Jean-Paul Dubois - narodil se roku 1950 v Toulouse. Vystudoval sociologii, stal se reportérem týdeníku Le Nouvel Observateur, patnáct let působil jako korespondent tohoto periodika ve Spojených státech. Jako prozaik se na francouzské literární scéně pohybuje přes dvacet let, vydal deset románů, např. Každého rána vstávám (1988), Život mi nahání strach (1994), Myslím na něco jiného (1997), Kdyby mě tak tahle kniha mohla přiblížit k tobě (1999). Je také autorek sbírky povídek a několika knih esejů. Pobyt v USA ho inspiroval k dílům Amerika mne znepokojuje (1996) a Až do té chvíle bylo v Americe vše jak má být (2003). Roku 1996 se stal laureátem ceny France Télévisions za knihu Kennedy a já. Za svůj poslední román Život po francouzsku byl v roce 2004 navržen na všechny čtyři klíčové literární ceny ve Francii (Goncourt, Médicis, Renaudot, Femina). Nakonec získal cenu Femina a také Prix du Roman FNAC.

Život je důležitější než knihy

Jak si vysvětluje značný úspěch svých knih v posledních letech?

Na to je těžké odpovědět. Stále dělám stejnou práci a její úspěch spočívá zřejmě v tom, že lidé mé psaní dokážou ocenit. Ale stejně si myslím, že realita mého života je mimo svět kritiky, takže úspěch mých knih se mi zdá nereálný. Nemám velkou sebeúctu k tomu, čím jsem. Jen si myslím, že mám štěstí.

Existuje však také talent, že?

To je velmi subjektivní. Když píšete knihy 25 let a 15 let prodáte patnáct tisíc výtisků a najednou jdete až na 400 000, zajímá vás, co se v určitém okamžiku stalo. Jsi stejný? Víte, že ano. Také víte, že píšete skoro tytéž knihy. Jen existuje fenomén, kterému nerozumíte, proč máte štěstí po dobu pěti nebo šesti let. Je snad jen asi třicet autorů, kteří to zažili. To je málo. Považuji se tedy za šťastného.

Spisovatel,  je to práce?

Ano a funguje to. Čím více píšete, tím je to snazší. Začal jsem žurnalistikou, což je těžké kvůli časovým omezením a určeným rozsahem. Zatímco román představuje absolutní svobodu. Je to vesmír. Jste tvůrcem celého světa bez jakýchkoli omezení. 

Ale musíte také mít inspiraci ...

To, co se hloupě nazývá inspirace, je pouze práce s pamětí, s obavami z přítomnosti a s myšlenkami na užitečnost ve světě.

Hrdinové vašich knih jsou vám v mnoha směrech podobní. Je to jen subjektivní pocit?

Každý příběh, který píšu, odpovídá momentu, v němž se zrovna nacházím. Když mně bylo osm let, dověděl jsem se, že otec trpí závažnou srdeční chorobou, která může vést k náhlé smrti. Zemřel o dvacet let později, ale já si už v útlém věku uvědomil křehkost života. Od té doby žiji ve strachu, že zemřu. Takže o tom píšu.

Aha! To by si zasloužilo psychoanalýzu...

Co je to psychoanalýza? Snaží se odhalit nepořádek v člověku, v jeho paměti… V dětství, mládí, štěstí, smrti. O těchto věcech mluvím stále. Možná proto lidé milují mé knihy. Pocházejí ze stejného materiálu, jakým disponuji i já.

Jak pracujete?

Snažím se napsat jednu knihu ročně. Píšu od 10:00 do 3:00 ráno následujícího dne. Prokládám to hodinou na kole mezi polednem a jednou, odpoledne si znovu přečtu, co jsem udělal den předtím. Chci napsat osm
stránek denně. Pokud nebudu držet krok s tímto rytmem, obávám se, že knihu nedokončím. Je to něco jako běžet maraton, jsem velmi šťastný, když udělám poslední tečku. Někdy pracuji na dvou románech najednou.

Proč tak intenzívně...?

Když píšete knihu ve velmi krátkém časovém období, musíte být stále koncentrovaný. Jako bych třicet dní nespal. Je to hloupá metoda, a nikomu ji nedoporučuji. Ale já už si zvykl na patnáctihodinové směny, během nichž jsem hyperkoncentrovaný. Mozek je jako parní stroj – musíte ho nastartovat a pak udržovat v chodu...

Proč píšete zrovna v březnu?

Je to shnilý měsíc, během kterého rád zůstávám zavřený doma. Jinak během roku miluji být venku ...
Ale jako všechno, má i toto mé rozhodnutí určitý vývoj. Když jsem dokončil studium, přítel mi vyprávěl o své práci žurnalisty. Připadalo mi to snadné, a tak se stal sportovním novinářem. Poté jsem nastoupil v redakci Matin, a pak L'Observateur. Cestoval jsem, byl to ráj. Časopisy preferovaly jiný způsob psaní, jiné oslovování lidí. Cítil jsem se jako ryba ve vodě. Ke knihám jsem se dostal později, když jsem cítil, že mi něco chybí. Vzal jsem si jednou v březnu neplacené volno a napsal román, který jsem dokončil 31. den.

Tento zvyk jste si uchoval, protože vždy začínáte psát 1. března... Nikdy vás nelákalo začít například v červnu?

Jsou věci, které byste neměli měnit, zvláště když fungují! Píšu doma, ve své pracovně. V této místnosti není centimetr čtvereční bez paměti. Je to můj svět, v němž mě navštěvují jen mrtví.

Proč si na jednu knihu dáváte tak šibeniční termín – jeden měsíc?

Protože mě před třiceti lety o jednu z mých prvních knih požádalo vydavatelství „Eloge des leftchers“. Bylo to v červnu a knihu chtěli vydat v září. Vzpomněl jsem si, že Boris Vian dokončil „Naplivu na vaše hroby“ za 24 dní a chtěl jsem ho zkusit porazit! 28. června jsem odevzdal rukopis a 2. září přivezli román z tiskárny.

Představujete si v době, kdy nepíšete, o čem bude váš příští román, zapisujete si nápady?

Ne, nikdy nemám projekt. Ale na nic nezapomínám: na vůni mého otce, první slova matky, na všechno z raného dětství, na vůni domu, když jsem se vrátil domů ze školy. Když začínám psát knihu, cítím v sobě širokou
škálu emocí od lásky až po obrovský smutek. Nemusím si vymýšlet. Během svých 25 let v Nouvel Observateur jsem potkal jen podivné lidi, kteří byli sami románovými postavami. Třeba si vzpomínám na starostu jednoho města ve Spojených státech, který prohlásil, že se chystá po středověkém vzoru vymítat zlo ze svého města, protože v něm podle něho žije příliš mnoho delikventů ...

Za knihu Na světě žijete každý jinak jste získal Goncourtovu cenu. Co to pro vás znamená?

Každým rokem se mi život zrychluje. Cena je pro mě zárukou, že kniha v knihkupectvích bude mít obrovský
úspěch. Ale jinak je to virtuální. Je to něco, co je dnes a co zítra zmizí. Ale na mém životě nic nezmění.
Když vyhlašovali vítěze, neslyšel jsem své jméno, jedl jsem vafle a pil kávu. Nic jsem neočekával, protože nikdy moc nehledím do budoucnosti. Z reakce editora jsem pochopil, že se stalo něco příjemného. Myslel jsem na otce a všechny lidi, které miluji, a kteří budou šťastní se mnou.
(Ze zahraničních pramenů)