Epstein Helen

Epstein Helen se narodila v roce 1947 v Praze a v roce 1948 s rodiči emigrovala do USA, napsala řadu prozaických děl a článků. Je autorkou knih Children of Holocaust (1979, v českém překladu Děti holocaustu 1994), Joe Papp: An American Life (1994), Music Talks (1987) a mnoha dalších. Je též autorkou překladu knihy Hedy Kovályové Na vlastní kůži. Pracuje v Centru pro evropská studia na Harvardské univerzitě. Žije s manželem a dvěma syny v Massachussets.

 

„Vaší jedinou povinností je zůstat naživu,“ byla poslední slova její matky

Co knize předcházelo?

Monografie mé matky, původně nazývaná Roundtrip, byla dokončena v roce 1975 a hned bez zbytečného odkladu jsme ji nabídli redaktorům po celém New Yorku. V té době bylo autorce 55 let, přežila druhou světovou válku, ztratila rodiče a s druhým manželem emigrovala do Spojených států. Byla majitelkou úspěšného špičkového salonu na Upper West Side a matkou tří dětí, nejstarší z nich jsem byla já.

Proč považujete knihu své matky za tak důležitou?

Neexistuje odpověď, ale možná se v první řadě zabývám svými dětmi a jejich generací, které se mi zdají téměř stejně znepokojené, jako jsem byla v jejich věku. Jsou náchylní k hlubokému podráždění ohledně současného stavu a k úniku ke drogám. Děti mají tendenci odmítat zkušenosti svých rodičů. Je tedy těžké jim je nenásilně předat. Pokouším se poskytnout jim upřímný a pravdivý obraz života matky v jejím mládí a mého způsobu vyrovnávání se s životními překážkami. Byla bych ráda, kdyby pochopily rozmanitost a často záhadné chování lidského druhu, včetně strašlivé ničivé síly moci v rukou několika jedinců, kteří si ji přivlastnili pomocí lhostejného, ​​zastrašovaného a nespokojeného obyvatelstva.

Představte nám svou matku?

Franci Rabinek se narodila v roce 1920. Její rodiče, Emil a Pepi, byli vídeňští Židé, kteří přišli do Prahy a rozhodli se konvertovat ke katolicismu, ale když bylo Franci třináct let upřednostňovala ve svých dokumentech označení „bez náboženské příslušnosti“. Byla důkladně asimilována, dokud Hitler v roce 1939 nenapadl Československo a nezačaly se uplatňovat nacistické rasové zákony. Díky čtyřem židovským prarodičům byla i Franci považována za Židovku. 

V červnu 1939 byla ona a její rodiče zatčeni gestapem, kterí vlastně hledalo Joe Solara, Franciho přítele, člena podzemního hnutí. Pátrání gestapáky dovedlo ke šperkům patřících Pepi. Byly použity jako úplatek a zatčení byli propuštěni.  S Joe Solarem se v srpnu 1940 Franci oženila. O šest týdnů později zjistila, že je těhotná, s Joem zvážili že by se stěží dokázali postarat o židovské dítě, a nechala si udělat potrat. Poté byl jejich život trochu méně hektický. Všichni čtyři spolu žili v malém bytě na okraji města. Franci stále pracovala v módním salonu. Všechno se změnilo po atentátu na Reinharda Heydricha na jaře 1942. Židé byli transportováni z Prahy. Nejprve potřebovali mladé muži jako byl Joe, aby  postavili železnici do Terezína. Pak následovaly rodiny. Šílené na tom bylo, že Franci měla v té době naplánovanou operaci mandlí, k níž nakonec došlo. Ale probíhala komplikovaněji, než se očekávalo. Z tohoto důvodu jí byl odložen nástup do transportu do Terezína, ale odmítla nechat rodiče odjet samotné. Téměř okamžitě se ukázalo, že její rodiče míří do jiného koncentračního tábora. V tuto chvíli její otec poplácal malou lahvičku pilulek v kapse a řekl, že nikdy nezemře rukou nacistů. Ani teď nechtěla Franci rodiče opustit, ale nacisté ji donutili zůstat v Terezíně. Matka při loučení dala Franci požehnání a řekla: „Jsi velmi mladá a tvou jedinou povinností vůči nám je zůstat naživu. Máš život před sebou.“ Franci už nikdy své rodiče neviděla.

Vyprávěla vám matka o svém dalším osudu?

Ano, ale dost podrobně to popisuje ve své knize. Jak ji odvážejí z Terezína do Osvětimi–Birkenau, do otrockých pracovních táborů v Hamburku a nakonec do Bergen–Belsenu, kde ji osvobodili britští vojáci. Intuitivně vytušila, že bude lepší se vydávat za elektrikáře než švadlenu, což ji asi zachránilo život. Píše o hladu a špíně, brutalitě a sexu ve všech podobách, obzvláště jako byť nedůstojnou, ale přece jenom šanci přežít. Její život po emigraci do USA nám dokumentují nádherné fotografie. Její druhé manželství i komplikovaný život v New Yorku, kde vychovávala tři děti a provozovala další módní salon. Tato pozoruhodná žena bohužel zemřela na aneurysma v roce 1989, když jí bylo pouhých 69 let. O důkazu její štědrosti ducha a velké inteligenci svědčí odpověď americkému lékaři, který se jí zeptal, zda Němce nenávidí. Odpověděla mu: „Ne, hlavně proto, že mám pocit, že nenávist je sentiment, který si nemůžu dovolit, protože to nakonec vede k nenávisti k sobě samému.“

 Co bylo nejtěžší při stopování historie v České republice?

Většina lidí mě spojuje s „Dětmi holocaustu“ (česky 1994), protože to byla moje první kniha a jedna z prvních, která se zabývala psychologickým jevem mezigeneračního traumatu. Následovala Where She Came From (česky: Nalezená minulost, Knižní klub, Rybka Publishers, 2000). V roce 1989, po smrti Franci, jsem se rozhodla, že probádám a znovu oživím životy tří žen svého rodu –  matky, babičky a prababičky. Je to má oblíbená kniha, protože jsem v ní navázala na pouhých dvanáct stránek, které matka stačila napsat, než v roce 1989 náhle zemřela. Musela jsem se probírat i osudy babičky a prababičky, kterou jsem nikdy nepoznala. Strávila jsem na tom sedm let. Stala jsem se jakousi genealogickou turistkou a moc se mi hodily novinářské zkušenosti. Zvykla jsem na neustálý pohyb a hledání dobrých zdrojů. Vzala jsem manžela a naše tehdy velmi malé děti a putovali po českém venkově, kde mnohdy neviděli živé Židy! Byla to skvělá zábava a vzrušující zážitky. Většina lidí, které jsme potkali, byli velice vstřícní a ochotní nám pomáhat. V češtině se moje kniha jmenovala „Nalezená minulost.“ Byla ještě přeložena do francouzštiny, italštiny, španělštiny a maďarštiny. Kupodivu, žádná z mých knih se nedočkala překladu do hebrejštiny!

Trvalo vám dlouho najít vydavatele pro Děti holocaustu (Nalezená minulost)? Po mnoho let se zdálo být její téma tabu.

Ano! Začala jsem knihu připravovat už v roce 1967, když jsem byla jednou z dobrovolnic, které přišly do Izraele kvůli Šestidenní válce, a zůstaly tam studovat. Všimla jsem si, že mnohé z nás znaly několik jazyků a měly zkušenost s různými kulturami. Myslela jsem na nás jako na skupinu vrstevníků a začal se ptát. V roce 1971 jsem napsala román We Who Came After War, ale žádný vydavatel se o něj nezajímal, a můj  agent mi doporučil, abych zkusila přiblížit zkušenosti mladé ženy v New Yorku. Ale to se mi nechtělo. Navázala jsem spolupráci s malými židovskými časopisy, jako jsou Midstream (1970), Present Tense (1974) a Národní židovský měsíčník (1976). Psala jsem také pro Sunday New York Times (s nákladem dva miliony výtisků), kde v červnu 1977 vyšel můj článek Dědici holocaustu s upoutávkou na obálce. Článek převzaly přední světové časopisy a mně byla okamžitě nabídnuta smlouva na knihu.

Jaké byly reakce na knihu?

Obdržela jsem stovky dlouhých, někdy i intimních, dopisů a byla jsem zvána na besedy do knihoven, na univerzity, synagogy a mnohá církevní shromáždění, včetně konference arménské arcidiecéze v New Yorku. Někteří čtenáři mi řekli, že jsem změnila jejich životy, dostala jsem i nabídku manželství. Někteří říkali, že nemohou přijmout všechno, co jsem napsala. Jiní žárlili na rychlý vzestup mé popularity a další se na mě třeba i zlobili, protože se jim zdálo nevhodné, že peru „špinavé prádlo“ na veřejnosti. Měla jsem potíže jim vysvětlit, že jsem napsala o tom, čemu nyní říkáme trauma a odolnost. Ale vydání knihy byl pro mě ohromující zážitek.

Změnilo se v uplynulých letech chápání holocaustu?

Hodně se změnilo. Od roku 1971 se holocaust vyučuje na univerzitách v USA a v Evropě, Izraeli a některých zemích Asie. Existují centra a oddělení studií holocaustu, zejména v Německu, muzeum bylo otevřeno ve Washingtonu. Nyní je to skutečně mezinárodní studijní obor s vědci a terapeuty na všech kontinentech.

Přibylo také spousty studií a literárních děl. Připomenu jen některé jejich autory: Art Spiegelman, Eva Hoffman, Lev Raphael, Savyon Liebrecht, Thane Rosenbaum, Nava Semel, Anne Karpf, Joe Berger a Sonia Pilcer. Uvádím jen ty, které znám, ale existují další a další stovky výtvarných umělců, hudebníků, dramatiků a filmařů, kteří usilují o to, aby se něco podobného už nemohlo opakovat. Přesto s námi antisemitismus, rasismus a genocida v různých koutech světa zůstává.

Co cítíte, když dnes vidíte nacisty pochodovat v ulicích Ameriky a její prezident říká, že jsou mezi nimi „někteří velmi dobří lidi“?

Hnus.

Co si myslíte, když slyšíte kritiky, že Židé jsou posedlí holocaustem? Může být holocaust někdy „přehnaný“?

Závisí to na kritikovi a kontextu (politickém, kulturním, vzdělávacím, národním, místním), v němž to říká. Bydlím v Massachusetts, kde Facing History vyvinula mimořádné školní osnovy pro veřejné, soukromé a farní školy, které učí o holocaustu s přihlédnutím na světové dějiny i současné událostí. Myslím, že je to vynikající. Ale jeden vysokoškolský profesor mi nedávno řekl, že jeho studenti se nezajímají o židovskou historii, která se odehrála před holocaustem – jsou doslova posedlí příběhy o holocaustu. Takže ano, může to být přehnané na úkor vzdělání o židovské tradici a veškeré historii, která se odehrála před a po šoa v různých koutech světa.

Vaše další kniha se jmenuje The Long Half-Lives of Love and Trauma (česky: O čem se nemluví, IRENE 2018). Existuje souvislost mezi láskou a traumatem? 

Trauma prostupuje každou část života, včetně vztahů. Je to jedna z prvních knih „genealogického hledání“, napsaná po pádu komunismu, Svobodný pohyb lidí nám umožnil vrátit se na místa, kde Židé žili po staletí.  Je to kniha, která se zaměřuje na to, jak holocaust ovlivnil můj intimní život – emočně, sexuálně, fyzicky. Na rozdíl od mé umělecké žurnalistiky a mých dalších knih je to mimořádně osobní a subjektivní. 

(Volně podle zahraničních pramenů)

 

VYDANÉ TITULY


Reklama

[bc_random_banner category=550 slider=no autoplay=true delay=3000 loop=false dots=false]