Neal Bascomb (nar. 1971) je americký novinář a spisova-tel. Vystudoval  na Miami University  ekonomiku a anglickou literaturu. Po ukončení studia pracoval jako novinář v Lon-dýně, Paříži a Dublinu . V roce 2000 se stal spisovatelem z povolání. je autorem bestsellerů Lov na Eichmanna, The perfect Mile (Dokonalá míle), Higher (Výš) a Red Mutiny (Rudé povstání). Za své knihy získal v USA několik celostátních ocenění. V současné době žije v Seattlu

Zajímají mě příběhy...

Neal Bascomb začíná den v kavárně v Greenwich Village v New Yorku, kde napsal všechny své knihy. Píje kávu, čte The New York Times a pak otevírá notebook a začíná psát. „Už deset let chodím každý den na stejné místo. Cítím se tu dobře, lidé přicházejí a odcházejí, a nikoho nezajímám.“ Bascomb kolem poledne odejde domů do Brooklynu na oběd, kde na něho čekají žena a dvě dcery. Pak se vrátí do kavárny, a píše až do večeře...
Rok 1942. Nacisté horečně vyvíjejí nejničivější zbraň, kterou dosud nikdo na světě nedisponuje. Zdá se, že k tomu mají všechno – vynikající fyziky, uran. Chybí jim už jen těžká voda, která se vyrábí v norském Vemorku, osamělém závodě na jednom z nejchladnějších a nejnehostinnějších míst na Zemi.

Co vyvolává váš zájem o určitá témata?

Jsou to příběhy samy o sobě. Nejvíce mě zajímá vojenská historie, kterou tvoří jedinci, hrající v nich mimořádnou roli. Myslím, že Zimní pevnost, kde píšu o hrdinství Norů, je toho důkazem. 

Co vás inspiruje? 

Jsou to zase lidé – jejich osudy a jak se dokáží přizpůsobit okolnostem, aby splnili svůj úkol. Například při sabotování německého programu vývoje atomové bomby sehrál skvělou roli vědec Leif Tronstad. Neměl vojenské znalosti, ani zkušenosti a je fascinující zjišťovat, co ho motivovalo a jak se mu dařilo mařit zrůdné německé plány.

Co pro vás bylo největším zážitkem při shromažďování podkladů ke knize? 

Jedním z nejvíce fascinujících zážitků bylo vydat se po stopách válečných hrdinů s jejich syny do míst, odkud Norové řídili své operace. Přespával jsem v chatkách, které obývali, lyžoval na jejich starých lyžích, střílel jsem z jejich zbraní. Stejně jako oni jsem mrzl a čelil nepřízni počasí. To všechno bylo nad rámec běžného  shromažďování materiálu.

A co je pro vás tím „běžným způsobem“?

Primárním zdrojem je vše, co se tématu, byť třeba jen okrajově, může týkat. Chci vědět, co si lidé mysleli, co cítili, co zažívali, jak se jejich osudy vyvíjely. Hrdinové Zimní pevnosti jsou normální lidé se svými obavami, strachem, výzvami i s okamžiky, kdy se chtěli vzdát. Bez toho, aniž byste je takto pochopili, nemůžete psát. Shromažďování podkladů ke knize tedy spočívá v nalezení detailů, z nichž sestavíte mozaiku lidského snažení na tomto světě v běžných i mimořádných situacích.

Bylo pro vás důležité, abyste čtenářům předložil nejen velký příběh, ale dodal i pocit empatie a pochopení pro odbojové bojovníky, kteří se obětovali pro svou zemi?

Absolutně. Stejně jako je toto vyprávění o atomové vědě a o závodě zkonstruovat do té doby nejničivější zbraň, je to příběh statečných lidí. Chtěl jsem se dovědět, co je motivovalo, zda měli strach a jak se jim ho podařilo překonat, aby úspěšně zvládli mimořádně obtížný úkol a zastavily dokončení klíčové složky nacistického  atomového výzkumu. Tito jedinci se nenarodili jako hrdinové. Před válkou to byli úředníci, inženýři, vědci, instalatéři a podobně obyčejní lidé. Dějiny na ně vynaložily velké zkoušky a oni se chopili příležitosti.

V knize uvádíte příklady odolnosti a rychlého myšlení. Myslím třeba na velitele Jens-Antona Poulssona, který své muže převedl těmi nejkomplikovanějšími situacemi.

Ano, to je jeden příklad. Nebo vezměte Einara Skinnarlanda. Byl neuvěřitelně tvrdý a odvážný, ale stále zůstával lidský jako za mírových časů. Stejně jako Jens-Anton Poulsson dokázal v mužstvu udržovat vysokou bojovou morálku, a to i v nesmírně komplikovaných situacích, kdy mnozí už podléhali myšlence vzdát se. 

Výrazným znakem vaší práce je neuvěřitelná péče, kterou věnujete bibliografii, a pramenům všeho druhu. Druhá světová válka jich nabízí nekonečné množství. Odkud jste začal?

Při sběru pramenů pro své knihy vždy začínám se studiem toho, co bylo o problému už napsáno. O zmaření výroby těžké vody v Norsku existuje několik děl. Četl jsem také knihy o podobných tématech. Například o vývoji německé atomové bomby, o Norsku během druhé světové války a další. Pak jsem studoval články i vědecké studie v časopisech a novinách. Jakmile jsem měl pocit, že jsem už všechno, co bylo na toto téma napsáno, shromáždil, začal jsem se svým výzkumem. Prošel jsem archivní sbírky po celém světě. O výrobě těžké vody jsem třeba našel nesmírně cenné dokumenty v norském Muzeu odporu v Oslo, velké bohatství skrývaly také britské archivy. Po shromáždění všeho možného, a mluvím o tisících dokumentech, jsem začal oslovovat i pamětníky, kteří tyto události zažili. Mnozí už třeba nežili, tak jsem kontaktoval jejich rodiny. Dostal jsem se k deníkům, memoárům, korespondenci atd. Tato fáze trvá zhruba dva roky a je to jedna z nejvíce obohacujících částí mé práce na knize.

Vaše kniha je cenná i tím, že popisuje komplikovanou přípravu celé akce. Jak dlouho může trvat správně  naplánovat vojenské operaci, stanovení optimálního data pro její provedení. Myslíte, že to bude pro současné čtenáře překvapení, když se z vaší knihy doví, jak složitá a časově náročná válka je?

Ano. Ano. Ano. Často se dočítáme jen o finálních okamžicích akce, ale o její přípravě se toho moc nedovíme, 
i když je to často ta nejdramatičtější část. Operace Vemork trvala jen několik hodin. Ale předcházely jí měsíce příprav a výcviku týmu. A to jsem se ještě nezmínil o období testování psychické a fyzické odolnosti účastníků akce. Navíc Leif Tronstad, vědec, který plánoval tyto operace, je stejně zajímavý jako samotné komando. Bez něho by ke zničení Vemorku nikdy nebylo možné dojít. Čtenáři potřebují dostat odpovědi na otázky: proč a jak.
(Ze zahraničních pramenů)