Miguel Bonnefoy (*1986 v Paříži) je synem chillského romanopisce a venezuelské diplomatky, vyrůstal ve Venezuele a v Portugalsku, žije ve Francii. Už v roce 2009 získal Grand Prix de la Nouvelle de la Sorbonne Nouvelle za povídku Dům a zloděj (La Maison et le Voleur) a posléze za knihu Ikaros a jiné povídky (Icare et autres nouvelles, 2013) obdržel Prix du Jeune Écrivain, udělovanou autorům od 15 do 27 let. Román Octaviova pouť (Le voyage d´Octavio, 2015) byl rovněž ověnčen několika cenami určenými mladým autorům nebo prvním románům, byl nominován i na prestižní Prix Goncourt za první román a vyzdvihla ho porota Prix des Cinq Continents oceňující díla celého světa napsaná francouzsky. Černý cukr (Sucre noir, 2017) se dostal do nejužšího výběru nominací významné Prix Fémina.

Reaguji na volání světa po slušnosti, pořádku a štěstí

Co jste dělal, než jste se vydal na dráhu spisovatele?

Byl jsem stavební dělník, organizoval kulturní akce v Caracasu, pracoval jako noční hlídač v hotelu v Ternesu, učil jsem francouzštinu v Alliance Française, chvíli jsem byl knihkupce v Argentině, pak prodával knihy na březích Seiny, a to není určitě úplný výčet. Každá práce mi přinesla obrovské zkušenosti. Mohl jsem se setkat se statečnými a inteligentními lidmi, filosofy, u nichž jsem poznal školu života a naučil se přijímat i tajná učení, často neviditelná, která tvoří opravdové bohatství lidstva.

Vyrůstal jste ve Venezuele a v Portugalsku, žijete ve Francii. Jak vnímáte život dvou kultur a jaké to je vyjadřovat se ve dvou jazycích?

Vidím v tom jakousi analogii lidí, kteří po narození přijali náboženství svých rodičů a s postupem let zjišťují, že pro ně existují lepší modlitby, lepší litanie, lepší rituály a stanou se hlubšími věřícími, než ti, co se v té víře narodili. Mám dojem, že s jazykem je to podobně. Ti, co měli potíže s učením jazyka, chovají k němu mnohem více respektu a s větším zaujetím hledají slova, která se zdála být zapomenutá. V zahraničí jsem vyučoval na francouzských středních školách. V těchto zařízeních najdeme i nyní poměrně čistou francouzštinu, která není poškozena slangem ulice. Tím, že jsem prošel španělštinou, jsem si všiml, že filtr jiného jazyka mi umožňuje, abych si francouzštinu rozdělil do několika dimenzí, o nichž bych bez toho neměl ani tušení, a zcela vědomě si mohl zvolit za vyjadřovací prostředek jazyk Molièrův, i když jsem často litoval španělštiny, v níž cítím vůni manga a cukru, směs vzpoury a nostalgie.

Vyjadřujete se velmi poeticky, dala by se takto popsat i hlavní myšlenka Černého cukru?

Myšlenkou knihy Černý cukr je právě vyjádřit naši schopnost pochopit metaforu, která jakoby byla nadpřirozená. Loď zavěšená na stromech uprostřed lesa vyjadřuje snahu zjistit, jak lze na jedné straně využít magickou formu, a na druhé pracovat s jazykem, který je ukotven, zakořeněn v realitě. Bylo to na mně, abych pokračoval v hlavní linii a nezabýval se ani tak fantazií moře, ale představivostí lesa. To znamená nahradit ryby ptáky a pak vlny moře kmeny stromů. Stanete se svědky, jak muži, kteří jsou zvyklí na moře a rybaření, nakonec chytí ptáky, někdy leguána, jindy ještěrky a podobné živočichy. Záměr spočíval v tom vytvořit jakýsi průnik mezi lexikálním polem a imaginární symbolikou moře a představivostí lesa.

Co bylo bezprostředním impulsem pro napsání Černého cukru?

Pamatuji si na okamžik, kdy jsem si řekl: „Mám nápad a chci psát!“ V krásném eseji El mundo segun Cabrujas venezuelského dramatika José Ignacia Cabrujase, mě zasáhla pasáž o legendě, v níž se říká, že Španělé před třemi staletími ukryli na mořském dně truhly plné zlatých mincí. Napadlo mě vytvořit analogii mezi dávno ztracenými poklady Španělů a ropou objevenou ve dvacátých letech minulého století. Předpokládal jsem, že pro čtenáře bude srozumitelnější metaforická povaha bajky než přísná kronika reality. Okamžitě jsem začal shánět podklady, přečetl spoustu beletrie i odborné literatury vztahující se k tématu, a začal psát.

Která je vaše oblíbená postava v Černém cukru?

„Postava je především text,“ řekl známý francouzský herec Louis Jouvet. Pravděpodobně měl pravdu. Text má svůj oblouk, protiklady, psychologii, tajemnou sílu a někdy dokonce umírá. Požádat spisovatele, aby si vybral svou oblíbenou postavu, je stejné jako chtít po něm, aby vybral svůj oblíbený román. Podle mého názoru, měl jsem co říct, a abych to vyslovil, potřeboval jsem postavy, jejichž duše byly pro mě dostatečně charismatické. V tuto chvíli trpím. Je pro mě obtížné vystupovat sám za sebe, a to z nevědomosti, nedostatku talentu a pravděpodobně i zbabělosti. Obdivuji své přátele, kteří to dokážou geniálně dělat. Z mé strany mám slabost věřit ve věrnost určitých postav, které se v mých temných hodinách postaví jako strážní andělé, mluví za mě, stanou se legií, armádou inkoustu a hrají velké divadlo. Jsem jen jejich dmychadlo. A já chovám naivní naději, že jednoho dne, za soumraku mého života, na mém smrtelném loži, budu obklopen všemi mými postavami z knih. Budou mlčet, stát v kruhu kolem mě a jen poslouchat mou poslední řeč, aby ony mohly žít dál.

Co vás inspirovalo k vytvoření tak různorodých postav, které dodávají vaší knize zcela mimořádný rozměr?

Tři ženské postavy představují svým způsobem tři hlavní etapy, tři úrovně žen dvacátého století. První, Candelaria Otero, trpí stejně jako generace žen před ní, protože nikdo nebere v úvahu její touhy a potřeby. Existuje pouze ve vztahu k manželovi. Druhá, Serena Otero, je žena, která se probouzí, která si uvědomuje sebe samu a která bojuje o sen o životě v jiných obzorech. Snaží se kultivovat, najít čestné místo ve své rodině a ve společnosti, je manželkou i pracovnicí, organizuje večeře, účastní se rozhovorů, slyší hlas mezi moudrými lidmi, napomáhá hladkému průběhu politického života své vesnice. Je to žena přechodná, která i když odmítá všechny formy mužské nadvlády, sní o lásce v tradičním páru. Je to Emma Bovary. Třetí, Eva Fuego, narozená z ohně, je silná, mocná, despotická a diktátorská žena. Pere se za svá práva, nosí kalhoty a přídavná jména vyjadřující krásu, se k ní absolutně nehodí. Je posedlá zlatem, násilím, potřebou velet, žízní po vládnutí, požadavkem na hegemonickou krásu. Stane se regentkou své komunity. Ona je Doña Barbara, Eva Luxembourg, Nana, Mademoiselle de Maupin.

Řekl byste, že román Černý cukr je jakousi poctou krásné oblasti, která ukrývá poklad?

„Město”, kde se román odehrává, není typické společenství, jaké můžeme vidět třeba u včel nebo mravenců, ale spíše by se mohlo podobat říčním sídlům bobrů, nebo živočichů, kteří bojují proti přírodě a nestaví nic trvalého. Město se vyvíjí podle empirického mechanismu, kde každá činnost vyvolává reakci, kdy každá příčina má svůj důsledek, a kde se postavy snaží buď obohatit samy sebe, nebo ovládat ostatní. Černý cukr by bylo možné chápat jako selhání projektu obyvatel Atlantidy. Atlantida věřila, že bude žít ve společenství nesmrtelných národů, utápěla se v záplavách drahých kovů a rubínů, žila v chrámech ze zlata a hedvábí, obklopených zahradami bohatými na ovoce. Ambice vlastnit více, dosáhnout toho rychleji, hojněji, ji odděluje od ostatních a vyčerpává. Určitým způsobem je „město” Černého cukru onen majestát a hojnost se stává bídou. Je to prokletí, které vstupuje do románu. Bohatství je jak jeho ztráta, tak velikost.

Kteří spisovatelé vás nejvíce oslovili v dětství a dospívání?

Pablo Neruda tím, jak uměl naslouchat hlasu lidí a organicky to včlenit do svého díla. Blaise Cendrars se v každé knize dokáže zrodit z popela, Italo Calvino svou inteligencí a výrokem, že „číst je potkat něco, co bude existovat“. Arturo Uslar Pietri za to, že uspěl se slovy, jimiž vyjádřil, co si lidi myslí v tichu. Gabriel García Marquez mi ukázal, co je v literatuře pravda. Marcel Aymé svou nevinností a Louise Aragona si vážím za to, že jako jediný prošel celým stoletím a nikdy se ve své tvorbě neopakoval. Romain Gary mě uchvátil svou genialitou. Stephan Zweig byl mým majákem a kompasem, když jsem se ztratil v bouři. Franze Kafku obdivuji pro jeho magický realismus, jímž procházel labyrintem české byrokracie. Carlo Levi mi ukázal, jak by mohl vypadat perfektní text. Leopold Sendar Senghor zase dokázal, že francouzský jazyk je také strom manga. Gustave Flaubert má můj obdiv pro svou disciplínu a schopnost pracovat s trpělivostí hodináře. Julio Cortazar mě učil, že každá kniha není jinou knihou, že je to pouze ta jedna na cestě ke konečné knize.

Svůj jihoamerický původ nezapřete. Cítíte to také tak?

Pocházím ze země, jejíž literatura brání opovrhovanou důstojnost, snaží se postavit proti světu, který ji znevažuje. Moje práce je ukázat krásu, vznešenost, suverenitu a udělat to bez naivity a opravdově. Venezuela mě ničím nepověřila, ale zdá se mi, že je důležité dát pero do služby vznešeným a odvážným lidem, mluvit spíše o světle než o stínu, květině než o trnu, o pohlazení než mozolné ruce. Nejsem mluvčí prosluněného rána, ani velvyslanec karibské literatury. Ale možná mé skromné knihy mohou nabídnout nadějný důkaz vitality latinskoamerické, venezuelské kultury v jiných zemích, kontinentech a jazycích. Je to způsob, jak reagovat na volání světa po slušnosti, pořádku a štěstí.

(Ze zahraničních pramenů)