Richard David Bach (*1936 v Oak Park, Illinois, USA), pilot, letecký mechanik a spisovatel se proslavil především bestsellerem Jonathan Livingston Racek z roku 1970 a filmem, jenž byl na jeho motivy natočen. V jeho knihách se často objevuje jeho láska k letectví, jež je jeho koníčkem od 17 let a kterému se věnuje dodnes. Richard Bach je autorem řady nejen beletristických prací, kromě Jonathana Livingstona Racka jsou to např. Iluze (1977), Most přes navždy (1978), Nikdo není daleko (1979), Jediný (1988), série Knih fretek (2002–2005) ad. Většina jeho děl je částečně autobiografická a prostřednictvím aktuálních nebo snových témat ilustruje autorovu filozofii.

Máme sílu zničit sebe...

Richard Bach se proslavil svým alegorickým příběhem Jonathan Livingston Racek. Je o ptákovi, který se vznáší vysoko a svým příkladem inspiruje, aby se i lidé pokusili dosáhnout vznešených aspirací.

Mnoho autorů, kteří napsali bestsellery a slavili s nimi obrovské úspěchy, podobné tomu vašemu s JONATHANEM LIVINGSTONEM RACKEM, upadli rychle v zapomnění. Nechali se chytit do pasti svého ega, podlehli drogám a ztratili vůli žít normální život. Vy jste těmto nástrahám odolal. Kolik jste už vydal knih?

Blíží se to dvacítce.

Co si myslíte o generaci, která se mohla poprvé setkat s Jonathanem Livingston Rackem? Jak se od té doby změnila?

Máme sílu zničit sebe i životní prostředí. Láká nás jít až přímo na okraj katastrofy, nějak se jí vyhnout a zase se vzpamatovat. Dokud jsme schopni vývoje, můžeme se na budoucnost dívat pozitivně.

Vaše kniha byla považována za podivnou...

Ano. Nakladatelství ji osmnáckrát odmítlo. Začal jsem jsem ji psát v roce 1959 a vyšla až v roce 1970. V těch letech jsem podstopil zvláštní psychickou cestu. Třeba jsem zažil jakousi úžasnou projekci na stěně mé kanceláře. Popsal jsem ji zeleným kuličkovým perem na zadní straně nějakého starého stacionáře. „Bylo to opravdu divné, ale moc za ten zážitek děkuji, protože jsem si zamiloval toho malého racka.“ Myslel jsem, že by tak nějak mohl příběh končit, ale nic konkrétního mě nenapadalo. Netušil jsem, co budu dělat. Tak jsem nedokončený rukopis odložil. O osm let později, v Iowě, se mi ten obraz vrátil, jako bych ho měl před sebou před hodinou. Nevím, proč to muselo tak dlouho čekat. Ale bylo mi jasné, že každý takový příběh musí být veden a řízen. Bylo to nebeské načasování. Rukopis nakladatelství kdysi jednomyslně odmítlo. Bylo to proto, že věřili v mou budoucnost nadějného spisovatele...

A pak to začalo...

Jonathan Livingston Racek vyšel. Prodalo se asi 30 miliónů výtisků ve 47 jazycích.

S vaší vášní pro létání jste se pochlubil, když jste psal Jonathan Livingston Racek. Ale je staršího data...

Můj bratr dělal nádherné modely letadel a já si představoval, že sedím v kokpitu a letím v nadmořské výšce asi tři stopy ve své ložnici. Větší výšky jsem se už bál. Závratě mě opustily až později a usednout do skutečného letadla nic nebránilo...

31. srpna 2012 jste havaroval. Co se stalo?

Přistával jsem na pastvinách přítele, víc nevím. První, co se mi vybavilo, bylo, že jsem v pokoji s vysokým stropem. Nikoho v místnosti jsem neviděl, ale slyšel jsem hlas, který se mě třikrát zeptal, zda se chci vrátit ke svému životu na Zemi. Řekl jsem ano a po chvíli si uvědomil, že jsem v nemocnici! Řekli mi, že jsem se po několika dnech probral z komatu. Při přistání jsem prý podvozkem zavadil o dráty vysokého napětí a zřítil se na zem. A já měl pocit jemného přistání, jak to bylo možné?

Za padesát osm let létání jste nikdy předtím nehavaroval. Proč teď?

To mě také napadlo. A postupně, jsem pochopil, že se mi musela dostat tato úžasná lekce. Hluboce mě změnila, jak to dovede jenosobní zkušenost, teorie ne. Viděl jsem smrt jako život. Trvalo více než rok, než jsem se vyléčil, opravil letadlo a znovu vzlétl.

(Ze zahraničních pramenů)