MEGAN GOLDINOVÁ pracovala téměř dvacet let jako zahraniční zpravodajka pro Associated Press, Reuters a ABC. Specializovala se na oblast Středního východu, psala o válce, míru a mezinárodním terorismu, cestovala po celém světě. Dnes žije s manželem a třemi syny v Austrálii a píše čtenářsky velmi oblíbené romány.

Úniková hra byla pro mě výzvou

Bývalá novinářka a korespondentka agentury Reuters na Blízkém východě a v Asii Megean Goldinová se zařadila mezi úspěšné autory bestsellerů thrillerem The Escape Room  ( Penguin ) (č. Úniková hra). V návaznosti na její nejprodávanější debut The Girl in Kellers Way (č. Žena na lesní cestě, Mladá fronta 2019) potvrzuje svou pozici jedné z nejpřekládanějších australských autorek.  

 V jakém prostředí jste nacházela inspiraci k románu Úniková hra?

Těch zdrojů bylo hodně. Ale nejdříve jsem se musela postarat o své třetí dítě, chtělo to alespoň rok volna, abych se mu mohla plně věnovat. Když jsem začala hledat pracovní uplatnění, přijala jsem pozvání na konkurs na pozici, pro níž jsem měla kvalifikaci a zdála se mi zajímavá. Muž, který vedl pohovor, se choval velmi zvláštně. Mé odpovědi přerušoval křikem a doslova přitom hltal občerstvení, které připravili pro uchazeče. Cítila jsem se úplně bezmocná. O své zkušenosti jsem vyprávěla přátelům, z nichž mnozí zažili podobnou hororovou zkušenost. A tak mě napadlo, že ve svém příštím románu se budu věnovat sexismu a aroganci na pracovišti. Také jsem trochu myslela na pomstu a chtěla se zastat někoho, kdo je poražen systémem.  

V té době jsem také uvízla ve výtahu. Se svými dětmi jsem byla nakupovat, měla vozík plný jídla a výtah se s námi zastavil v mezipatře. Navíc zhaslo světlo. Trvalo několik minut, než jsme se dostali ven, ale v tom výtahu to byla temná, chladná a děsivá chvíle. Zůstalo to ve mně, když jsem přemýšlela o zápletkách románu. Otevřít děj popisem situace ve výtahu jsem brala jako výzvu. Pro své postavy jsem chtěla vytvořit atmosféru jakéhosi tlakového hrnce, kde by z přetlaku vznikalo nepřátelství, když si hrdinové navzájem odhalovali svá tajemství.

Zajímavá byla zejména videa z šedesátých let, která byla odvysílána v pořadu „Candid Camera“. Narazila jsem na několik případů lidí, kteří uvízli ve výtazích a následkem toho  zemřeli. Fascinovala mě statečnost a výdrž jednoho redaktora časopisu, který byl uvězněn ve výtahu 41 hodin. Své dojmy z toho podrobně popsal. Pokud jde o proniknutí do životního stylu Wall Streetu, přečetla jsem spousty blogů a příspěvků v médiích od lidí, kteří zde pracují. Získala jsem tím informace o tom, co se zde nosí, přes sladění pracovního a soukromého života, až po otázky související s jejich prací, platem, vztahy řadových bankéřů a s jejich šéfy. Hodně jsem také četla knihy, novinové články a dokonce i studie o psychologii člověka. Také jsem sledovala fóra pro investiční bankéře a pracovníky ve finančním odvětví. Mluvila jsem s lidmi, kteří pracovali ve světě financí. V budově, kde jsem dříve pracovala, sídlily i velké investiční banky. Často jsem zaslechla bankéře a makléře, kteří si povídali o svém osobním životě a práci. Ráda si o tom dělám poznámky, i když nevím, jestli je vůbec využiji.

Jak se lišila práce na  Únikové hře (The Escape Room) od psaní románu Žena na lesní cestě (The Girl in Kellers Way)?

Pracovala jsem se stejným vydavatelem a redaktorem nakladatelství Penguin.  Byli naprosto báječní. U Únikové hry to bylo jednodušší, protože už jsem věděla, co mohu očekávat. Spolupracovala jsem s nimi od první verze, což mi ušetřilo spoustu času. Mohla jsem totiž jejich připomínky zapracovat už do druhé verze.

Které překážky se vám jevily jako komplikované při psaní Únikové hry?

Byla to těžká kniha. Věděla jsem to, už když jsem začínala psát.  Zvolila jsem si psychologicky poměrně složité postavy, a začínat román situací v porouchaném výtahu už signalizovalo, že půjde o komplikovaný příběh. Pro mě to byla výzva, před níž stojí všichni autoři thrillerů, jimž jde o udržení tempa a zachování integrity příběhu. Věděla jsem, že mě čeká nelehká práce, ale ta výzva se mi opravdu líbila.

Byla také místa ve vašem románu, která jste si vysloveně užívala?

 Jsem jedním z těch spisovatelů, kteří neplánují příliš dopředu. Všechno se vyvíjí, když píšu, čímž mě místy čekají i docela příjemné zážitky, protože ne vždy vím, co se v příštím okamžiku odehraje. Příběh mě dovádí k zápletkám,  které jsem nečekala. Bavilo mě psát dialogy a pokoušet se zobrazit různé charaktery postav, a to, jak je utvářelo prostředí firem na Wall Streetu, v nichž pracovali.

Proč si myslíte, že knihy odhalující sexuální obtěžování a profesionální šikanu jsou v současné době důležité?

O těchto věcech je potřeba mluvit a psát, aby si je lidé uvědomili a změnili kulturu. Jsem silně věřící, o to víc mě trápí všechno, co je v naší společnosti špatné. Tím, že se problémy zametou pod koberec, nezmizí.

Co jste hlavně mohla uplatnit ze své profese novinářky při psaní beletrie?

 V dnešní době je pro novináře důležitá kromě schopnosti zachytit a zprostředkovat vše, co se kolem něho děje, především vytrvalost. A platí to i pro spisovatele.  Ať už jde o vytrvalost při psaní rukopisu i ve dnech, kdy by raději dělal tucet jiných věcí, nebo vytrvalost v úsilí, když se jedná o vydání díla. Neobejde se ani bez schopnosti fabulovat, vymýšlet zápletky, stanovit si a udržet vnitřní život postav a přizpůsobit jim dialog.

Proč jste si jako žánr vybrala právě thriller?

Tento žánr mám ráda, přečetla jsem spousty knih a viděla i hodně filmů.  Je to fantastický žánr, který mi oblažuje srdce a dodává adrenalin.

Existují autoři, které vám slouží jako vzory?

Ano. Je jich nekonečně mnoho. Od spisovatelů zločinu a thrilleru, přes literární fikci, klasiku a literaturu faktu. Nyní, když sama píšu, mám tendenci analyzovat  knihy, které čtu. Sleduji dějové zápletky, strukturu, charakteristiky postav a vůbec techniku psaní.  Už jako novinářka jsem svou profesi chápala jako neustálý proces učení a zdokonalování.  Mezi mé oblíbené autory patří John le Carre nebo Yuval Noah Harari a mohla bych jmenovat další.

 Jak vypadá váš pracovní den?

Mám tři děti, a tak píšu, když jsou ve škole. A pak v noci  od 21 do 22 hodin, a někdy až do rána. Nejhorší jsou pro mě školní prázdniny. Děti jsou doma a chodí spát pozdě, takže využívám každou chvilku, kdy se zabaví a nepotřebují moji přítomnost.

(Ze zahraničních pramenů)