptáte, jestli jsem na konci toho všeho zjistila, že je velmi odlišný muž a umělec, než jsem si myslela, když jsem začínala? Odpověď na to zní ne. Při psaní o někom, koho obdivujete, vždy existuje nepatrná obava z toho, abyste neobjevili něco, co se vám nebude líbit. S Leonardem se to rozhodně nestalo.
Zažila jste při práci nějaká překvapení? Našla jste něco, co jste opravdu neočekávala?
Ano, byla tam nějaká překvapení, ale nešlo o nějaké kostlivce ve skříni.
Jak byste popsala Leonarda, kdybyste musela shrnout vše do jedné věty a představit ho někomu, kdo o něm nikdy neslyšel (za předpokladu, že by takový existoval)?
Mimořádný umělec, který nedělá hranici mezi hudbou a slovy. A hluboký muž, velmi hluboký. Tak tedy dvě věty.
Na tomto projektu jste strávila tři roky. Co bude dál?
Dobře se vyspím, napíšu zřejmě další smutné písně a bude je hrát na kytaru nebo ukulele. Psát budu další články pro MOJO, pokud si ještě vzpomenu, jak se vyjádřit méně než dvěma sty tisíci slovy. I z tohoto důvodu si myslím, že moje další kniha, pokud ji někdy napíšu, bude povídka.
(Ze zahraničních pramenů)
VYDANÉ TITULY
Reklama