Laurent Binet (* 1972 v Paříži) vystudoval francouzskou literaturu a původně působil jako pedagog – mimo jiné i na vojenské akademii v Košicích. Jako spisovatel debutoval v roce 2000 surrealismem inspirovanou knihou Silné a slabé stránky našich sliznic. Do širokého čtenářského povědomí se zapsal v roce 2010, kdy v nakladatelství Grasset vyšel jeho román HHhH, oceněný brzy poté Goncourtovou cenou za nejlepší románovou prvotinu. Osobitý pohled na pozadí atentátu na Reinharda Heydricha si získal velkou čtenářskou přízeň i v českém vydání a v červnu 2017 přichází do českých kin stejnojmenný film s hvězdným obsazením. Práci na dalším románu přerušil, aby nahlédl do zákulisí prezidentské kampaně Françoise Hollanda. Své zážitky posléze zúročil v kronice této prezidentské volby, která pod názvem Nic nejde, jak by mělo vyšla v roce 2012.

Psaní je složitý proces...

Jak vás napadlo napsat tuto knihu?

O práci Rolanda Barthese jsem se dlouhodobě zajímal. Když mi bylo zhruba kolem pětadvaceti let, pochopil jsem, že naše životy jsou dost propojené. Jeho kritické eseje mě fascinovaly intelektuálním nábojem. Barthes vynikal schopností přesně formulovat své myšlenky, myslím, že v tom byl nedostižný. Když jsem se dozvěděl, že ho na cestě z oběda s F. Mitterrandem srazila dodávka, cítil jsem, že se přede mnou otevírá dramatický i romantický materiál, který volá po zpracování. 

Jak jste rozvíjel děj?

Kvůli Mitterrandovi, který tehdy kandidoval na prezidenta, jsem chtěl popsat i politické pozadí doby. A přemýšlel
jsem, kdo se kolem Barthese pohyboval. Byl to filozof Michel Foucault, spisovatel Philippe Sollers, pak ještě významný kulturní teoretik Gilles Deleuze a mnozí další intelektuálové. Potom jsem si představoval, proč a kdo by měl zájem zabít Barthese. Bylo to kvůli nějakému rukopisu? Prostudoval jsem práce Romana Jakobsona o jazykových funkcích. Až jsem narazil na teorii řečových aktů. Je to pojem, který používali lingvistyé a filosofové jazyka. Patří do lingvistické disciplíny, která se nazývá pragmatika. Pragmatiku nezajímá jazykový výraz jako abstraktní demonstrace jazykového systému (slovo,fráze, věta), nýbrž jako něčí výpověď vyslovená v dané situaci s určitým konkrétním záměrem. Tuto teorii vyvinul John Langshaw Austin se svým žákem Johnem Searlem. A v takovémto myšlenkovém prostgředí se pohyboval a rozvíjel ho i Barthes. Mohlo to být pro něho osudné? Úkolem mé knihy bylo tedy popsat lingvistické teorie a využít k tomu romantickou i detektivní zápletku.

Váš román HHhH byl oceněný Goncourtovou cenou za nejlepší románovou prvotinu. Mnohých ocenění se dočkal i román Sedmá funkce jazyka. Stačilo vám to k tomu, aby jste si uvědomil své kvality a získal potřebné  sebevědomí?

Psaní je složitý proces. Prolíná se v něm směs pochybností a sebevědomí. Pokud ale nemáte důvěru v sebe  sama, nemusíte psát. Pokud nedisponujete přesvědčením, že to, co píšete, bude zajímat i ostatní lidi, je lepší věnovat se něčemu jinému. Ale i pochybovat je zdravé – nutí vás to maximálně se věnovat textu, opravovat, vymýšlet lepší spojení, zápletky. Optimální namíchání chemie mezi sebevědomím a pochybnostmi je bezpodmínečná podmínka úspěchu.

Je těžké mluvit o své práci?

Jsem vzděláním učitel. Deset let jsem reprodukoval práci druhých. Tak proč bych teď nemohl mluvit o té své (směje se). Když už k tomu dojde, snažím se hovořit s nadhledem, jako bych nebyl já autor dané knihy. V této knize je také skvěle vyvážený vztah reality s fikcí. Příběh jsem ukotvil v reálném prostředí. Více než polovina z toho, co říkají protagonisté jsou skutečné citáty.

Jak byste charakterizoval svoji knihu?

Nová je míšením žánrů. Je jak thriller, pikareskní román i filozofický román. Mohu-li být domýšlivý a pompézní,
řekl bych, že je to barokní román.

Vaše kniha je „intelektuální“, ale pro každého.

Učitel ve mně bere toto hodnocení jako kompliment.
(Ze zahraničních pramenů)

Roland Barthes (12. listopadu 1915 Cherbourg – 25. března 1980, Paříž) byl francouzský literární kritik a teoretik, filosof a sémitik. Ovlivnil rozvoj strukturalismu a sémiologie. Rozpracoval pojem mýtus, kde popisuje referování o znaku jako o druhém řádu označování (označující označovaného s označujícím). U Barthova mýtu tedy splývá původní význam (označované a označující) a stává se z nich jedno, ke kterému referuje jiný znak, u něhož ale chybí původní podstata (nový znak má též nové označující a označované).

Má kniha je beletrie

Je zřejmé, že jde o třaskavé téma. Obával jste se třeba soudní žaloby?

Já ani ne, ale dosti výhrůžek se dočkal můj vydavatel. Konzultovali jsme záležitost se dvěma právníky, a ti knihu obhájili. Nevím, jak to je v Americe, ale ve Francii je fikce dobře chráněna. Chcete-li žalovat román a vyhrát, musíte mít opravdu neprůstřelné důkazy. Má kniha je beletrie a nikdo nemá nejmenší důvod se domnívat, že Barthes byl opravdu zavražděn. Události, které jsem vytvořil, jsou tak neuvěřitelné, že je nikdo nemůže brát stoprocentně vážně. Z toho tedy pramení má sebejistota. Jakmile se však kniha dostala na trh, vzbudila kladné i negativní emoce. Například spisovatel a literární teoretik Philippe Sollers z ní nebyl nadšený.

V románu jste nakomponoval největším myslitelům naší doby i některé humorné prvky. Ale nešlo by to bez toho, aniž byste se dokonale seznámil s jejich dílem. Jen tak jste je mohl věrně vylíčit.

To je přesně to, co jsem se snažil udělat. A není v tom rozpor. Jsou to lidé a já si z nich mohu dělat legraci, ale to neznamená, že ironizuji jejich myšlení. Můj román je způsob, jak se zapojit do diskuse s jejich prací. Někteří čtenáři ve Francii byli šokováni mým pohledem na Michela Foucaulta a mysleli si, že ho záměrně uvádím v určitých situacích, abych ho skandalizoval.  Ale i tyto scény jsou založeny na tom, co jsem si přečetl v některých Foucaultových životopisech a na tom, co o jeho životě prozradili přátelé. A budete si pamatovat, že Michel Foucault je jediný v knize, která „nehoní” sedmou funkci jazyka. On prostě není zapojen do celého „lingvistického obratu“, je na pozemku, aby pomohl svému mladému příteli Slimanovi.

Je vidět, že ctíte jeho intelektuální životopis. V knize jste uvedl, že se přestal zajímat o jazyk, zatímco mnoho jeho současníků nikoli.

Ano. Pečlivě jsem sledoval časová období. A to je také jeden z důvodů, proč Lacan není v knize není příliš přítomen Jacques Lacan, jehož myšlenky měly na literární teorii velký dopad. Ale v době, do níž je můj román situován, už nebyl tak okázalý jako dříve. Cítil se unavený, takže jsem z něj nevytvořil jednoho z protagonistů.

Jak jste se rozhodoval, kteří myslitelé budou v centru vaší pozornosti a koho upozadíte?

Byl jsem veden i vyšetřováním kriminálky. Barthes byl zavražděn, takže policisté se museli podívat na lidi, kteří mu byli blízcí. K nim patřili především Philippe Sollers a Julia Kristeva. Z centra pozornosti jsem je tudíž nemohl vyřadit.

Opravdu? Vypadalo to, že účast Levyho v některých scénách je fikce?

Třeba scéna v nemocnici se blíží skutečnosti. Slyšel jsem od očitého svědka, že přišel do nemocnice a pro Barthese požadoval lepší léčbu.

Jacques Derrida má ve vašem románu také nezanedbatelnou roli…

Ano, byl to významný filozof, který se také zasloužil o literární vědu, ale ve Francii se jeho dílu nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužilo. Já dobře znal Austina, Searleho, Saussureho, Jakobsona, ale jakmile jsem začal hlouběji číst Derridu, zamiloval jsem se do jeho myšlení. Najednou mi byl bližší než Searle. Jeho práce zůstává zajímavá, zatímco Derrida je prostě… hezčí. Scénu se psy jsem napsal tak, aby působila velkolepě. Vycházel jsem z motivu Arthura Conana Doyla Hound of the Baskervilles. Semiologie je předmět, který se vyučuje na univerzitě, je v podstatě také detektivní prací.

Proč jste také použil případ Louise Althussera, který zavraždil svou manželku?

Když jsem zkoumal okolnosti Barthesovy smrti, zajímalo mě, co se ještě v roce 1980 událo. Zjistil jsem, že filozof Louis Althusser toho roku ve stavu nepříčetnosti zabil svou ženu. A k tomu ještě explodovala bomba na nádraží v Boloni a došlo ještě k dalším tragickým událostem. V rámci hledání „sedmé funkce“ jsem je zařadil do jednoho rámce…

Jak jste pojal Althussera jako postavu? Jeho žena Hélèn je v knize mnohem živější než on.

V těchto dnech si na ni nikdo nevzpomene, tak jsem ji chtěl připomenout. Poté, co ji Althusser zavraždil, strávil dva roky v psychiatrické léčebně … A vám to přijde jako nespravedlnost...? Tak se to opravdu stalo. Zbytek života prožil s minimem prostředků v malém bytě... Podívejte se na pořadí intelektuálů na konci mé knihy. Osloveno bylo 500 lidí z kulturního života, a měli si vybrali tři nejvýznamnější žijící francouzské intelektuály. Tento průzkum je z roku 1981, rok po tragédii, a Althusser měl stále dobré hodnocení. Neuvěřitelné. Dnes si mnoho lidí na jeho dílo nevzpomene. Foucaultova práce ještě v povědomí žije, Barthesova už tak moc ne a o Derridovi se každý rok objevuje alespoň jeden článek, v němž jeho autor neopomine připomenout, jak nespravedlivé je, že „Derrida je zapomínán“, ale tím to obvykle končí.

Jaký je stav současné francouzské filozofie?

Lidé vědí, kdo reprezentuje současnou francouzskou filozofii. Ale nejsme dost dobří v aplikování jednotlivých disciplín a jejich propojování. Literatura je literatura, filozofie je filozofie. Schopnost širšího pohledu na lidské poznání se mi líbí na severoamerickém vyšším vzdělávání. A tak „francouzská teorie“ je v USA stále populárnější než ve Francii. A stěžujeme si na to. Dnes jsou ve Francii v silné ofenzívě konzervativní myslitelé a nám vadí, že všichni dobří levicoví filozofové zmizeli. Mluvíme o „starých dobrých časech, kdy jsme měli Deleuze, Derridu“ a další. V té době však ani oni nebyli mediálními hvězdami.

Koho lze dnes počítat za přední francouzské veřejné intelektuály?

Jsou to třeba Alain Finkielkraut, Michel Onfray a Éric Zemmour, které však nelze považovat za opravdové intelektuály, ale ve sdělovacích prostředcích dostávají hodně prostoru. Zemmour jako novinář, Houellebecq jako spisovatel a Finkielkraut a Onfray jako filozofové. Onfray přišel zleva, ale odbočil vpravo. Deleuze řekl, že úkolem filozofie je vytvářet nové koncepty a Onfray nikdy nic nevytvořil. Je to dobrý historik filozofie. Hlavním tématem ve Francii po celá léta byla národní identita, a na tom se mnoho nemění.

Komu je tato vaše kniha určena?

Je pro každého. A já jsem první z nich, protože jako vždy jsem psal jen to, co jsem chtěl sám číst. Byl jsem si vědom toho, že si hraji s nějakými komplikovanými pojmy, jako je například performativ nebo sémiotika. Býval jsem učitelem, takže se snažím dát čtenáři nástroje, které jim pomohou je pochopit. Chcete-li vysvětlit věci, které potřebujete, aby si je osvojili, musíte jim umožnit sledovat děj nějakým vtipným způsobem. Ne aby ho vnímali jako kurz nebo nějakou odbornou lekci, ale divadlo. Zejména se to týká sémiotiky. Tak jsem si pomohl Sherlockem Holmesem… A také Jamesem Bondem… Ano, toho jsem použil k vysvětlení strukturalismu. Hlavní postava, Simon, začne učit o Jamesi Bondovi, a pomalu se stává Jamesem Bondem...

Téměř všechny postavy ve vašich knihách byly skuteční lidé. Máte pocit, že jste je poznal natolik dobře, že o nich můžete psát?

Jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl knihu napsat, bylo, že ji zabydlím živými postavami. A také, protože jsem přesvědčen, že jsou teď trochu zapomenuti. Na symbolické úrovni jsem si s nimi samozřejmě hrál jako s literárními postavami, ale respektoval jsem jejich skutečnou identitu. Nic mě nemohlo potěšit víc, než když mi někdo řekl: „kvůli tobě, jsem si přečetl knihu Rolanda Barthese“.

Napadlo vás, že čtenáři, kteří se ne dost dobře orientují ve francouzské filozofii, mohou tyto pasáže přeskakovat?

Ano to mohou, ale pokouším se je nějak zaujmout. Vždy chci, aby scéna fungovala na několika úrovních, nejen na jedné. Pokud si někdo bude chtít přečíst moji knihu jako detektivní příběh, nevidím v tom problém. Chci čtenářům pootevřít dveře, které vedou do propojených chodeb. Pokud vynechají jedno nebo dvě spojení, nic se nestane. Už jsem slyšel poznámky typu: „Nejsem akademik, vynechal jsem popis některé teorie.“ Ale to ještě neznamená, že kniha je sama o sobě špatná a nemůže zaujmout nejširší vrstvy čtenářů.

Čím se nyní zabýváte?

Mám před sebou básně českého surrealisty, které jsem před časem přeložil, ale nikdy jsem je nemohl publikovat. Doufám, že úspěch této knihy mi pomůže najít vydavatele. Určitě se o to pokusím.

(Ze zahraničních pramenů)