Jan van Helsing (vlastním jménem Jan Udo Holey) se narodil v roce 1967.Ve svých (prozatím) patnácti knihách dokázal Jan van Helsing nejen s velkým předstihem předpovědet politický i ekonomický vývoj, ale také podrobně vysvětlit, jak má být na světě pomocí globálního terorismu a následné zostřené kontroly občanů nastolen nový světový řád.

Více komunity, více intuice

V knize Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tuto knihu! velmi otevřeně řešíte i svou krizovou situaci, kterou jste si uvědomil v březnu 2012 a bojoval s ní přibližně rok a půl. Myslíte, že může pomoci i ostatním, které potká nějaká životní peripetie?

Že lidi postihnou nějaké krize, není nic nového. U mužů jde třeba o krizi středního věku. Jiní se zase musí vyrovnat se ztrátou někoho blízkého, finančním bankrotem, nebo byli třeba podvedeni... U mě to však nemělo konkrétní příčinu. Naopak, prožíval jsem šťastné období. Zrovna mi vyšla kniha Politisch Unkorrekt, těšil jsem se na další den a na novou reklamní práci. Přišlo to jak rána z čistého nebe. Během minuty jsem zpochybnil všechno, čím jsem dosud žil, a bylo mi jasné, že od tohoto okamžiku můj život už nebude stejný...

Co se přesně stalo, jak jste se s tím vypořádal?

Naučil jsem se vnímat vnitřní duchovní procesy a naslouchat mému vnitřnímu hlasu. V mládí jsem neměl ani problém chápat, že časem končí určitá fáze života a nastane nová. Problém je však s takovými „fázovými změnami“, když člověk neví, co bude následovat, jaký je nový cíl. To je to, co musíme najít. Neměl jsem ani problém podřizovat se jakémusi duchovnímu vedení, dostával jsem tzv. „znamení“ a měl silnou intuici. Ale od té doby to bylo všechno pryč. A nastal problém! Jakoby vás odřízli od internetu.

Jak jste to interpretoval?

Vyložil jsem si to tak, že už se teď musím spoléhat na vlastní rozhodnutí a ne jen čekat na to, co mi řekne moje intuice nebo přijde z duchovního světa. Pochopil jsem, že se musím zaměřit sám na sebe a snažit se rozpoznat směr, kudy se dál v životě ubírat. 

Ale v čem je problém? Proč takovému stavu říkáte „krize“?

Ta krize spočívala v tom, že jsem o sobě zapochyboval jako o autorovi a vydavateli, na čemž jsem byl existenčně závislý. Spoustu peněz jsem investoval do jedné společnosti v Jižní Africe, o níž se říkalo, že se rychle rozvíjí a že půjde o velice výhodnou investici. Ale nestalo se tak. Začala se mě zmocňovat panika, bezradnost a byl jsem stále ve špatné náladě. 

Vy jste o sobě pochyboval, když už vaše knihy dosáhly milónového nákladu? Mohl byste to vysvětlit?

Hm, vezměte si třeba klub Bilderberger, v němž se každým rokem scházejí skvělé osobnosti ze severní Ameriky a západní a střední Evropy. Nejenže společně tvoří plány, ale také je uskutečňují. A co dělají duchovní lidé jako já? Opravdu někam směřujeme? Ve skutečnosti se jen tak protloukáme, zpravidla každý sám za sebe. Musíte zabezpečit rodinu, zaplatit daně, splatit dům. A když vám zbyde chvilka  času a sil a podíváte se na situaci ve světě, uvědomíte si, jak to s naší moderní společností jde z kopce. Ať už jde o vzrůstající zločinnost, hloupost kamkoli se podíváte, nebo chabé vzdělání, jak se lidé oblékají, jak se stávají obézní a primitivní ve volbě slov atd.

Co radíte lidem, kteří rovněž krizi vnímají? Pomoci by jim mohla i vaše kniha Než si proženeš hlavou kulku, přečti si tuto knihu!

To je odlišné od člověka k člověku. Já sám jsem znovu roztřídil svůj život, zbavil se lidí, kvůli nimž jsem musel dělat nepříjemná rozhodnutí. Po těchto změnách se mi vrátila intuice a také schopnost rozpoznávat „znamení“. Cítil jsem, že jsem se znovu vrátil k řece života, že budu opět použitelný. V knize podrobně popisuji, jak jsem to udělal. Uvádím ale také příběhy dalších 36 lidí, abych ukázal různé způsoby řešení tohoto problému.

Již dříve jste řekl, že kromě „běžných“ krizí, jako je krize středního věku, existuje od roku 2012 ještě něco jiného. O co jde?

Když jsem se otevřel ostatním a informoval o své situaci a pochybnostech, ukázalo se, že osm z deseti lidí zažilo to samé. Prostřednictvím výměny zkušeností s přáteli, ale také s jinými autory, lidmi z médií nebo duchovními učiteli, se ukázalo, že Mayové mají pravdu s jejich kalendářem a se změnami životní frekvence. Podrobnější jsem v knize. Faktem je, že tyto změny ovlivňují nejen nás, tedy duchovní lidi, ale i všechny ostatní. A to je uklidňující. Ale ti, kteří si neuvědomují tyto změny ve vědomí, mohou podlehnout drogám, alkoholu a jiným závislostem. Stávají se agresivní a jejich život ovlivňuje stále více a více chaosu. A to může mít dalekosáhlé důsledky. Nyní je na nás všech, abychom to změnili, pracovali na sobě a stali se součástí celého světa. Více komunity, více intuice – to je nová energie! 

(Ze zahraničních pramenů)

Whistleblowing

(z angličtiny doslova hvízdání na píšťalku) je termín z přelomu 60. a 70. let 20. století, který M. P. Miceli a J. P. Near v roce 1985 definovali jako označení pro případy, kdy stávající nebo bývalý zaměstnanec nějaké organizace – whistleblower, tedy „ten, kdo hvízdá na píšťalku“ – upozorní instituci nebo orgán oprávněný k prověření či zakročení na nelegitimní, neetické nebo nezákonné praktiky na pracovišti, které se dějí se souhlasem jeho nadřízených a jdou proti veřejnému zájmu či ohrožují veřejnost, přičemž některé verze definice jsou navíc omezeny podmínkou, že upozorňovatel jedná v dobré víře a nesleduje vlastní prospěch a že situaci nelze vyřešit interními mechanismy. Podle MF Dnes se tak označuje fenomén, kdy zaměstnanci státní správy nebo velkých firem upozorní na trestné nebo podezřelé jednání, o kterém se dozvěděli jen díky svému postavení a interním informacím. John Kiriakou whistleblowing (coby právem definovaný termín) uvádí „přinesení na světlo jakýkoli důkaz plýtvání, podvodu, zneužití [moci, vlivu, …], nezákonného chování nebo hrozby vůči veřejnému zdraví či bezpečnosti.“ Termín se týká případů, kdy je oznámení o závažné věci učiněno víceméně nezištně příslušným úřadům nebo orgánům a oznamovatel přitom porušuje loajalitu ke svým přímým nadřízeným či vůbec ke svému zaměstnavateli, který je za napadené jednání odpovědný, čímž často riskuje ztrátu zaměstnání nebo i bezpečí a klid své rodiny. Wikipedie

Co vás motivovalo k napsání této knihy?

V podstatě šlo o dvě události, tzv. „Whistleblowers“, které vedly k této knize. První byl vnuk polsko–německého tlumočníka. Překládal pro starší vysoce postavené lidi, například Willyho Brandta, hraběnku Dönhoff nebo pana Kruppa a dobře tedy znal poměry v těchto kruzích. Druhým byl Ben Morgenstern, o němž jsem už psal v knize Politicky nekorektní.

V knize je však uvedeno šestnáct informátorů ...

Ano. Počátečním impulsem byly tyto dva kontakty, ale měl jsem i jiné. A tak jedna věc vedla k druhé a mohl jsem v kombinaci s existujícími informátory obsáhnout různorodá témata. Hovořil jsem například s plukovníkem Bundeswehru, který je zodpovědný za velké uprchlické centrum, nebo majitelem kliniky, který úspěšně léčí onkologické pacienty novými způsoby chemoterapie a další. Tato kniha pomáhá lidem načerpat odvahu, aby se za žádných okolností nevzdávali a případné krize viděli jako startovací čáru k dalšímu plnohodnotnému životu. Jak dlouho jste na knize pracoval? Celkem to bylo pět měsíců, některé kontakty již existovaly, další jsem přidal během práce. Kromě rozhovoru s Benem Morgensternem jsem autorem všech ostatních. Za aktéry jsem vyrazil do Německa, Švýcarska a Rakouska a najel asi osmnáct tisíc kilometrů.

S jakými výzvami jste se setkal, bránil vám také někdo v práci?

Ohrožen nebo něco takového jsem rozhodně nebyl. Všechny rozhovory jsem zaznamenal na kazetě. Větší problém nastal, když tři ze zpovídaných aktérů těsně před zahájením tisku knihy, zrušili svůj souhlas se zveřejněním a chtěli po mně, abych je z rukopisu vyškrtl, protože dostali strach. Víme, co se stalo s Julianem Assangem nebo Edwardem Snowdenem. Sporné věci jsem konzultoval s právníky a po jejich doporučení některé názvy v knize začernil, nebo jsem přepsal určité popisy trestných činů. Pak i ti tři, co zaváhali, souhlasili s uveřejněním rozhovoru s nimi. Ale stálo mě to spoustu nervů... Já se bránil tak, že jsem raději podrobnosti o knize zveřejnil až v den jejího vydání. Chtěl jsem se tím vyhnout možným represím a tlaku, který by zkomplikoval distribuci. Vzhledem k tomu, že dvě z mých knih byly už zabaveny, vždycky se obávám toho nejhoršího.

Čeho třeba...?

Už dříve mi třeba za podivných okolností zkolaboval na počítači pevný disk a všechna data byla zničena. Nebo se v den zahájení tisku porouchala rotačka a opakovalo se to i při dalším spuštění tiskového stroje. Jindy mně kvůli výbušnému obsahu nechtěli vzít knihu do prodeje. Tato kniha skutečně zažila energické ataky. Někdo chtěl zjevně zabránit tomu, aby se dostala ke čtenářům. Zradil, zaprodal se..., tím mě častovali mnozí anonymové.
Většina lidí bude překvapena, kolik hrubosti a násilí se objeví, když na někoho ukážete a popíšete jeho skutky, jimiž by se ve slušné společnosti určitě nechlubil. Proto bych i na tomto místě rád využil této příležitosti a dalším autorům a zasvěceným osobám dodal odvahy pro boj proti nešvarům, které nás obklopují. Pokud se setkají s útoky a překážkami, bude to hlavně z toho důvodu, že jsou důležití! Kdyby nebyli, nikdo by je nenapadal. Takové překážky ukazují, jak jsou tvůrčí lidé nesmírně důležití pro dosažení pozitivní změny na této planetě.

Které rozhovory vás překvapily – nebo dokonce šokovaly?

Ano, například rozhovor s členem mise „Lékaři bez hranic“. Hovoří o tom, jak konflikt v Kongu a Rwandě naplánovaly americké společnosti, které tam chtěly ovládnout těžbu vzácných surovin, a také se jim to podařilo. Lidé, kteří na dotčených místech žili, stáli v cestě těmto obřím firmám, takže museli odejít. Lékař to v rozhovoru detailně popisuje. Už jsem zvyklý na leccos, ale toto mě opravdu šokovalo. Kniha je plná extrémně vzrušujících příběhů. Připomenu třeba jenom muže ze švýcarské tajné služby, kterého jsem vyzpovídal poblíž Lucernu. Bylo to také překvapující. Mluvil o spolupráci Němců s ruskou carskou rodinou. To bylo pro mě až dosud nové. Konflikty v Kongu a Rwandě zůstaly v mé paměti. Ale bohužel nejsou ojedinělé. Nejen v Africe, ale i v Asii a dalších částech světa jsou místa, kde miliony nevinných lidí – většinou domorodé národy – jsou vyháněny ze svých tradičních bydlišť, aby ti bohatší z jiných částí světa zde mohli těžit suroviny, nebo sem umístit výrobu a využít levnou pracovní sílu. Musíte o tom přemýšlet. Je to tak kruté, že se vám nedostávají slova.

Co ještě dalšího můžete předem říci o knize? Na co se mohou čtenáři těšit?

V dřívějších knihách jsem spíše hovořil o duchovních záležitostech. V té poslední se zaměřuji na politiku a ekonomiku, také kvůli současné situaci s uprchlíky. A mluví v ní i několik zasvěcených odborníků. Dále mladý hudebník a bývalý známý herec odhalí zákulisí machinací ve filmovém průmyslu a možnostech manipulace s hudebními nahrávkami a jejich hodnocením. Existují také alternativní léčebné metody a spousta volné energie. I o tom se dá velmi zajímavě hovořit.

Po přečtení knihy určitě mnohý nabude dojmu, že jde o vaši nejlepší a možná nejdůležitější knihu. Souhlasíte?

Je to opravdu vzrušující. Kniha obsahuje informace, které mohou zaujmout hodně lidí. Těším se na jejich reakce.

Máte vyhlédnuty další „informátory“?

Ano. Spousty rozhovorů už mám zpracovaných. Vyzpovídal jsem policejní důstojníky, vojáky nebo zpravodajské agenty. V případě invaze uprchlíků ukázala německá vláda, že nebere ohledy na názor obyvatelstva. Proto ani my si je nemusíme brát. Tak to je!

Pro knihu Whistleblower jste udělal rozhovor s jihoafrickým Benem Morgensternem, členem společenství illuminátů. Dovíme se něco nového?

Spojení s ním stále existuje. Když Donald Trump vyhrál volby, napsal jsem o něm Ben Morgensternovi a požádal jsem ho o názor. Řekl, že Trumpa nevybraly „elity“ a že nemůže soudit, co z toho vzejde. Byly jisté kruhy, které ho podporovaly – viz například Goldman-Sachs. Několik manažerů společnosti za to obsadil do svého týmu a uvolnil bankovní pravidla, která byla zavedena po bankrotu společnosti Lehman. Morgenstern ve svém rozhovoru v knize Whistleblower, vysvětluje, proč ho vůbec nezajímá, kdo je prezidentem země a zda v zemi vládne demokracie nebo komunismus či diktatura. Nejdůležitější podle něho je, kdo ovládá světové zdroje. A to jsou skuteční páni této planety a vždy mají své lidi na příslušných pozicích. A pokud jedna z těch jejich „loutek" si myslí, že jde vlastní cestou, jako třeba John F. Kennedy, nemůže dopadnout dobře. Trumpa by nyní mohl potkat podobný osud, kdyby zašel příliš daleko – a především změnil něco ve finančním systému.

(Ze zahraničních pramenů)