Morris Gleitzman (1959) se narodil v britském Sleafordu, od roku 1969 žije v Austrálii. Zpočátku psal filmové a televizní scénáře, než se začal plně věnovat dráze spisovatele. Jeho početné knihy pro děti a mládež byly přeloženy do mnoha jazyků a vyznamenány bezpočtem cen.

Nápady se rodí během dne i ve snech...

Při čtení románu Potom získá člověk pocit, že autor je Felix a že to všechno prožil. Jak je těžké psát z pohledu desetiletého chlapce? Proč jste volil zrovna tuto věkovou skupinu?

Hlavní postavy všech mých knih jsou desetileté nebo jedenáctileté. Není to volba po nějaké hlubší analýze, je to tak, jak to je. Takže nemohu odpovědět na vaši otázku, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Jsem však rád, že děti tohoto věku jsou zpravidla ještě před pubertou, a tak se mohu plně soustředit na jejich nádherně se rozvíjející morální integritu. 

Felixův optimismus je okouzlující. Dokonce i během těch nejvypjatějších chvil hledal řešení a šel za ním. Když jste shromažďoval podklady, setkal jste se s podobnými typy? Našel jste opravdu děti s velkým duchem a vytrvalostí?

K fikci přistupuji tak, že si představuji prožitky v určitých kontextech. Felixův příběh je částečně o tom, jak dokážeme využít naše zkušenosti, abychom přežili i v těžkých časech – aby plamínek optimismu nezhasl, když racionální analýza vede k zoufalství. Samozřejmě vlastnímu psaní předcházel rozsáhlý výzkum. Včetně studia jazyka mnoha mladých lidí, kteří žili a zemřeli v těchto hrozných časech holocaustu. Tam jsem nacházel spousty příkladů optimismu i zoufalství. 

Jste znám tím, že se nechcete detailně vracet do doby holocaustu. Ale píšete o něm dojemné příběhy. Jak by se daly charakterizovat?

Jako příběhy, které zkoumají sílu lásky a přátelství uprostřed extrémně nepřátelského lidského chování. 

Váš výzkum pramenů vás přivedl do některých temných míst, z nichž je stále cítit bolest zde prožitá. A vám se ji daří popsat, a to dělá vaše příběhy tak silné...

V tom to asi není. Nebo ne úplně. Důležité je, aby i v atmosféře permanentních ztrát a utrpení probleskovala láska. 

Odkud čerpáte své náměty?

Na to by měla být jednoduchá odpověď, ale ve skutečnosti patří k těm nejtěžším. Nápady se v mé hlavě i srdci rodí během dne, když se s něčím zajímavým setkám, ale i ve snech. Myslím, že existují i racionální způsoby, jak rozvíjet náměty. Například když si určím, že se příběh bude týkat charakteru s alespoň jedním problémem. Takže přemýšlíte o problémech ve vašem životě nebo v životě jiných lidí a dojdete k zajímavým způsobům, jak je vyřešit. Dalším přístupem je přemýšlet o věcech, které vás skutečně zajímají, nebo vás rozzlobí. Pokud budete dostatečně motivováni, prožijete se svými postavami úžasné příběhy. 

Když námět přijmete, jak pak probíhá vlastní psaní?

Vždy se snažím naplánovat své knihy, protože potřebuji vědět zhruba, jak příběh skončí. Pokud mě emoce v průběhu tvorby nasměrují jiným směrem, vydám se po té cestě. Věřím, že podvědomí má silný vliv na to, jak se bude děj vyvíjet.

Jaký je životní styl autora?

Tvůrčí práce má dvě roviny, které zahrnují velmi odlišné typy činností. První je proces formování námětů, setkávání se s postavami ve vašem nitru, objevování jejich příběhů, jejich strukturování a nalezení jazyka postavy. Jelikož budu každý den sedět u psacího stolu, musím milovat trávit čas ve své představivosti, protože jinak bych záhy mohl trpět samotou. Druhá polovina práce spočívá v obchodní a marketingové činnosti. Potřebuji smlouvu s vydavatelem, trávím čas s literárním editorem a po vydání knihy jezdím za čtenáři.

Oblíbil jste si některé své knihy víc, než jiné?

Váhám takovou jmenovat, protože když strávíte osm nebo devět měsíců nad rukopisem, stanou se postavy knihy vašimi přáteli a mezi těmi také neurčujete koho máte raději. Ale můžu říct, že kniha, kterou jsem napsal před několika lety, se pro mě stala zvláštní. Jmenuje se Kdysi a pojednává o polském chlapci židovského původu ve druhé světové válce. Potom je její pokračování.
(Ze zahraničních pramenů)