Tom Hanks se narodil roku 1956 do rodiny s portugalskými a anglickými kořeny. Jeho herecká kariéra začala v divadle, ale od roku 1979 se věnuje výhradně filmu. Má na svém hereckém kontě bezpočet rolí, jejichž výčet by si vyžádal mnohem větší prostor, než je záhodno
vypisovat na tomto místě, a tak zmíníme jen dvě, za které získal Oscara: Forresta Gumpa a právníka Andrewa v dramatu Philadelphia. Tom Hanks je také režisérem, producentem... a vášnivým sběratelem psacích strojů. A právě na jednotlivých exponátech ze své sbírky napsal v průběhu několika let svou literární prvotinu, Neobvyklý typ, jejíž český překlad vydává nakladatelství Domino.

Psací stroje jsou ve vašich příbězích nepřehlédnutelné. Vzpomínáte si na ten váš první...?

Šlo o Hermes 2000 vyrobený v padesátých letech minulého století. Zkušenosti s ním jsem zabudoval do příběhu. Je to takové rozjímání mého srdce.

Vidíte rozdíl mezi psaním na psacím stroji a stejnou činností vykonávanou u počítače?

Psací stroj slouží k přemýšlení a psaní dopisů. Počítač je určen k práci a uchování dokumentů.

Kdy jste začal psát?

V roce 1995, kdy jsem napsal scénář k filmu That That Thing You Do!, který jsem pak i režíroval. Hlavně si vzpomínám na vlnu kritiky, která se na mě snesla.

Kdybyste si mohl vybrat autorství jedné knihy, která by to byla? 

Sláva a sen. Je to kniha, která popisuje hlavní dějinné události USA od května 1932, kdy se do Washingtonu
vydali veteráni z první světové války, aby si vymohli finanční náhradu, kterou jim slíbila vláda, ale v době krize jí
chyběly finanční prostředky. Tato akce vešla do dějin pod názvem Bonus March. A končí válkou ve Vietnamu se všemi hrubostmi, ale i záblesky lidskosti.

Jak byste uvedl vaši sbírku povídek?

Příběhy se týkají zvláštního, ale nepopiratelného spojení lidí. Naše životy se totiž odvíjejí od setkávání se s ostatními.

Jak vám šlo psaní?

Prožíval jsem jednu zatracenou věc za druhou. Chvílemi se mě zmocňovaly bláznivé vize, za nimiž zaostávaly prsty, které nebyly dostatečně rychlé, aby mohly zaznamenávat vše, co se odehrávalo v mém mozku.

Jakou jste dostal nejlepší radu?

Pokračujte v psaní. Jen pokračujte v psaní. Povzbuzovala mě scenáristka Nora Ephronová. Ale nezůstala jen u jakési morální podpory. Přečetla si rukopis a měla k němu specifické připomínky. Jako například: „Nevím, co tím myslíte“ nebo: „tento odstavec přesuňte na jiné místo.“ Ale také mi řekla: „Jazyk, jazyk, jazyk. Jaký jazyk používáte?“ Donutila mě tím o všem víc přemýšlet. Jsem jí za to nesmírně vděčný.

Jak dlouho jste na knize Neobvyklý typ pracoval? 

Asi tři roky.

Jak to všechno začalo?

Několik týdnů poté, co běžel „Alan Bean Plus Four“, jsem dostal nabídku z nakladatelství Penguin Random House, zda bych nechtěl u nich vydat knihu. Odpověděl jsem, že ne, ale oni mě přemlouvali, abych to alespoň zkusil. Už nějakou dobu předtím jsem přemýšlel o knize povídek, v nichž by v každé svou roli měl psací stroj, které sbírám. Tou nabídkou se to všechno nějak konkretizovalo a když jsem se dal do práce, tak už bylo jasné, že nepřestanu, dokud ji nedokončím. Připravil jsem si témata a vyšlo mi to na sedmnáct příběhů. Každou povídku uvádí fotografie psacího stroje z mé sbírky. Jejich autorem je oceňovaný fotograf Kevin Twomey.

Scénář. Povídka. Román. Co vás nejvíce baví číst?

Čtení scénářů je pro mě vyloženě pracovní záležitost. Něco jako studium plánů budov, které ještě nejsou postaveny. Některé možná ani nikdy nespatří světlo světa. Povídky mi připomínají míčové hry – hrají se v určitém čase a jsou nepředvídatelné. U románů to pro mě není jednoznačné. Každý nedokážu přečíst. Vyhledávám především ty, jejichž děj se odehrává v minulosti. 

Co chcete napsat dalšího?

Nechte mě na pokoji! Nic mě teď nenapadá...
(Ze zahraničních pramenů)