Neil Gaiman (* 10. listopadu 1960) je britský novinář, spisovatel sci-fi a fantasy, původním jménem Neil Richard MacKinnon Gaiman.
Autor se naučil číst velmi brzy, a jeho první knihou se stal Pán prstenů, a ke svým sedmým narozeninám dostal sérii knih Letopisy Narnie. Jako malý chlapec si oblíbil knihu Alenka v říši divů.
Neil Gaiman se proslavil svou ságou Sandman. Kniha vypráví o pánovi říše snů Morfeovi, který je jedním z Věčných, kteří zde byli ještě před Bohem. Gaiman je inspirován biblickými a shakespearovskými motivy, africkými legendami a také reálnými postavami. Sága je o komplexním světě, který funguje podle vlastních zákonitostí. Na komiksové sáze se vystřídaly vynikající výtvarníci.
Romány Hvězdný prach a Kovalina byly úspěšně zfilmovány. Spisovatel je také autorem několika scénářů (Pán času, Nikdykde, Maska zrcadla) , písní, básní, povídek, a zejména sérií Mezisvět a Sandman.

Rád něco vymýšlím...

Dřív než si začneme povídat o vaší knize Oceán na konci cesty, se vás chci zeptat na fámy, které se objevily v britském tisku. Prý si J. K. Rowlingová „vypůjčila“ od vás nápady na své knihy o Harrym Potterovi…

Nejprve s tím přišly noviny The Scotsman. Novináři mě stále kontaktovali a já jsem se odmítal k tomu
vyjadřovat, protože mi bylo jasné, že jde o hloupost. A pak The Daily Mirror vydaly článek o jakési šílené ženě,
která se pokoušela žalovat J. K. Rowlingovou za to, že jí ukradla mudly. Končilo to větou, v níž se tvrdilo něco
jako, že jsem autorku obvinil z krádeže i já. Naštěstí jsem to náhodou našel už online. Na konci tohoto dehonestujícího materiálu byla e-mailová adresa reportéra, který s tím přišel. Hned jsem mu napsal, že to není pravda, a že jsem nikdy nic takového netvrdil. Všechno je to vymyšlené. Dostal jsem zpět omluvný e-mail, ale v té době, už tuto informaci převzaly The Daily Mail a fáma byla na světě. Nikdo si nic neověřil, než pustil takovou hloupost do světa. Novináři jsou tak líní…

Ale nějaký reálný základ to muselo mít…

Moje postava Tima Huntera z Knihy kouzel, která vyšla v roce 1990, byl malý tmavovlasý chlapec s velkými kulatými brýlemi – dvanáctiletý anglický chlapec – který má potenciál být nejmocnějším čarodějem na světě a vlastní malou sovu pálenou.

Ale to jsou společné rysy… 

No, ano, a jak jsem byl naštvaný poukázal jsem na anglického recenzenta, který se pokusil fámu znovu oživit a vyjádřil jsem se v tom smyslu, že všechny ty věci, které mají naši hrdinové společné, jsou tak neuvěřitelně zjevné, povrchní, že kdo by je chtěl ukrást, změnil by je jako první. Barvu vlasů z hnědé na světlou, zbavil by ho brýlí….

A ze sovy by se stal gekon…

Ano. Nebo sokol stěhovavý...

Román Oceán na konci cesty  je vaší první knihou pro dospělé. Jak jste dospěl k tomu, že změníte čtenářské zázemí?

Během psaní jsem si zachovával jakousi otevřenou mysl, a když jsem se dostal k poslední tečce, vrátil se na začátek, abych si oživil, co jsem vlastně napsal. Mým záměrem bylo podívat se na svět očima sedmiletého  chlapce. Na konci jsem si uvědomil, že jsem napsal román, a nikoli dětský příběh, protože ten by musel
být především o naději. Má kniha je však o bezmocnosti, o rodině, o tom, jak je v sedmi letech nebezpečné vstoupit na území, kterému úplně nerozumíte. 

Ale nevycházíte jen ze své zkušenosti, máte i jinou vzpomínku na věk sedmi let?

Jistě. Když mi bylo sedm, trávil jsem hodně času ve své knihovně, v níž jsem všechny svazky seřadil podle abecedy a postupně přečetl. Pak jsem přesvědčil rodiče, aby mě nechali chodit do místní knihovny. Zamířil jsem vždy do dětského oddělení a začal si tam procházel jeden titul po druhém. Bylo to pro mě nejlepší místo na světě.

Oceán na konci cesty je vaše mistrovské dílo, ohromná práce a dosud váš nejosobnější román. Důležitou roli v něm hrají ženy, které deformují realitu. Byl by příběh jiný, kdyby se odehrával v domě tří chlapů? Mohlo by to vůbec fungovat?

Ano, fungovalo by to, i když by to byla úplně jiná kniha. Farmářští muži, které jsem znal jako kluk, byli mlčenliví, a mně se líbí, že ženy Hempstockovy, Lettie, její matka a babička, jsou povídavé a vstřícné. Myslím, že když jsem byl chlapec, vzal jsem si všechny věci, které jsem miloval v kuchyních svých babiček, pocit, že jídlo tam bylo vždy, a vždy to nějak znamenalo rodinu a lásku, a přeměnil to na něco docela jiného.
Měl jsem dvě židovské babičky s konkurenčními recepty na kuřecí polévku. Vždycky, když jsem vstoupil do jejich kuchyní, měl jsem pocit, že navařily výhradně pro mě a že mě tím zahrnují svou láskou.
Děti se mohou těšit z malých věcí. Například někdo řekne: „Je mi líto, že tvůj nejlepší kamarád ve škole o tobě roznáší, že smrdíš… chceš zmrzlinu?“ A jdete si dát zmrzlinu a všechno je v pořádku. V určitém okamžiku jako dospělý překročíte jakousi hranici ... „Je mi líto, že bojujete s erektivní dysfunkcí – pojďme si dát zmrzlinu?“ a to už opravdu nefunguje. Takže věci jsou temné a nebezpečné. Ale jídlo zůstává skvělé.
Dále jsem si vybral za hrdinky ženy částečně proto, že se mi líbila babiččina energie a vzpomněl jsem si také na původní inspiraci pro rodinu Hempstock. Když mi bylo asi osm let, četl jsem knihu Henryho Kuttnera s názvem Mutant, Hogbens (česky: Více než lidé, vydalo nakladatelství Laser-books, 2016;
https://www.kosmas.cz/knihy/215481/vice-nez-lide/ o rodině mutantů, kde všichni byli muži. A tehdy se mi do hlavy skrytě dostaly i ženy Hempstockovy a jakoby čekaly, až se jejich příběh pronikne na veřejnost.

Byly ve vašem životě ženy, které dokázaly obzvláště dobře deformovat realitu?

Třeba moje žena Amanda je strašně dobrá v pokřivení reality. Je jako bowlingová koule na gumové podložce a když se ocitnete v jejím vesmíru, děláte věci, které jsou pro vás zcela neočekávané nebo nepředstavitelné. Mrknete a jste na pódiu,  zpíváte nebo nosíte zvláštní paruku, nebo píšete knihu plnou pocitů a emocí nebo děláte něco stejně nepravděpodobného. Moje dcery, Holly a Maddy, jsou každá schopná pokřivit realitu
svými vlastními jedinečnými způsoby. Maddyin svět je hezčí a jednodušší než můj…

V tomto příběhu je další pozoruhodná žena. Ursula Monkton, která přichází pracovat jako chůva – druh anti-Mary Poppins – pro rodiče našeho hrdiny. Ale proč je Ursula Monkton tak špatná? Chce jen pomáhat lidem!

Souhlasím. Ursula Monkton, ať je kdekoli, chce pomoci. Ale lidé jsou křehcí a způsoby Ursuly, jimiž chce pomáhat, je zlomí, přivedou k šílenství nebo k ještě horším koncům. Jedna věc je chtít peníze, ale pokud zjistíte, že se při probuzení dusíte mincí, jsou pro vás o něco méně žádoucí. Ursula Monkton byla skvělá a děsivá zároveň. Myslel jsem si, že její příběh vydá na povídku, ale překvapila mě, když se Ursula rozhodla následovat domov našeho hrdiny, bylo mi jasné, že s tímto žánrem nevystačím...

Kolik z Oceánu na konci cesty je fikce a jak moc se obracíte do svého dětství?

Představte si mozaikový obrázek domu. Spousta červené a modré a žluté a černé a hnědé a bílé a tucet různých odstínů zelených dlaždic, které dělají krásný obraz, pokud stojíte dostatečně daleko. Všechny malé červené čtverečky jsou pravdivé – skutečné, skutečná místa, skutečné pocity. Ale červené čtverečky dohromady nedávají pravdivý obrázek. Doufal jsem, že dokážu napsat emocionální pravdu, ale i když je krajina příběhu krajinou mého dětství, rodina ve skutečnosti není moje rodina a nic z toho, co se stalo našemu hrdinovi, se mi
nestalo. No, stejně tak žádná z velkých věcí. Dokonce ani třicet let poté, jsem nevěděl, proč naše bílé Mini zmizelo.

Váš hrdina má jen jednu zbraň, kterou čelí realitě – knihy. Čím jste se bránil vy?

Také knihami. Ve skutečnosti byly spíše brněním a únikovou cestou, než zbraní. Knihy jsou defenzivní, ne urážlivé (pokud nejste zmateným dospělým, který se snaží přimět dítě s knihou komunikovat). Miloval jsem všechny knihy, které jsem mohl číst, a nikdy jsem nevěděl, jestli jsem na to připraven, dokud jsem se nepokusil je přečíst, a tak jsem se zajímal o všechny. Moje matka měla na našich regálech spoustu svých dětských knih, tak jsem si je přečetl a skvěle jsem se bavil tím, že jsem jejich imaginární verze vložil do oceánu.
Teprve poté, co jsem dokončil román, jsem si – trochu v šoku – uvědomil, že vypravěč nemá jméno. Po celou dobu zůstává neurčitým „já“.
Jména mají moc a zvláštní význam; mohou být  použity proti vám. Kdo je tenhle chlap? Zná vůbec sebe? V prvním konceptu, v ručně psaném rukopisu, ho Ursula Monkton nazývá svým jménem, ale ve druhém konceptu jsem byl přesvědčený, že není bezejmenný, ale jen nemá důvod říkat, jak se jmenuje...

Vaše energie je téměř bezbřehá. Vypadá to, že máte klona, který dělá práci navíc…

To je vtipné. Jako mladý spisovatel jsem se pohyboval mezi lidmi jako je Terry Pratchett a Kim Newman a sledoval, jak pracují. Nemyslím si, že jsem plodný ve stejném smyslu jako oni. 16. září se nám narodilo dítě a od té doby jsem psal málo, kromě e-mailů a rozhovorů. Většinou si hraji s dítětem. Vyměňuji mu plenky a jako autor se teď začínám cítit provinile. Co jsem udělal od narození potomka? Sestavil jsem a upravil sbírku mé literatury faktu.

To je stále docela dost. Mluvil jste o Terrym Pratchettovi a myslím, že jste s ním skutečně zahájil svou spisovatelskou kariéru. Chcete se podělit o nějaké vzpomínky?

Dva lidé, které jsem jako mladý spisovatel znal nejlépe, byli Terry Pratchett a Douglas Adams. Protože jsem napsal knihu s názvem Don't Panic: Douglas Adams and The Hitchhiker's Guide to the Galaxy, trávil jsem hodně času s Douglasem a přátelil se s Terrym. Douglas nenáviděl psaní, a byl v tom neuvěřitelně dobrý, ale nelíbilo se mu to, protože psaní bylo bolestivé. Raději vytvářel počítačové hry nebo dělal podivné projekty s počítači, učil se všechno o computerech a podobných vymoženostech. Nezřídka ho musel jeho vydavatel na tři nebo čtyři týdny zavřít v hotelovém pokoji, aby dostal rukopis včas. Myslím, že Victor Hugo něco takového udělal se svým oblečením; nesměl mít žádné, aby ho to nelákalo jít ven, aby se mohl soustředit na dokončení své knihy. Terry byl opak. Museli byste ho na tři týdny zavřít v hotelovém pokoji bez papíru, abyste mu zabránili v psaní knihy. Byl šťastný, když mohl tvořit. Prvních, 48, 49 let v životě jsem rozhodně strávil šťastně. Vždycky jsem rád něco dělal, vždy jsem měl pocit, že jsem skutečný, a že za mnou zůstává něco rozumného. Ale když jsem psal, nikdy jsem se necítil plodný. A teď mám divný pocit, když se podívám na regály v knihovně, a vidím, kolik jsem toho vytvořil…

A to všechno vyšlo z vás...

Víte, já nevím, že jsem plodný, ale nikdy jsem se nezastavil, až na to, že bych možná přebalil nějaké plenky. Rád něco vymýšlím a rád jsem všude. Vím, že by lidé byli pravděpodobně spokojenější s mou kariérou, kdybych se držel jen jedné věci...
(Ze zahraničních pramenů)