Mark Haddon (*1962) studoval anglickou literaturu na Oxfordu. Je autorem více či méně humorných románů Podivný případ se psem (česky 2003, Argo) nebo Problémové partie (česky 2007, Argo), z nichž první je určen především mladším a druhý zralejším čtenářům. Významným románem o problematických rodinných vztazích byl Červený dům (česky Argo, 2014). Za Podivný případ se psem, pojednávající o chlapci s Aspergerovým syndromem, dostal několik literárních cen včetně Whitbread Award. Napsal i humornou prózu pro děti Spudveč! (česky 2009, Argo) a vydal sbírku básní. Žije a učí v Oxfordu, je přísný vegetarián, a jak sám o sobě říká, je „zapřisáhlý ateista“.

Román je skvělý

Je nějaká kniha napsaná někým jiným, kterou byste si přál sám napsat?

Bleak House od Charlese Dickense.

Jak se změní vaše tvůrčí činnost za pětadvacet let?

Moc ne. Film, animace, počítačové hry, grafické romány – to se jistě všechno změní, ale román je skvělý, jednoduchý a obrovský vynález, který se plynule přizpůsobuje měnícím se časům a kulturám. Robinson Crusoe vyšel v roce 1719. 300 let a základní koncept zůstává nezměněn.

Kdo z vašich současníků se bude číst i za sto let?

Toni Morrison a Derek Walcott.

Kterého autora nebo knihu si nejvíce ceníte?

Voss od Patricka Whitea. Neznám žádné romány, které by takové extrémy popsaly s takovou lehkostí – od klaustrofobie maloburžoazního koloniálního života až po vizionářské výstřelky australské pouště.

Kdybyste mohl být spisovatel v jakémkoli čase a místě, kdy a kde by to bylo?

Zde a teď. Je to docela dobrý.

Kdybyste mohl změnit něco, co jste napsal, co by to bylo?

Chtěl bych požádat své nakladatele, aby nepoužívaly termín „Aspergerův syndrom“.

Která je vaše nejoblíbenější smyšlená postava?

Patrick Bateman.

Jaká je nejslavnější kniha, kterou jste nečetl? / Hra, kterou jste neviděl? / Album, které jste neslyšel? / Film, který jste nezhlédl? 

Trollope (všechny) / Smrt prodejce /
Koně Patti Smith / Taxi Driver.

Máte nějaké skryté talenty?

Můžu něco vyrobit z PET lahví a ještě pár drobností. Ale k ničemu to nebude.
(Ze zahraničních pramenů)

Hledám romány, které překvapují

Váš román Sviňucha kritika oceňuje jako novátorský. Co ji k tom u podle vás vede?

Jsem opatrný v posuzování vlastní práce. Mohu k tomu jen říci, že hledám romány, které mě něčím překvapují. I proto se sám snažím dělat něco, co jsem si předtím nedokázal představit, nebo to nepovažoval za možné. Chci  vzrušení z pocitu, že stojím na okraji propasti, a není jisté, zda v ní neskončím. 

V jednom rozhovoru jste popsal Sviňuchu jako knihu, díky níž jste doufal, že „přejdete do divočiny“, a vstoupíte do „divné zóny“. Co jste tím myslel?

Souvisí to s jakousi magií děje. Kdysi to bylo snadné. Hodiny udeřily třináct a něco se událo. Nyní jsme většinou přesvědčeni, že existuje ještě cosi jiného. A já hledám věrohodný způsob, jak do něčeho jiného proniknout, aniž bych se vzdal reality. V románu Sviňucha hodně odkazujete na Perikla, Shakespearovu hru.

Co stojí za tím, že se Perikles v roce 2019 vrátil?

Na tuto otázku existuje několik odpovědí (většina z nich se týká uprchlíků ve Středomoří), ale nepovažuji je za přesvědčivé. V téměř každé Shakespearově hře můžete najít rezonance se současností. Právě v tom spočívá jeden aspekt jeho geniality. Hru Perikles zařazují na repertoár světové scény častěji, než některá další Shakespearova dramata. Určitě to není náhoda.

Šlo o okamžitý nápad vyjít ze Shakespeara a aktualizovat ho?

S myšlenkou napsat román založený na Shakespearově díle jsem si pohrával už delší dobu. Ale v definitivním rozhodnutí mně bránila obava, že vytvořím jen určitou adaptaci a nikoli originální dílo. Nakonec jsem se rozhodl pro Perikla, protože mě vždycky trápilo, jak ve hře zachází král Antiochus, se svou dcerou, jak ji sexuálně zneužívá. Chtěl jsem vyprávět její příběh a napravit vše špatné. Byl to i takový odrazový můstek k vyslání Perikla na cesty…

Příběh je důležitý pro naši současnost – hlavně pro taková témata, jaká jsou exil, vysídlení, sounáležitost. Důležitá je také naše reakce na ty, kteří jsou všeobecně považování za outsidery. Měl jste toto na paměti a našel jste nějaké paralely se Shakespearem?

Každý román, který se snaží oslovit současnost, se vydává na tenký led. Psaní je pomalé, zatímco svět se rychle mění. Některá témata se však jeví jako univerzální. Určitě jde o vyhnanství a vysídlení. Nemůžete klidně číst o tom, že se Odysseovi společníci utopili ve Středozemním moři, když se vraceli domů na Ithaku, aniž byste viděli nynější uprchlickou vlnu a spoustu obětí v moři.

Při čtení vašeho románu vzniká dojem, že vážíte rizika relativně „bezpečného“ prostoru domu s nebezpečím, které latentně zraje vně. Do jaké míry bychom měli myslet na domov jako území relativního bezpečí v kontextu s hrozbou z vnějšího světa?

Tak to se musím přiznat, takto jsem nepřemýšlel. Budoval jsem román zevnitř, zatímco čtenáři to vidí zvnějšku. Mým cílem je udělat všechno co nejlépe, ale počítám s tím, že každý výsledek může dopadnout trochu jinak protože nastoluje různorodé otázky.

Příběh se přesouvá z napínavého popisu havárie letadla ke klasickému líčení hrdinských skutků. Měl jste detailně promyšlenou takovouto kompozici, v niž se prolínají různé časy, místa i verze stejného příběhu? Bral jste to jako výzvu?

Chtěl jsem začít v současném světě, abych upoutal pozornost čtenáře. Ale i ve starém příběhu jsem nacházel motivy trvale platné. A jestli to byla výzva? Psaní je téměř vždy těžké, alespoň pro mě. Ale některé pasáže vznikaly lehce, takže to pro mě byla vlastně příjemná práce. 

Neuvěřitelný vztah mezi Angelikou a jejím otcem vyvolává nepříjemné otázky o hranicích mezi nezodpovědností a sebekontrolou, láskou a touhou. Jak obtížné bylo pro vás vyrovnat se s tímto tématem?

Bylo to stejné, jako když se ponoříte do nějakého vztahu. K jakékoli postavě přistupuji imaginativně, snažím se proniknout do její duše a pak zvažuji možnosti jejího jednání. Ale snažím se stejným způsobem obývat mysl i několika lidí najednou. Proto nemohu psát déle než čtyři nebo pět hodin denně, aniž bych se cítil úplně vyčerpaný…
Zneužívání Angeliky jejím otcem není jednoduchým tématem, a mohlo by se zdát, že není tak běžné. Na rozdíl od zneužívání mladých žen staršími muži. Pokud si myslíte, že neznáte někoho, kdo žije s takovouto zkušeností, je to pravděpodobně proto, že se s tím postižené nesvěřují. 

Román zkoumá způsoby, kterými se Philippe zbavuje odpovědnosti, vypráví historky o své roli ochránce a milujícího otce a přitom lže sám sobě. Je to částečně narativní román o způsobu, jakým se příběhy mění v závislosti na tom, kdo je vypráví…?

Ano, pochybuji, že se můžete stát spisovatelem, když byste se vzdali vlastní historie. Vyprávíme příběhy o našich životech, ty mohou být v rozporu s příběhy jiných lidí, nebo s nimi dokonce soutěžit. Pro Angeliku jsou příběhy jediným prostředkem k úniku. Sama si různě představuje klasické mýty, které přečetla, ale někdy zapomíná, kde fikce končí a nastupuje vlastní zážitek.

Je Periklův osud, jak bylo řečeno ve Sviňuchovi, způsob, jak přeformulovat svůj vlastní příběh a nasměrovat se na cestu ke svobodě?

Téměř. Struktura, z níž vychází celý román, spočívá v tom, že Perikleova dobrodružství jsou sice fantazií, ale pro ni příležitostí vyprávět vlastní dlouhý a komplikovaný příběh. 

Jak důležité pro vás je, že vaše knihy jsou „čitelné“, „dostupné“ nebo „uchopitelné“, i když jsou odvážné nebo inovativní?

Stává se to bez vědomého záměru z mé strany. Skrývá se za tím má pošetilost, s níž jsem chtěl vždycky psát náročné romány na způsob Lászlá Krasznahorkaie (česky: Od severu hora, MF 2008 – rozebraná a Satanské tango, Host 2003, rozebraná) nebo Thomase Bernharda (do češtiny je hojně překládán, viz
https://www.kosmas.cz/autor/34/thomas-bernhard/) pro vybrané publikum. Ale nedokážu to. Tak žiji s příjemným pocitem, že mě mají čtenáři rádi. Je to slabost? Někdy. Ale je to nezbytné, pokud chcete, aby vám lidé vyprávěli své příběhy.

V románu Sviňucha popisujete stejně živě moderní město Southampton jako loď ve starověkých mořích. Jak bylo pro vás těžké rozhodnout se pro knihu bez „skutečného příběhu“, v níž jsou důležité sny utvářející dění…?

Jsem zamilovaný do věcí, budov, počasí, těl, pachů, světla, krajiny, nábytku ... Živá realizace je proto vždy na vrcholu mého seznamu úkolů. Nepominul jsem otázku: „Který z příběhů je skutečný?“ A je to tak důležité? Ne-li dokonce bezvýznamné... 

Máte představu o své další tvorbě?

Nemyslím si, že budu psát, aniž bych byl poháněn neustálým otravným hlasem v zadní části mé hlavy, říkajícím znovu a znovu: „To nebylo dost dobré ... Piš víc a lépe ... Čas se krátí ...“ . Ve vzácných dnech, kdy jsem napsal tisíc slov, vstupuji do stavu hlubokého uspokojení, které cítím málokdy. Zavřu oči, vydechnu a pak zhluboka nadechnu, poslouchám, co se děje v mé mysli a slyším ... absolutně nic.
(Ze zahraničních pramenů)