Hart Maarten ’t

Známý nizozemský spisovatel a biolog Maarten ’t Hart (1944) je autorem 44 knih včetně 16 románů, řady povídkových sbírek, esejí a známé monografie o Bachovi. Tři z jeho románů byly zfilmovány. Na univerzitě v Leidenu vystudoval biologii, kterou také vyučoval, než se stal v osmdesátých letech spisovatelem na plný úvazek. Vyrůstal v přísné kalvinistické rodině a právě autobiografické prvky, kromě vášně pro klasickou hudbu a detailních popisů přírody, jsou jedním z význačných rysů jeho díla. Do češtiny byl dosud přeložen jeho román Hněv celého světa (Karolinum 2001). Autor je originální tím, že ve své osobě spojuje modernistu reprezentovaného jemnými psychologickými ponory, klasického vypravěče ve stylu Charlese Dickense a spisovatele každodenního okamžiku. Kniha Osud tažných ptáků byla přeložena do osmi jazyků a popularitu získala zejména v Německu, kde byla vydána již pětkrát. Autor pravidelně vystupuje v médiích, v roce 2014 oslovil široké nizozemské publikum pořadem o pěstitelství Maartenova zahrada.

Psaní je pro mě dokonalé povolání

Román Osud tažných ptáků vyšel v září 1978 v nakladatelství De Arbeiderspers v Amsterdamu. Kniha vyvolala okamžitě mimořádný zájem čtenářů. Překvapilo vás to?

Docela ano. Napsal jsem ji už v roce 1971, ještě předtím, než jsem v tom roce debutoval titulem Stones for Long-Eared Owl. Teprve poté, co jsem v dubnu 1976 dostal cenu Multatuliprijs, což vyvolalo stoupající zájem médií o mou tvorbu, jsem se odhodlal román vydat. Prvního (vázaného) a druhého (brožovaného) vydání šlo na trh 10 000 výtisků. Pak rychle následovaly další a další dotisky, takže 1. září 1997 činil už náklad více než půl milionu výtisků. Kromě toho poskytl v roce 1990 De Arbeiderspers nakladatelství Wolters – Noordhoff licenci pro každoroční sérii pěti děl, vydávaných ve prospěch literárního vzdělávání. Překlady se objevily postupně ve švédštině, italštině, bulharštině, ruštině, němčině, polštině a dalších jazycích.

Postupem let přišly další a další ceny. Máte z nich pořád stejnou radost?

Myslím, že jak mi přibývají roky, tak mě to vzrušuje stále méně. Před třiceti lety bych se cítil ošklivě, kdyby někdo řekl o mé knize něco nehezkého. Ale jsem starší, mírnější. A vím, že ješitnost, žárlivost a snad i závist jsou součástí spisovatelského světa. Stejně tak zůstaneme navzájem soupeři, i když se mnohdy vydáváme za přátele. Musím se tomu smát a přemýšlet: na čem mi vlastně záleží? Prodal jsem tolik knih, že z toho můžu stále dobře žít. Už nemusím nic psát, nepotřebuji to finančně. Z tohoto důvodu jsem si ani nevyzvedl 5000 eur, které byly součástí ceny JMA Biesheuvel. Řekl jsem, dejte to někomu potřebnějšímu. V každém případě považuji ceny a prezentace za směšné a nesmyslné. O čem taková ocenění vypovídají? Pokud by se má kniha dostala do rukou jiné porotě, třeba by si jí ani nevšimla… Větší radost mi udělá, když svou knihu zahlédnu v těch malých skříních na ulicích – jakýchsi knihovnách, kde si lidé mohou vybrat titul podle svého zájmu. Když rychle zmizí, o něčem to už vypovídá. Svůj poslední román Magdalena jsem umístil na různá místa. Když jsem se tam šel podívat druhý den, už tam nebyl. Stejně to dopadlo i s německým překladem knihy. Z toho jsem měl opravdu radost.

Jak vypadá váš všední den?

Vstávám kolem páté a když se cítím dobře, chvíli píšu.Pokud se nedostaví inspirace, jedu do Leidenu, kde máme letní dům. Nebo spíše: zimní chatu. Léto je tady ve Warmondu krásné, ale v zimě si má žena často stěžuje, že se nemůže zahřát. Dům v Leidenu se vytápí mnohem snadněji, tak se tam často přesuneme. Dobře se tu nakupuje i na místním trhu, který je otevřen každou středu a sobotu už od půl šesté. Když se vrátím do Warmondu, trochu pracuji na několika malých věcech. Nemám tušení, kam to vede, uvidím… Pak nakrmím našich pět kuřat a udělám nějaké jednoduché jídlo. Hodně zeleniny, brambory… Nejsem zapřisáhlý vegetarián, ale snažím se jíst co nejméně maso. Hraji na klavír, čtu a o osmé hodině se podívám na zprávy a hned jdu do postele. To samé každý den. Trochu nudné, ale patří to k věku.

Klasická hudba je, kromě psaní, nejdůležitější vaše záliba...?

Ano. Žádný den bez Bacha. Bach je největší, bezpochyby. I když Mozart toho také hodně dokázal. V současné době hodně poslouchám Bachovy kantáty. To je určitě vrchol. Dirigent Suzuki je nastudoval ještě lépe než Koopman nebo Gardiner. A popová hudba? Několikrát během bohoslužeb zařadím něco z Beatles. Jejich muzika se mi líbí.

Hrajete tedy stále v kostele?

Ano, naposledy dokonce i se zlomenou rukou. Pastor se mě zeptal, jestli to dokážu, tak jsem to dokázal, ale vybral jsem si jednodušší skladby. Už kvůli němu, je fantastický, taková filmová hvězda.

Neláká vás cestování?

Vůbec ne, je to hrozné. Kdy jsem se naposledy někam vydal, si ani dobře nepamatuji. Je to možná patnáct let. Procházky na Madeiře, nebo tak něco. Nic, co by mi utkvělo v paměti. Vždycky jsem tak rozrušený. Letiště, hádka u kontrolní brány, všechny ty přístroje, jimiž vás projedou… Létat se nebojím a strach, že se zřítíme, nemám. Naopak mi to připadá jako pěkná smrt. Nedostatek kyslíku způsobuje euforii a umírání ve společnosti jiných lidí také nemusí být špatné. Navíc vše, kam nás cestovky lákají, mohu vidět v televizi. Nedávno mě třeba dostala krásná krajina v Chile. Pak už tam nemusím jet. Jediná nevýhoda: nevíte, jak to tam voní. Na pěknou vůni květin na Madeiře nemohu zapomenout.

Máte potíže se stárnutím?

Trochu mě zaskočilo. Nemyslel jsem si, že by stárnutí doprovázelo tolik kroků zpět. Mám problém s rukou, která se dobře neléčí, bolí mě záda, řídnou kosti, objevují se křečové žíly. A touha po práci se také zmenšila. Psal jsem deset stránek denně, nyní jen několik… Ale nejhorší je, že kolem mě umírají lidé, mí vrstevníci. Nedávno můj soused ze stájí, se kterým jsem si užil spoustu legrace. Měl nádor na mozku a byl pryč během dvou měsíců. Můj další dobrý přítel odešel v 63 letech. Oba požádali o eutanazii. Když si uvědomím, jak se konec blíží, tak mě to zneklidňuje…

Proč nemáte děti?

Nikdy jsme si neřekli, že bychom je chtěli. Mysleli jsme si: zatím ne, je dost času. A to se postupně stalo definitivním selháním. Navíc, svět je plný dětí. Každý má jen děti. Můj bratr má čtyři, abych tak řekl, dvě jsou příliš mnoho. Možná bychom měli mít ty dvě, které jsme si chtěli dopřát. Ale necítím lítost, že jsme v tomto směru o něco ochuzeni. Naopak. Když vidíte, co se ve světě děje, tak je snad dobře, že je nemáme. Strašidelný bastard jako Donald Trump u kormidla v Americe, teroristické útoky. A vidím, že se objevují další velké problémy. To, co říkám už léta, je v Římě realitou: nedostatek vody, Palestinci jsou také odříznuti od vodní sítě a žijí jen z přídělů. Předpokládám, že nedostatek vody vyvolá války. Odlesňování a znečištění životního prostředí také hrají svou úlohu; lidstvo je ve velkém ohrožení. Mám malou víru v to, že se něco zlepší…

To zní velmi pochmurně, nemyslíte? Proč s tím sám něco neuděláte, když je to stále možné?

Ne, nemám zájem. V tomto ohledu je psaní pro mě dokonalým povoláním: naprosto osamělé, žádné potíže s otravnými kolegy, nemusím opustit svůj dům. Jsem nudný člověk, který nemá co zažít, ale jsem s tím spokojen. Nemůžu si pomoci.

A co ambice, které jste kdysi měl?

Ty jsou pryč. Vždy jsem chtěl být velkým spisovatelem, stát se slavným a dobýt celý svět. Už to nemám.

Ale stal jste se známým spisovatelem, a to nejen v Nizozemsku a Belgii, ale také v německé jazykové oblasti.

(Smích) „Ano, dalo by se říci, že to fungovalo. Mohl bych ale být ještě slavnější, kdybych byl například přeložen do angličtiny. Ale v anglosaských zemích mé knihy selhaly. Frustrující? Bývalo. Už ne. Znovu jsem zaneprázdněn v zahradě, toužím po trošce slunce, abych mohl kopat do půdy, sázet rostliny…

Váš román Een vlucht regenwulpen – Osud tažných ptáků byl zařazen do kampaně Nederland Leest. V rámci toho je kniha bezplatně distribuována veřejným knihovnám. To je přeci nezpochybnitelný úspěch…

Ano, touto knihou jsem se v roce 1978 dostal do povědomí široké veřejnosti. Od té doby bylo prodáno téměř jeden a půl milionu výtisků. Podle knihy byl také natočen film s Jeroenem Krabbém v hlavní roli. Že jsem byl vybrán, mě polichotilo. I když jsem musel překonat strach, než jsem se odhodlal letět vrtulníkem do čtyř koutů země, kde na mě čekali místní hodnostáři a umělci a hlavně čtenáři.

(Ze zahraničních pramenů)

VYDANÉ TITULY


Reklama

[bc_random_banner category=550 slider=no autoplay=true delay=3000 loop=false dots=false]