Hugh Howey, americký autor fantastiky (nar. 1975), proslul jako komerčně velmi úspěšný autor, který prodal filmová práva a nepotřeboval k tomu nic než laptop. V mládí se vedle školy věnoval rovněž počítačům a na vysoké si kvůli úsporám za nájem koupil obytný člun, což ho nakonec dovedlo k zaměstnání námořního kapitána. Na cestách si našel manželku, která mu poté vzala vítr z plachet. Místo toulek po světě se začal toulat vlastní fantazií a psát příběhy s odvážnou Molly Fyde, pro kterou v pětadvacátém století neexistuje nic, co by nesvedla, nebo o co by se alespoň nepokusila. Od roku 2009 začal své příběhy publikovat v elektronické podobě prostřednictvím tzv. Kindle Direct Publishing přímo na Amazonu. Brzy se přidaly další práce, až v roce 2011 vydal úvodní povídku z postapokalyptického světa, kde lidstvo přežívá v zajetí rozsáhlých podzemních sídlišť. Prvních pět novel později vyšlo společně také knižně pod názvem Wool (2012) a ve stejném světě se odehrává rovněž série tří dalších novel vydaná společně jako The Shift (2013). O zfilmování příběhu se zajímá samotný Ridley Scott. 

Příběhy, které vyprávím, mají v sobě vždy něco nepravděpodobného

Není neobvyklé, že spisovatel promění povídku nebo novelu v román, když si uvědomí, že má materiálu na rozsáhlejší žánr. Sci-fi spisovatel Hugh Howey takto postupoval u svých postapokalyptických příběhů Silo, Prach a Turnus. Nyní nakladatelství Laser vydává autorův román Písek.

Pokračujete v psaní postapokalyptických románů?

Ano. Děj románu Písek je zasazený do budoucnosti, kdy pouště pokryly většinu Severní Ameriky. Voda je vzácná a lidé přežívají potápěním hluboko pod duny, aby odtud vyzvedli, co se dá ještě využít z dnešního světa. Děje se to na příkladu jedné rodiny, která byla rozdělena různými silami a konflikty. Nyní se musí zase spojit, aby pomohli zachránit sebe a své přátele. Je to odvážný příběh.

Jak dlouho v sobě nosíte myšlenku, že civilizace skončí pod horami písku?

Někdy od střední školy, když jsem viděl film, v němž byla scéna, v niž se hrdina Wesley ponoří do jámy s pískem, aby odtud zachránil svého kamaráda. O několik let později jsem viděl experimenty, v nichž vědci používali vibrace ke změně viskozity písku. Mohli ho pohybem zrn proměnit v tekutinu, jako by to byly molekuly. Nakonec jsem s tátou navštívil velké písečné duny na západní straně Skalistých hor a viděl jsem, jak vítr a hory mohou vytvořit obrovské zásoby písku. To všechno se v mé mysli spojilo a začaly naskakovat příběhy.

Když už jsme se zmínili o povídkách, které se stávají romány, máte nějakou zásobu rukopisných povídek, s nimiž počítáte, že je rozšíříte do románového žánru?

Existují tři události, které se odehrávají před, během a po událostech z trilogie Silo, a i některé další příběhy mají potenciál stát se romány. Pro mě je každá povídka průzkumem, který by mohl vést k dalším dílům. Je to krása tvorby. V krátké době zavítáte na úžasné místa.

V letech, kdy vyšly knihy Silo a Turnus, jste prý koupil loď a plavili se s ní kolem světa. Znamená to, že se vaše další série bude jmenovat třeba Mokrý nebo Kapalný nebo Vlna a bude to postapokalyptický příběh o lidech, kteří žijí pod vodou?

Plachtění po světových mořích určitě posune moje psaní novým směrem, ale pravděpodobně nebude mít s vodou nic společného. Mnohem víc mě fascinují kultury lidí na odlehlých místech. Třeba jsem s přítelem strávil týden na velmi malém ostrově, který nemá mnoho obyvatel a kam turista nezavítá. Na takových místech se cítím často jako mimozemšťan, a to proto, jak se na nás lidé dívají, a jak mi cizí připadají jejich životy. Nelze předpokládat, co na takovém zapomenutém ostrově najdeme, ale vždy je to šokující, provokující, krásné a živé. Tak se snažím, aby se tyto pocity v mých povídkách zobrazily.

Co vás vedlo k tomu, že jste začal psát?

Od svých dvanácti let jsem snil o tom, že budu autorem. Jen jsem nikdy neměl tu sílu, abych dotáhl některý příběh až do konce. Začal jsem psát a po několika kapitolách mě to začalo nudit a pustil se do něčeho jiného. Teprve, když jsem začal psát pro web recenze knih, jsem si zvykl vstávat každé ráno, abych stihl termín odevzdání textu. Někteří z aspirujících autorů se na této, internetové stránce ptali, co všechno musejí udělat, aby mohli vydat vlastní knihu. Nikdy nezapomenu na odpověď Caroliny Todd, která pracovala se svým synem a vydávali romány pod jménem Charles Tood. Napsala: „Jen piš! Přestaň o psaní snít a mluvit o něm. A piš!“ Její vášeň mě vyděsila. Probudilo mě to. To, co říkala, bylo jednoduché a logické. Vždycky jsem chtěl napsat román, podmínil jsem tím osobní úspěch, a tak jsem k tomu přistoupil profesionálně. Začal jsem psát a uložil si, že mohu skončit až s poslední tečkou…

Proč sci-fi? Vyšlo to z toho, co jste četl jako dítě? Na základě kterých vlivů jste se rozhodl pro tento žánr?

Od mládí jsem byl velký obdivovatel sci-fi. Na univerzitě mě to trochu přešlo a začal jsem číst klasiku a pak  jsem už vyhledával převážně literaturu faktu. Ale příběhy, které jsem chtěl vyprávět, měly v sobě vždy něco nepravděpodobného. A když se ptáte na to, kdo nebo co mě nejvíce ovlivnilo, uvedl bych Jonathana Swifta a filmy studia Pixar. Chci psát díla, která budou zábavná a dobrodružná, ale s hlubším významem. Sci-fi, které mě jako čtenáře nejvíce baví, jsou příběhy, které se zaměřují spíše na lidi než na světy nebo technologie. Nezajímá mě, jak fungují, ale pouze to, jak zlepšují nebo omezují naše životy. Skvělé drama je hnací silou vztahů a emocí.

Trilogie Silo, Turnus a Prach (česky Knižní klub) je o uzavřené společnosti na okraji přežití. Hovoří o tom, jak křehká je naše existence, jak křehký se náš svět může zdát. Ale hovoří i o naději, že i přes četná nebezpečí, kterým nezbytně čelíme, lze zlepšit postavení lidstva...

Ano. Sci-fi má šanci zkoumat lidského ducha. Myslím, že je to žánr, který nám umožňuje zveličovat některé aspekty přírody, nebo vyladit rysy prostředí, v němž žijeme, a zjistit, co mu škodí. Je to úžasný žánr a psát v něm velmi je vzrušující.

Rozhodl jste se pro netradiční publikaci svých knih. Nemáte agenta, ani nevyhledáváte nakladatelství. Jak se to stalo? Je v tom náhoda nebo úmysl?

Je to něco z obou důvodů. Rukopis jsem si nechal otestovat od několika čtenářů. Řekli mi, že si čtení opravdu užili. A to mě povzbudilo v záměru pokračovat. Mým snem bylo zveřejnit kapitoly této knihy nazvané Molly Fyde a Parsona Rescue na webových stránkách a požádat o dary. Mělo to být sériové dobrodružství s malou nadějí vydělat peníze. Ale spousta prvních čtenářů mě ujišťovalo, že příběh Molly Fyde je stejně dobrý jako cokoli jiného. Zvolil jsem tedy tradiční cestu a když přišla nabídka, přijal jsem ji. Tato zkušenost mě hodně naučila. Bavilo mě pracovat s editorem, ale chtěl jsem postupovat rychleji. Domníval jsem se, že se mohu věnovat redigování a marketingu sám. Prodal jsem několik set výtisků a možná pobavil nějaké přátele. Myslel jsem si, že po celý zbytek života budu psát v utajení jen proto, že se mi to líbí. Ale začali se mi ozývat agenti, vydavatelé, filmové společností a televizní studia. Opět mi začala v hlavě sílit myšlenka, že by bylo dobré svěřit publikaci odborníkům. Ale odolal jsem a užívám si svobodu psaní a publikování. Tradiční vydavatel by musel podrobně naplánovat rozšíření čtenářské základny a zároveň mi zachovat spoustu svobod, na které jsem si zvykl a potřebuji je. Nikoho takového jsem však nenašel. Stále není k dispozici dobrý model, který by postavení vydavatele a autora optimálně vyřešil.

Jaké jsou výhody nezávislého autora?

Je jich mnoho. Nezávislí spisovatelé si většinou více vydělají. Mohou knihy přiměřeně ocenit a stát se  konkurenceschopnějšími. Některé další výhody: Můžeme se věnovat různým žánrům, mohl jsem volně psát standardní beletrii, knihy jako Half Way Home, které mají více fantazijních prvků, a to bez toho, že by mi do toho někdo zasahoval. Můžeme publikovat povídky a novely. Největší výhodou je však vztah s fanoušky. Když komunikuji se čtenáři, funguje tu pocit kamarádství, jako bychom se všichni podíleli na společném díle. Vědí, že nemám PR firmu ani publicistku, která by pracovala jako má tisková mluvčí. Myslím, že chápou, že moje schopnost psát pramení přímo z jejich podpory. Nevím, jestli všichni spisovatelé cítí ke svým čtenářům něco jako je důvěrný vztah, ale mám podezření, že nezávislost takové pouto upevní.
(Ze zahraničních pramenů)