Jerzy Kosinski se narodil v polské Lodži v roce 1933 jako Józef Lewinkopf; coby židovské dítě přežil druhou světovou válku pod falešnou identitou v péči venkovské katolické rodiny (z těchto zážitků také zčásti vychází jeho románová prvotina Nabarvené ptáče, The Painted Bird, 1965). Po válce vystudoval historii a sociologii na lodžské univerzitě. V roce 1957 emigroval za poměrně dramatických okolností do Spojených států, kde vystudoval Columbia University a po sérii příležitostných zaměstnání se začal naplno věnovat psaní. Ačkoli se mu v další tvorbě už nepodařilo zopakovat gigantický úspěch debutového románu, nemalý ohlas u čtenářů a kritiky zaznamenaly i jeho ostatní díla, jako například Kroky (Steps, 1968, česky 1996), Byl jsem při tom (Being There, 1970, česky 1995) či Schůzka naslepo (Blind Date, 1977, česky 2005). Jerzy Kosinski dobrovolně odešel ze světa v roce 1991.

Z rozhovorů s JERZY KOSINSKIM

Jsem spisovatel, který píše pro určitou vrstvu čtenářů ve Spojených státech. Jsou to ti, kteří sledují v průměru sedm a půl hodiny vícekanálové televize denně. Věci, které píšu, nejsou učeny několika jedincům, kteří byli vychováni na psychoanalýze, ale pro ty, kteří jsou ochotni přijmout nový vztah mezi čtenářem a autorem.

O fotografování

Začal jsem s akty, protože jsem se zajímal o architekturu těla, a v architektuře mě zajímala krajina za války. Na
jedné straně bylo tělo, jako místo, odkud pochází život, na druhé straně celá řada zřícenin. „válka z války“, tak
jsem pojmenoval spálené, zničené budovy. Kromě toho jsem ukázal ulice jako divadlo, kde každý chodí určitým
způsobem, stejně jako na jevišti. Ale neuniklo mi ani soukromí ulice, protože tam můžeme být sami sebou
a nikdo se o nás nezajímá. Děti, které si „hrály“ mezi zříceninami v mých nejčasnějších fotografiích, mohly být klidně ilustracemi pro Nabarvené ptáče. (prvně publikováno v roce 1965).
Vzpomínám, jak jsem si za penny koupil filmy. Negativy jsem vyvolával ve své báječné „temné komoře“, která se nacházela v chodbě, spojené s několika byty. Mohl jsem začít pracovat až po půlnoci, když jsem si byl jistý, že už všichni spí. Jak ve fotografii, tak i v literární tvorbě, jsem se snažil vytvořit nový typ výrazu, ve kterém obsah není
důležitější než forma. Proto dávám čtenáři mých knih, stejně jako divákovi mých fotografií, dostatek prostoru ke stimulaci jeho představivosti. Na mých fotografiích je zřejmé, že v okamžiku, kdy jsem stiskl spoušť, není žádná póza. Chtěl jsem splnit dvě věci: udržet si odstup od předmětu a položit otázku, proč objekt má stále o mě zájem. V próze je to stejné.

Při psaní

Pro to, abych psal v angličtině, jsem měl tisíce důvodů. Kdybych psal v polštině, tak by to můj román Nabarvené
ptáče příliš lokalizovalo. Nemluvě o pokušení hledat smyšlené postavy někde v polské realitě. Místo toho jsem chtěl, abych si zachoval od onoho bezejmenného chlapce co největší odstup. Mým záměrem bylo napsat jakousi univerzální tragédii, která se mohla odehrát kdekoli. Ironií mého literárního osudu, nebo snad trest za snahu
najít literární univerzalitu, je, že dnes (v roce 1989) se dveře Polska, které byly od roku 1957 uzavřeny, se otevřely a mé romány překládají do rodného jazyka. Ale spisovatel jako já dosud „existoval“ pouze v angličtině a neměl vlastní hlas a identitu polského autora. Co kdybych podlehl pokušení a jednoho dne se rozhodl napsat, byť jen zlomek, Nabarveného ptáčete v polštině. Bylo by zajímavé vidět, jak ještě dovedu použít svůj rodný jazyk při převyprávění díla, které jsem napsal v angličtině a které také bylo z angličtiny přeloženo.

Poslední rozhovor

Uskutečnil se 10. dubna 1991 v bytě Jerzyho Kosinského na 57. ulici v New Yorku, tři týdny před jeho smrtí. Rozhovor se většinou týkal Kosinskeho záměru podpořit polsko – americké vztahy v bankovnictví a jeho závěr jakoby předznamenal i Kosinského poslední dny života.
O historii se zajímám, abych z ní načerpal uložené zkušenosti. Když jdu spát, vzpomínám na to, co můj otec
říkal – že člověk si nikdy nemůže být jistý, jestli se probudí. Vzhledem k mému nynějšímu zdravotnímu stavu
se to stává stává čím dál víc pravdivější. 

(Ze zahraničních pramenů)