Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, ­mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).

Román, který vychází téměř sedmdesát let od svého vzniku

Román Přeběhlík napsal Siegfried Lenz v roce 1952, ale vyšel až v roce 2016. O svých začátcích hovořil v rozhovoru u příležitosti svých 75. narozenin s Hanjo Kestingem.

Na samém začátku je kniha  Es waren Habichte in der Luft. Pamatujete si, jak vznikala a kdy jste se poprvé cítil jako spisovatel?

Na to není lehké odpovědět. Jak také definovat profesi spisovatele?. Můžu vám říct, jak to začalo. Moje žena a já jsme pracovali v anglických okupačních novinách Die Welt. Moji učitelé, vynikající učitelé, byli novináři světové třídy, tehdy byli oblečení do uniforem anglických důstojníků, mě požádali, abych upravil na pokračování román, který se bude tisknout každý den. Dělal  jsem to několik měsíců. A pak mě napadlo, že také mohu zkusit něco takového. Cítil jsem, že na to mám dost zkušeností. A tak jsem začal psát první román, a  kromě toho jsem pokračoval v práci redaktora novin. Psal jsem kuličkovým perem, a má žena to přepisovala.

Přeběhlík byl druhý Lenzův román, jeho osud přiblížil Günter Berg, autorův redaktor a zástupce dědiců Siegfrieda Lenze.

V roce 1951 vydavatelství Hoffmann a Campe odmítlo vydat román Přeběhlík. Jaké pro to byly důvody?

Román vyšel až v roce 2016 a Spiegel to oslavoval jako literární senzaci. Ale ona to tak úplně senzace nebyla. Několik let před smrtí Lenz hovořil o tom, jak plné jsou jeho zásuvky s rukopisy. Ale o existenci tohoto románu se téměř nic nevědělo.

Lenz o tom vždy mlčel, pravděpodobně proto, že při čtení svých starých děl vždy  pociťoval nutkání něco změnit, ale také proto, že se zdráhal poskytovat informace autobiografického charakteru.

Příběh o genezi, odmítnutí a odloženém vydání Přeběhlíka je stejně zajímavý, jako samotný román, který narazil na křehkou mentalitu poválečného Německa. Román vypráví o hrůzách války na frontě někde mezi Polskem a Ukrajinou, o skupině německých vojáků, kteří jsou vystaveni četným útokům partyzánů a postupně jsou decimováni .

Druhá polovina je o německém přeběhlíkovi, který se připojí k Rudé armádě a po válce se ocitne v sovětské okupační zóně.

 Kdy na svém románu Přeběhlík začal pracovat?

 Lenz začal psát krátce po cestě do severní Afriky, kterou si dopřál s manželkou Liselotte  v polovině dubna 1951. K financování použil honorář za svou prvotinu.  Tvořil rychle, a už na podzim téhož roku zaslal první kapitoly redakcím novin. Pochvalně se o nich vyjádřil na příklad prestižní „Zeit." V lednu 1952 poslal Lenz nakladatelství Hoffmann & Campe druhou verzi se šestnácti kapitolami, které tvoří základ i nynějšího vydání knihy. Ale redaktor Otto Görner, bývalý člen SS,  měl spoustu připomínek a dospěl k téměř opačnému hodnocení, než které se dostalo první verzi, a příznivým posudkům mnohých německých listů. Nelíbily se mu především kapitoly, které se zaměřují na partyzánskou válku. Vyjádřil se, že takový román mohl vyjít leda v roce 1946, ale ne o šest let později, kdy ho podle něj už veřejnost nepřijme.  Lenz revidoval druhou část a přepsal celé kapitoly, aby zmírnil jednání  Waltera Prosky a bylo tak pro veřejnost přijatelnější. Hrdina si ovšem musel prožít důsledky svého rozhodnutí dezertovat, autor ho však nikdy nenechal použít zbraň proti svým někdejším spolubojovníkům.

Lze tedy říci, že se autor podřizoval tehdejší politické situaci?

Ano, ale jen do určité míry. Počátkem padesátých let začínala studená válka a vedení vydavatelství Hoffmann & Campe věřilo svému externímu editorovi a bylo znepokojeno politickou náladou. Začíná se projevovat rozdělení Německa a mladá Spolková republika Německo by raději hleděla dopředu, než se ohlížela zpět.

Děj románu začíná v létě 1944. Kdo se na situaci na frontě i v zázemí díval otevřenýma očima, viděl, k čemu je tato německá věc dobrá a do jaké záhuby celý národ vede. Siegfried Lenz v románu zdůrazňuje, že vojáci Wehrmachtu Walter Proska a Wolfgang Kürschner nemění svou uniformu bez vnitřního důvodu. Stojí před alternativou, že budou popraveni nebo se stanou součástí Rudé armády. Takovéto uvažování nebylo ojedinělým jevem, ale potýkalo se s ním mnoho vojáků na konci nesmyslné války. Zdá se, že i v poválečném Německu to byl velký problém. Byl to čas Konrada Adenauera a média  malovala nejjasnější možnou budoucnost, každému pohledu do nedávné minulosti bylo bráněno, jak jen to bylo možné. Lenz si však byl jistý, že udělal přesně to, co jeho editor Görner v dopise řekl, „aby konečně vážně přemýšlel o možnostech románu, který napsal.“ Mladý 26letý autor v odpovědi odmítl Görnerova obvinění přátelským, ale rozhodným způsobem. Zdůraznil, že nemůže psát nic jiného, než vytvořil v tomto románu, a proto je pro něho nepřijatelné něco upravovat, aby kniha byla korektní k politické situaci.  Zdůraznil, že to je v této záležitosti jeho poslední slovo.

Jako správce pozůstalosti se staráte nejen o Lenzovu práci, ale také o zprostředkování filmových práv. Co rozhodlo udělit souhlas s převedením románu do filmové podoby?

Krátce po vydání románu jsme dostali devět nabídek k zfilmování. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a nakonec to nebylo o penězích. Částka za získání  práv byla pro všechny stejná. Ale chtěl jsem znát složení týmů a to, jak se hodlají vypořádat s tímto složitým tématem. Nejdůležitější byly myšlenky producenta Stefana Raisera a scenáristů Bernda Langeho a Floriana Gallenbergera a také názor rodiny Siegfrieda Lenze. Šlo o mladší lidi, kteří nebyli spojeni s nacionálním socialismem ani prostřednictvím svých rodičů, a přesně pochopili, jak historie funguje. Na tom nám záleželo. TV ARD natočila dvoudílný film a odvysílala ho 8. a 10. dubna 2020.

(Volně podle zahraničních pramenů)