Javier Cercas se narodil do rodiny veterináře. V roce 1966 se jeho rodina přestěhovala z Extremadury do  katalánské Girony. Ve čtrnácti letech objevil dílo literáta Jorgeho Luise Borgese. Roku 1985 ukončil studium španělského jazyka na univerzitě v Barceloně. V druhé polovině osmdesátých let dvacátého století pracoval po dobu dvou let jako lektor v Illinois, kde také napsal svůj první román. Od roku 1989 vyučuje jako profesor
španělské literatury na univerzitě v Gironě. Je ženatý a má jednoho syna.

Nikdo neví, kdo jsem...

Jste profesorem španělské literatury na univerzitě v Gironě, co pro vás znamenal návrat do rodného kraje?

Nějakou dobu jsem působil jako lektor v USA a když jsem měl možnost vzít mou ženu a syna na několik měsíců do Barcelony, bylo to pro mě něco úžasného. Už jen pobyt u Středozemního moře, kde je zima taková, jako je v Illinois jaro. Kupodivu jsem se nezajímal o jídlo a architekturu a lidi, ale přečetl jsem téměř každou knihu, která se mi dostala do rukou. Četl jsem Mercè Rodoredu, Clarice Lispectora Isherwooda a Saramaga. Zvláště jsem  propadl kouzlu tří současných mistrů španělské literatury: Javiera Cercase z Barcelony, Javiera Maríase
z Madridu a Álvara Enrigue z Mexika a New Yorku.

Poznal jste tedy i stesk po domově...

Ano, bez toho bych si asi neuvědomil, kam patřím. Na univerzitě v Barceloně jsem studoval klasickou  španělskou literaturu, ale upřednostňoval jsem americké postmodernisty, jako je Robert Coover.
Dva roky koncem osmdesátých let byl asistentem na Illinoisské univerzitě. Chtěl jsem být americký spisovatel, ale v Americe jsem zjistil, že jsem Španěl a bylo, mi jasné, že mohu žít jen ve Španělsku. 

Říká se o vás, že jste ambiciózní umělec…

No nevím. Vždycky mi spíš přisuzovali roli outsidera. Jsem přistěhovalec, dítě přistěhovalců z Extremadury. Chlapec bez kořenů. 

Dokonce i v jazyce, že? Vaši rodiče mluvili kastilský a teď zakotvili v Gironě, ve městě, kde každý mluví katalánsky.

To je pravda. Dosela jsem s tím měl problém, protože spisovatel jsem chtěl být od čtrnácti let. Ale protože jsem byl něco jako vetřelec, bylo to, jako bych bych říkal, že budu astronautem... velmi zvláštní věc. Pravděpodobně mým prvním přítelem, který napsal knihu ve španělštině, byl chilský spisovatel Roberto Bolaño. To ještě
nebyl tak známý jako dnes. Často jsme si telefonovali. Jednoho dne, mi říká: „Javier, vyšla antologie mladých spisovatelů nazvaná Yellow Pages, a nejste v ní. Musíte mít někde velkého nepřítele.“ Odpověděl jsem mu: „Ne, to ne, tím to nebude. Problém je, v tom, že nikdo neví, kdo jsem!"

Takže v podstatě jste psal beletrii pro sebe, a vaší denní prací byla žurnalistika…

Ne, byl jsem na univerzitě. Protože jsem potřeboval vydělávat na živobytí, víte? To byl můj nápad: působit na univerzitě, psát knihy a nikomu je nedávat číst. Nikdo kromě Bolaña, mé matky a několika přátel. Na pár let jsem odjel do Ameriky studovat a pak jsem psal. Ale nemohl jsem se zbavit silné deprese. Vrátil jsem se z USA do Barcelony a pak zpátky do Girony. A to bylo pro můj život rozhodující.

V Anatomii jednoho okamžiku se objevuje termín „hrdina ústupu“. Jako by se hodil na předsedu vlády Adolfo Suáreze, který představuje velmi složitý druh hrdiny, jenž je vlastně vzdálen hrdinství, jak ho běžně chápeme.

Ve všech knihách je jen jeden čistý hrdina: Třeba Miralles ve Vojácích od Salaminy. Musí zabít nepřítele – bastarda – a stále říká ne. V Anatomii jednoho okamžiku jsem ho hledal mezi členy parlamentu. Někoho, kdo je muž, který říká ano. Rád by byl hrdina, ale nemůže. 

Proč si to myslíte?

Myslím, že hrdinství je něco jako ctnost, je to něco tajuplného. Když se stane veřejným, ztrácí znaky hrdinství. Před pravdou pak dáváme přednost lži jen proto, že se zdá být krásná. Nabízí se, že by hrdiny mohli být ti tři poslanci, kteří se před pučisty neskryli pod lavicemi...
Ano, tři muži zůstali vzdorovitě vzpřímení. Byli to předseda vlády Adolfo Suárez; jeho zástupce generál Gutiérrez Mellado a Santiago Carrillo, předseda nově legalizované komunistické strany. Pro mě tím
začala skutečná španělská demokracie.

Jaká je reakce na vaše knihy?

Odpověď je docela snadná. Mám své čtenáře ve španělštině. Většinou jsou se mnou ve shodě. Mnoho dalších lidí však to, co říkám v knize, bezvýhradně nepřijalo. Nechápejte mě špatně, zásadní je „historická paměť“. Minulost není mrtvá, ale je součástí přítomnosti, bez ní by byla přítomnost zmrzačena. Takže se dá říci, že i španělská občanská válka je přítomná. Frankismus je také přítomen. Hodně lidí rádo vymazává nejhorší část své historie. Hnutí za historickou paměť ve Španělsku bylo nedostatečné, až se nakonec stalo pouhou fikcí.
Ač by se mohlo zdát, že všichni jsme byli proti Frankovi a všichni jsme se chovali jako hrdinové. Ale to je naprosto falešné. Skutečnost je složitější a ošklivější: fašismus podporovalo mnoho lidí. A já je za to
neodsuzuji. Být hrdinou je velmi obtížné. Jdete do vězení a zemřete, to je obvyklý osud, a respektu se nedočkáte. Pokud lžete o minulosti, nemluvíte pravdu ani o přítomnosti.

Jaké místo má ve španělské historii neúspěšný převrat „F-23“ z února 1981, o němž píšete ve svém „non-fiction románu“ Anatomie jednoho okamžiku?

Pro nás je to jako atentát na Kennedyho: je to takový průsečík, v němž se soustřeďují všichni démoni naší nedávné minulosti. Přestože Anatomie vychází z čisté fikce, snaží se projít bludištěm skutečných příběhů. V tomto labyrintu je pravda roztrhaná na kousky, rozptýlená a roztříštěná. Historická realita je pohřbena, ale stále existuje. A v této souvislosti mě napadlo, že jsem vlastně postmoderní spisovatel. Neumím psát historické romány, ale minulost je jejich nedílnou součástí.

Často vznikají polemiky nad žánrem vaší Anatomie jednoho okamžiku. Jakou jste vlastně zvolil formu?

Je to zvláštní experiment s románem: esej, kronika, biografie, netradiční kniha, kterou nakonec považuji za román. Ale co je to vlastně román? Snažím se vymyslet, co se dá s tím žánrem udělat. Nejdříve jsem knihu napsal jako román, ale byl jsem plný pochybností o formě. 

Co bylo skutečné a co je fikce? Byl únorový převrat selhání nebo triumf demokracie?

Nakonec se i u mě potvrdilo, že neurčitost je pro spisovatele úrodná půda pro relativizování starých žánrů a pro zrození nových. Román je žánr, který neodpovídá realitě, ale pouze sobě. 

Jste svým založením demokrat, ale narodil jste se do diktatury. Musel jste se demokracii učit?

Když Franko zemřel, bylo mi třináct let. Demokracii se nelze naučit, ta se vám musí dostat pod kůži a pak jí můžete věřit. Vzpomínám si na „vůni diktatury“, která moc voňavá nebyla, na morální korupci, na to, jak s vámi lidé zacházeli. To všechno jsem v dětství dobře vnímal. Demokracie není rájem, je to jen ten nejlepší politický nástroj, který máme .

Anatomie jednoho okamžiku získala prestižní španělské národní ocenění, je nejčtenější knihou o neúspěšném převratu. Prodalo se čtvrt miliónu výtisků. A to nepočítáme zahraniční vydání. Co považujete za hlavní důvod svého úspěchu?

Nevím, jestli to dokážu pojmenovat. Ale když jsem začal psát, bylo mi jasné, že se musím vyhnout byť sebemenší fikci. Nebylo to úplně snadné, protože, jak už jsem říkal, nejsem historik. Uvědomil jsem si, že všechno, co nám servíruje televize, je kontaminováno fikcí a v novinách to není lepší. Pro mě to byla výzva, že touto cestou nemohu jít.
(Volně podle zahraničních pramenů)