Marco Malvaldi (1974) vystudoval chemii na univerzitě v Pise, kde posléze získal v témže oboru i doktorát.
Na literární pole vkročil roku 2007 románem La briscola in cinque (Briscola v pěti), jímž zahájil mimořádně úspěšnou, dnes už osmidílnou sérii detektivních příběhů ze současnosti, jejichž protagonisty jsou čtyři postarší štamgasti, majitel a jediná zaměstnankyně jednoho malého denního baru na toskánské riviéře. Do minulosti, blízké i té vzdálenější, se vrátil například v románech Odore di chiuso (2011, Zatuchlina), kde se nedobrovolným vyšetřovatelem zločinů stává slavný literát a kuchař Pellegrino Artusi (1820–1911), autor první italské celonárodní kuchařské knihy, Buchi nella sabbia (2015, Díry v písku), v němž se přeneseme na jeviště pisánské opery v roce 1900, kde pár měsíců poté, co anarchista Gaetano Bresci zavraždil italského krále Umberta I., dávají poslední Pucciniho kus, politickými narážkami prošpikovanou Toscu, či nejnověji právě v renesanční Velikosti člověka (2018).
Na Malvaldiho dílech, jež se v Itálii řadí mezi bestsellery, oceňuje nesmírně početná čtenářská základna zejména nenásilné propojení zločinu, vtipu, přesvědčivých postav a autenticky zachyceného prostředí.

Při psaní se naučím spoustu nových věcí

S návrhem napsat román o Leonardu da Vinci přišlo před několika lety nakladatelství Giunti a vyzvalo několik autorů pokusit se představit čtenářům knihu, která se bude lišit od dosavadních esejů, biografií a uměleckých monografií, které o Leonardu da Vinci vyšly. Chtělo tak připomenout výročí pěti set let od smrti tohoto mimořádného umělce a vynálezce (2. května 2019).
Malvaldi již s thrillerem úspěšně experimentoval (Odore di chiuso, 2011), jehož protagonistou byl podnikatel a spisovatel Artusi Pellegrino (4. srpna 1820 – 30. března 1911), známý jako autor kuchařské knihy La scienza in cucina e l'arte di mangiar bene („Věda v kuchyni a umění dobře jíst” a poté s knihou Buchi nella sabbia (Sellerio, 2015), v níž jsou hlavními postavami Vittorio Emanuele III. Savojský, který byl v letech 1900 – 1946 předposledním italským králem, v letech 1936 – 1941 také předposledním habešským císařem a v letech 1939 – 1943 posledním králem Albánců. Wikipedie), hudební skladatel Giacomo Puccini (22. prosince 1858 – 29. listopadu 1924) a anarchisté počátku dvacátého století. Proto se nadšeně připojili k projektu a velkému Leonardovi přidělil i roli detektiva.

Kdy jste začal pracovat na tomto příběhu a co všechno jste se potřeboval dovědět o hlavním protagonistovi a jeho době?

Hodně jsem se spoléhal na odborníky z nakladatelství a přečetl jsem spousty Leonardových životopisů i jeho  rukopisů, takže jsem si začal klást otázky, „o kterém“ Leonardovi vlastně mám psát, abych byl originální. Uvědomil jsem si, že Leonardo da Vinci se stal důležitým, když se přestěhoval do Milána, takže jsem do děje zařadil i prostředí tohoto města, ale příběh pochopitelně musel začít ve Florencii. Často se stává, že začínáte s nějakým záměrem, který poté na základě studia pramenů změníte. Téma padělatelů se zrodilo, když jsem si náhodou přečetl článek v italském numismatickém časopise, který hovořil o tom, že někteří Němci byli obviňováni z falšování mincí v době Ludovica il Moro, kteří však byli osvobozeni. Mě to přimělo hlouběji poznat jeho dobu. Šokovalo mě třeba, že Ludovico il Moro naslouchal svým občanům. Úsměvné na psaní takové knihy je, že se naučíte spoustu nových věcí, a pak se vám nehodí do vyprávění, a musíte si je nechat pro sebe.

Vy jste především spisovatel zločinu: může mít postava Leonarda da Vinci něco společného s moderním  detektivem?

Podle mého názoru ano. Leonardo se učil sám a hodně pochopil ze svých pozorování okolního světa. Často postupoval systémem pokus – omyl, formuloval hypotézy a ověřoval je v praxi. Nebyl experimentálním vědcem jako Galileo, ale uměl určit, zda teorie může fungovat nebo ne. Postrádal matematický základ, ale pochopil, že příroda nikdy nelže. Pokud nerozumíte přirozenému jevu, je to jen proto, že jste ho nedokázali dobře přečíst.
Dnes žijeme ve světě, kde falešné zprávy, které se zdají být pravdivé, zahlcují média. Bylo by dobré se naučit číst dokument a najít zdroj, jak se to děje ve filologii, pak zjistit jeho koherenci. Ale v renesanci bylo stejně složité oddělit skutečné zprávy od těch falešných.

Jak obtížné bylo dát hlas takové univerzální postavě, jakou je Leonardo da Vinci, a navíc více než šest století zpátky?

Určit věrohodnost myšlenek a slov Leonarda lze dosáhnout pouze s určitým stupněm arogance nebo rozhodnutím, že se nebudete brát příliš vážně. Když jsem si přečetl Leonardovy spisy, ukázalo se, že on sám se nebral vážně a vymýšlel vtipy nebo zábavné hádanky, takže jsem se vydal touto cestou. Hodně jsem přemýšlel o obrovské vzdálenosti, která musela existovat mezi člověkem Leonardem a soudcem Ludovica il Moro v roce 1493. Těžko pochopitelný pro nás může být způsob interakce lidí i formality, které bylo třeba dodržovat. Uvažte třeba, že k dokonalosti knížecích manželství muselo dojít za přítomnosti svědků! Můj Leonardo se musel vypořádat s touto realitou, ale také potřeboval soukromý prostor, ve kterém se trochu nadechl, což jsem se snažil vyjádřit.
Druhou krásnou věcí na Leonardovi je jeho schopnost oddělit to, co znal, od toho, co nevěděl, zatímco dnes jsme často přesvědčeni, že víme všechno, protože máme přístup k obrovskému množství informací. Pokoušel se stále rozšiřovat své znalosti, ale byl si dobře vědom svých limitů.

Románem prostupuje ironie. Použil jste ji záměrně ke zvýšení Leonardovy věrohodnosti?

Určitě! Bavilo mě například představit si dialogy mezi Leonardem a jeho matkou o denních problémech doby. Také mi hodně pomohl lingvista Luca Baldassarri při přepisování dopisů velvyslance Giacoma Trottiho, které jsem musel přizpůsobit charakteru příběhu. Jedna věc je dopisům porozumět, a druhá, co nejvěrněji je  přetlumočit, vyhýbat se anachronismům i slovům, která v té době ještě neexistovala. Když jsem mluvil o „akrobatu“, zdůraznil jsem, že jde o slovo z devatenáctého století, které Leonardo nemohl znát, a musel jsem ho nahradit výrazem „žonglér“. 

Jak dlouho jste román psal?

Přemýšlel jsem o něm zhruba rok a půl, ale když jsem začal psát, dokončil jsem ho asi za tři měsíce.

Jak moc se může historický román odchýlit od doby, do níž je zasazen?

V některých ohledech je Itálie patnáctého století podobná té dnešní. Historické knihy, které jsem studoval, vycházely z dobových kronik, a autorů, jakými byli Guicciardini nebo Machiavelli. V té době bylo spojenectví mezi státy velmi volné, snadno a rychle se měnilo, a nebylo ani křišťálově čisté. Důležitá byla tehdy i funkce peněz, usnadňovaly obchod, ale umožňovaly i obohacování nekalými způsoby. Bankovní činnost spočívala především v půjčkách s velmi vysokými úroky. Takže docházelo také k prvním bankrotům a finančním trhlinám. Psát historický román vždy znamená psát i o současnosti, protože vždycky mluvíme o vztahu mezi občany a ekonomickou, výkonnou nebo soudní mocí. Určité vazby se nikdy ne-mění, i když prostředky použité k řešení problémů mohou být jiné.

K zábavným místům románu patří především vaše interpretace vztahu Ludovica il Mora s jeho manželkou. Vycházel jste z reálné skutečnosti?

Částečně. V té době si mohli lidé dělat to, co chtěli, dokud se nevdali nebo neoženili, ale poté, v manželství, bylo nutné udržovat určité dekórum, aby nelegální milenecké kontakty nekončily na pranýři na náměstích.

Je v tomto románu postava, která by potřebovala více studia, aby šla znovu použít?

Velvyslanec Trotti, který rozhodně není učencem. Je poslán na místa, která ignoruje, ale učí se je pozorovat a zasílat o nich přesné zprávy. V té době velvyslanec riskoval také svůj život, aby předal informaci svému pánovi.

Souhlasil jste okamžitě s nabídkou vydavatele napsat román o Leonardovi, nebo jste si vzal nějaký čas na rozmyšlenou?

Instinktivně bych řekl okamžitě ano, ale předtím, než jsem to přijal, konzultoval jsem téma s odborníky i přáteli, až mi bylo hloupé odmítnout. Napsal jsem několik historických románů, ale nikdy ne s tak skvělými protagonisty. Takže mě nikdy nenapadlo mít Leonarda jako hlavního hrdinu příběhu.

Chtěl byste, aby se tato kniha četla ve školách?

Do škol na besedy chodím rád a uvítal bych, kdyby zrovna tento román vzbudil u mladých čtenářů zvědavost a touhu dozvědět se více o období, které je často vnímáno příliš černobíle.
(Ze zahraničních pramenů)