Diana Jean Gabaldon Watkins se narodila v Arizoně. Otec byl Američan mexického původu, matčiny kořeny sahaly do Anglie. Vystudovala zoologii, mořskou biologii a behaviorální ekologii. Po studiích pracovala na Arizonské univerzitě a v roce 1984 založila významný vědecký čtvrtletník Science Software Quarterly. S literaturou začala o čtyři roky později a rozhodla se pro historickou tématiku okořeněnou dávkou fantasy. Na začátku psala proto, aby si dokázala, že to zvládne, ale když výsledek ukázala známým, přesvědčili ji, že by svůj příběh měla publikovat. Debutovala knihou Cizinka, která se pak stala první částí velmi oblíbené série, jež má již devět svazků.
Její knihy vyšly ve dvaačtyřiceti zemích a byly přeloženy do třiceti osmi jazyků. V roce 2014 byl podle série Cizinka natočen oceňovaný televizní seriál se Samem Heughanem v roli Jamieho a Caitrionou Balfeovou v roli Claire. V současné době se připravuje třetí a čtvrtá řada seriálu.

Napsat historický román mi přišlo nejjednodušší...

Kdy jste se rozhodla, že budete spisovatelkou?

Bylo mi asi osm, když mě napadlo napsat román. Pamatuji si, že se v mé hlavě stále odehrávaly nějaké příběhy.
Ale trvalo to ještě dlouho, než jsem je začala zapisovat. Moje prvotina Cizinka vyšla, když mi bylo 36 let.

Proč jste se rozhodla pro historický román?

Zdálo se mi to nejjednodušší. A při psaní Cizinky se mi to potvrdilo. 

Jak jste se připravovala na vlastní psaní?

Důležité je zvolit si místo děje a hned začít psát. Hovořila jsem s mnoha lidmi, kteří už měli zkušenost s historickým románem a většinou mi potvrdili, že podrobný výzkum reálií může znamenat výrazný blok. Často byli uchváceni tím, čeho se dopátrali, že se jim to už nechtělo psát. Mnozí skončili u objemných poznámek a ke knize se vůbec nedostali. Bylo mi jasné, že si na to musím dát pozor. Také jsem nikomu neřekla, co dělám. Psala jsem pro vlastní potěšení a mým jediným motivem bylo naučit se vytvořit román. Nikdy jsem neměla v úmyslu svou tvorbu prodávat, natož pak to někomu ukazovat. Proto jsem se ani nebála neúspěchu. Než jsem napsala svůj první román, měla jsem už nějakou zkušenost třeba s disertační prací, publikovala jsem vědecké eseje, články pro Computer Press. Poté, co jsem se rozhodla napsat román a po výběru, v podstatě náhodného, historického období, byla pro mě jediná důležitá věc – ponořit se do děje. 

A jak jste zacházela s fikcí?

Fikci chápu jako živý obraz nebo řadu dialogů nebo emocionální atmosféru. Ale musí se s ní zacházet uvážlivě,
aby nezastínila věrohodnost. 

Kde pracujete? 

Nemám pro to nějaké pevné dogma. Třeba Cizinku jsem začala psát na parkovišti kostela. Našla jsem kus papíru ve schránce v palubní desce mého auta a zapisovala si obecné fráze, kousky děje, které mě napadly z toho mála, co jsem věděla o Skotsku té doby. Druhý den jsem začal vymýšlet postavu a zašla do knihovny, abych si doplnila potřebná fakta. Začala psát popisy. Třetí den mi došlo, že mi chybí ženská postava a že nemám ani nějaký konflikt, bez něhož se román neobejde. Věděla  jsem, že samy nepřijdou, a tak jsem se jim vydala naproti.

Máte nějakou radu pro autory?

Neexistují žádná univerzální pravidla. Já mám tři. 
1. Čtení. Číst všechno. Přečíst mnoho. Naučíte se poznat rozdíl mezi dobrým a špatným a proč věci fungují
nebo nefungují.
2. Psát. Jediná věc, na které záleží, je stále ukládat slova na papír. Nezáleží na tom, jestli budete psát knihu
spontánně, nebo používat osnovu, nebo ji skládat z menších celků. Psaní je jediný způsob, jak zjistíte, co
vám funguje.
3. Nepřestávejte. Jediný způsob, jak můžete při psaní selhat je vzdát se.

(Ze zahraničních pramenů)