Iain MacGregor se jako redaktor či editor věnuje literatuře faktu již více než pětadvacet let. Své bohaté zkušenosti zúročil i v knize o berlínském hraničním přechodu Checkpoint Charlie. Jeho otec sloužil s britskou armádou na Rýně v 50. letech a poté byl poslán na zotavenou do Západního Berlína. Sám MacGregor během studií v první polovině 80. let navštívil Pobaltí i Sovětský svaz, se zájmem sledoval dění v Berlíně v noci z 9. na 10. listopadu 1989, kdy padla berlínská teď. Později procestoval bývalé země Varšavské smlouvy a vrátil se i do Berlína, kde zavítal ke stále netknutému hraničnímu přechodu Charlie. Žije v Londýně s manželkou a dvěma dětmi. Checkpoint Charlie je jeho druhá kniha.

Nejdůležitější aspekt historie jsou lidé

Vaše kniha vznikla z rozhovorů s obyvateli západního a východního Berlína – vojáky,  úředníky a dalšími… Opakovala se v jejich vzpomínkách na období rozdělující město neproniknutelnou zdí nějaká témata?

Přirozeně tu byla velká dávka nostalgie. Od těch, kteří sloužili nebo žili v západním Berlíně v letech studené války, kteří město milovali pro jeho jedinečnou atmosféru.  Předpokládám, že skutečnost bezprostřední hrozby invaze vojsk Varšavské smlouvy, měla pro mnohé také prvek vzrušení. Každý vojenský činitel z Británie, Francie a USA, s nimiž jsem mluvil, mi řekl, že to byla nejlepší mise, na jakou kdy byli vysláni. Podobně i sovětský personál si chválil službu ve východním Německu, protože mu poskytovala životní úroveň, o které se mu doma ani nesnilo.

Myslím, že nejdůležitější aspekt celé historie jsou lidé, kteří prožili všechny ty důležité události, které chcete studovat a pak publikovat. Strávil jsem dva roky výzkumem, kontaktováním a cestováním. Hovořil jsem s téměř osmdesáti lidmi ze všech společenských vrstev, vojenských, civilních, mediálních, politických z Východu a Západu, NDR, Sovětského svazu, a pak samozřejmě spojenců. Snažil jsem se pochopit, jaké to bylo tady žít, pracovat a co vedlo lidi k pokusům o útěk přes Berlínskou zeď. Během její existence to zkusilo deset tisíc východních Němců, přičemž téměř 200 jich při tom zemřelo. Většina rozhovorů se této skutečnosti dotkla, někteří Němci, kteří uprchli na Západ, své zážitky líčili velice emotivně. Stejně tak mnozí příslušníci spojeneckých posádek se netajili s hluboce zakořeněnou nenávistí k tomu, co představovala zeď, a jak komplikovala život samotných Berlíňanů.

Existovaly nějaké pohledy na život v Berlíně od roku 1961 do roku 1989, které vás zvlášť překvapily?

Překvapilo mě kamarádství v armádě a jak moc vojáci milovali svou práci a samotné město. To, jak normální se stala „vysoce abnormální“ situace pro lidi, kteří tam pobývali. V srpnu 1961 bylo Berlínskou zdí rozděleno více než sto ulic, uzavřeny železniční stanice, zablokovány kanály, okna domů na hranici a vyklizeny větší veřejné budovy. Přesto na obou stranách pokračoval rodinný život a město se během několika let naučilo určité koexistenci. Harmonii narušovali východoněmečtí pohraničníci střílející po potenciálních uprchlících.

Jaké nezamýšlené důsledky měla podle vás Berlínská zeď?

Upevnilo to touhu spojenců hájit jejich právo být v Západním Berlíně, i kdyby to znamenalo ozbrojený konflikt. Samotná zeď se stala symbolem selhání komunistické věci na celém světě. Walter Ulbricht chtěl vybudovat bariéru, která by bránila odlivu kvalifikované pracovní síly, zatímco Nikita Chruščov si přál, aby spojenci z Berlína úplně odešli.

Zmínil jste se, že jste hovořil s téměř osmdesáti lidmi. Kteří z nich byli pro vás nejzajímavější?

Těžko vybírat, Zajímaví byli všichni… A tak, jo, myslím, měl jsem velké štěstí, že jsem našel některé klíčové lidi. Jeden z nich byl německý Američan jménem Adolf Knackstedt, kterému jsem v knize věnoval celou kapitolu. Jeho život je neuvěřitelný. Narodil se v Bronxu německým rodičům, kteří se přestěhovali do Ameriky z Německa v období hospodářské krize 20. let, ale poté se vrátil do Německa, protože byli všichni Volksdeustche a věřili v novou vlast. Rodina přežila druhou světovou válku, přežili berlínskou blokádu a leteckou přepravu především potravin v roce 1948. Adolfův otec byl jedním z chlapů, kteří vykládali spojenecká letadla. Ale Adolf se dostal do problémů, se svým bratrem kradl uhlí v ruském sektoru. A tak to dospělo do bodu, kdy si myslel, že využije svůj americký pas, protože se narodil v Bronxu. V osmnácti letech narukoval a byl okamžitě povolán do vojenské rozvědky. Stal se účastníkem nebo svědkem všech hlavních incidentů v Berlíně od roku 1956. A napsal několik neuvěřitelných svědectví a udělal některé neuvěřitelné věci. Za celou dobu s ním nikdo nemluvil, až já.  

Nebo Margit Hosseini, úžasná žena. Její otec byl francouzský diplomat, pracoval ve francouzském sektoru. Vyrůstala od počátku padesátých let až do konce šedesátých  v Západním Berlíně. Procestovala se svým otcem celý sovětský sektor a mohla posoudit, jak se liší od francouzského sektoru, který znala. Byla svědkem zabíjení lidí, i návštěvy JFK a jeho slavného projevu, s památným výrokem: „Jsem Berlíňan.“ 

Za velmi šťastný považuji i rozhovor s generálmajorem Françoisem Cannem, který byl velitelem francouzského sektoru v roce 1989 a očividně se ho dotýkaly události té doby. Bylo fascinující, jak se vypořádal společně s ostatními spojeneckými veliteli se změněnou situací…

Kapitolu věnujete příběhu Estronga Nachamu, který přežil holocaust. Čím vás zaujal?

Jako studenta moderních evropských dějin a vydavatele knih literatury faktu, mě zajímalo nejen jak přežil holocaust, ale i jeho úsilí ve zdevastovaném Berlíně postavit dům, a tím projevit víru v město, které kdysi prosperovalo. Nacisté zavraždili téměř 80 000 berlínských Židů. Stát se svědkem takových seismických změn v následujících letech a přát si pomáhat svým spoluobčanům v sovětském sektoru, jichž bylo jen několik stovek, bylo projevem jedinečné odvahy a soucitu. Jeho život sledoval oblouk Berlína a samotného Německa, když povstal z popela druhé světové války a patové situace studené války. 

Pád zdi je v západním světě připomínán jako okamžik úlevy a radosti. Platí to i v bývalém východním Německu a východním Berlíně?

„Ostalgie“ (původně německý termín, který označuje stesk Východních Němců po některých aspektech života v bývalé NDR. Výraz vznikl jako složenina německých slov Osten (východ) a Nostalgie (nostalgie))  je termín, který jsem opakovaně slyšel při rozhovorech s obyvateli Berlína. Ano, byl to slavný okamžik, kdy zeď byla otevřena a následně zničena. Během posledních tří desetiletí však zuří hádky o tom, zda staré východní Německo mělo ze sjednocení ekonomický prospěch. Stejně tak starší generace, která si pamatuje život v komunistickém státě, vnímá ztrátu bezplatné zdravotní péče, vysokoškolského vzdělání a „práce na celý život“. Tvrdil bych, že nic není cennější než svoboda politického myšlení, jednání a projevu a nakonec svoboda cestování. Nic z toho nebylo v Německé demokratické republice možné. Existuje obava, že je zapotřebí více práce, aby se zajistily výhody, které Západ požíval od konce padesátých. let. Samotný Berlín se však od roku 1989 změnil k lepšímu. Východní polovina byla zrekonstruována, stoupl počet obyvatel a město je významnou evropskou metropolí.

(Ze zahraničních pramenů)