John Hersey se narodil v Tiencinu v Číně v roce 1914 a žil tam až do roku 1925, kdy se jeho rodina vrátila do USA. Studoval na Yaleově univerzitě a na univerzitě v Cambridgi, nějakou dobu působil jako sekretář Sinclaira Lewise a poté několik let pracoval jako novinář. Od roku 1947 se věnoval hlavně psaní beletrie. Získal Pulitzerovu cenu, vyučoval dvě desetiletí na Yaleově univerzitě a byl prezidentem Ligy autorů Ameriky a kancléřem Americké akademie umění a dopisů. John Hersey zemřel v roce 1993

Byl jsem především spisovatel

John Hersey se narodil 17. června 1914 v Tientinu v Číně misionářům Roscoe a Grace Baird Hersey. Žil zde až do svých deseti let a poté se vrátil se svými rodiči do USA. Hersey navštěvoval Yale universitu poté pokračoval v postgraduálním studiu v Cambridge. V létě roku 1937 získal zaměstnání jako sekretář Sinclair Lewise a na podzim začal pracovat v časopise Time. Během druhé světové války referoval o bojích v Evropě (Sicílie) a Asii (Guadalcanal), psal články pro Time, Life a New Yorker. Herseyův první článek pro The New Yorker byla  reportáž o Johnovi F. Kennedym, který v roce 1943 v hodnosti poručíka v oblasti Šalamounových ostrovů velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl v úžině Blackett potopen japonským torpédoborcem Amagiri. JFK se se svou posádkou několik dní skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. 

Herseyova první kniha Men on Bataan (1942) byla vlasteneckým pohledem na generála Douglase MacArthura a jeho vojska v Tichomoří na začátku druhé světové války. Druhá kniha, Do údolí (1943), popisuje boje na Guadalcanalu z pohledu vojáků. V Guadalcanalu. Zde byl Hersey stal spíše účastníkem než pouhým reportérem. Jednotka, kterou doprovázel, se dostala pod těžkou palbu a utrpěla mnoho obětí. Hersey aktivně pomáhal zraněným.

Působil jako zpravodaj při vylodění spojenců na Sicílii. Za svůj první román Zvon pro Adano (1944) získal Pulitzerovu cenu. V letech 1944-45 byl vyslán do Moskvy a po skončení války byl zpravodajem Time a New York pro Čínu a Japonsko.

Časopis The New Yorker věnoval celé své číslo 31. srpna 1946 prvnímu výročí svržení atomové bomby na japonskou Hirošimu. Obsáhlý článek napsal John Hersey a nazval ho prostě Hirošima.(https://www.newyorker.com/magazine/1946/08/31/hiroshima) . Je považován za mezník v žurnalistice, pokud jde o uvědomění si lidstva sama sebe v souvislosti s tím, jaký vyvinulo hrozný potenciál k vlastní záhubě. Hersey popisuje život šesti lidí, kteří přežili americký atomový útok na japonské město. O bombovém útoku bylo napsáno hodně článků, z nichž většina byla technického nebo filozofického rázu a popisovala sílu zbraně nebo apelovala na uvážlivost při rozhodování o jejím použití. Hersey udělal něco úplně jiného. Vydal svědectví obyčejných lidí. Časopis byl okamžitě vyprodán, citovali z něj v rozhlase, části přetiskla další periodika a když vyšla kniha, bylo jí prodáno tři miliony výtisků. V mnoha zemích dosud vycházejí její překlady.

Herseyemu bylo v té době bylo třicet dva let a měl za sebou spoustu zkušeností z reportování o válečných událostech pro časopisy Time  a  Life, ale postupně o něj veřejnost ztrácela zájem. Zemřel v roce 1993, a muž, který napsal přelomovou reportáž, která se zařadila mezi nejdůležitější žurnalistické počiny dvacátého století, je dnes do značné míry zapomenut.

John Hersey se vyhýbal novinovým nebo rozhlasovým rozhovorům, poskytl pouze dvě interview.

„Byl jsem opravdu  především spisovatel, i proto jsem omezil svůj veřejný projev na médium, ve kterém jsem se cítil nejlépe, to znamená uchýlil jsem se spíše k psanému než mluvenému slovu.“ 

Citujeme z jeho druhého rozhovoru

Jak dlouho jste žil v Číně?

Když jsme opustili Čínu, bylo mi jedenáct. Můj otec onemocněl encefalitidou, čímž se mu zhoršila i Parkinsonova choroba a musel odejít do důchodu. Vrátili jsme se domů v roce 1925.

Bylo to tedy vaše první setkání s Amerikou?

Ne, většina misionářů dostávala každých sedm let volno na návštěvu domova. Ještě před naším definitivním návratem, během první světové války, když mi byly tři roky, pověřila YMCA otce pomocí čínskému sboru s budováním zákopů ve Francii a vykládáním lodí s válečným materiálem. Po návratu do Ameriky jsme přes rok bydleli v Montclairu v New Jersey. Život zde byl diametrálně odlišný, od toho, co jsem dosud zažil. Prožíval jsem ho velmi intenzívně a snad i díky tomu mi v mé mysli utkvěly jasné vizuální vzpomínky.  

Jaký druh vzdělání se dostalo americkému dítěti v Číně?

Nejdříve jsem chodil do britského gymnázia, které bylo hned vedle nás. Výuka probíhala podle staromódních anglických osnov. Ředitel byl velmi přísný, ve své kanceláři měl bič, kterým trestal chlapce za jakýkoli prohřešek. Na druhé straně byli žáci motivováni k dobrému studiu. Například můj nejstarší bratr se tak mohl chlubit výbornými vysvědčeními a četnými vyznamenáními za skvělé studijní výsledky. 

Celkem brzy jsem přešel do nové americké školy, která měla jen asi třicet studentů. Zaměřovala se na studium jazyků, už od nízkých ročníků jsme měli francouzštinu, a dějiny umění. Utkvěla mi především hudební výchova, a to kvůli poslechu operních nahrávek.  Otec mi koupil housle a ve městě mi našel učitele. Byl to skvělý houslista, ruský emigrant Paul Federovsky. Když přesídlil do USA, hrál v Bostonské filharmonii a koncertoval i sólově. Pokud to jen trochu šlo, nevynechal jsem žádný jeho koncert. Byl to velmi nadaný muž a natolik mě natolik ovlivnil, že jsem chtěl být také houslovým virtuózem. I během studií na vysoké škole jsem cvičil čtyři až šest hodin denně. Ale nakonec zvítězila touha psát, což mi Paul Federovsky neodpustil.

Myslíte si, že vzdělávání se v Číně nějak lišilo od toho amerického?  

Asi ano. Především v tom, že nám v Číně chyběla některá zásadní díla anglické literatury. Myslím, že to mohly být třeba romány Ernesta Thompsona Setona, kterého jsem miloval. Ale otec mi to nahrazoval. Díky němu jsem měl stále po ruce Knihu poznání a později  Encyklopedii Britannica. Od raného věku mi dovolil používat jeho psací stroj. Matka si zapisovala vše, čím se její děti zabývaly, a tak jsem se dověděl, že jsem v šesti letech vydával noviny Hersey Family News s reklamami nabízejícím starším bratrům různé druhy tvrdé práce za velmi nízké mzdy.

V The Algiers Motel Incident jste se zmínil o sociální nerovnosti v Číně…

 Byl to můj přirozený svět a nemohu říci, že bych ho nějak vědomě zpochybňoval.  Byl to svět, ve kterém jsem se cítil jako cizinec, příslušník menšiny, i když dominantní. Bydleli jsme v britské čtvrti, která byla  Číňanům zapovězena, ačkoli si tam někteří bohatí Číňané pronajali domy od cizinců. Jezdil jsem do školy v rikši, platil jsem za to jen pár drobných. Ačkoli otec bral jen malou výplatu, něco kolem 200 dolarů měsíčně, měli jsem tři služebníky. Žili jsme v poměrně pěkném dvoupodlažním domě s obytnými místnostmi. Jak říkám, bylo to mé přirozené prostředí, takže jsem se sociálními poměry kolem mě moc nezabýval. Ale vnímal jsem žebráky v ulicích a bylo mi jasné, že jsou problémem. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel domů ze školy a potkal se s mužem, který vlekl těžký vozík s vodou z řeky, aby pokropil prašné ulice. Zvědavost mi nedala,  přistoupil jsem blíž a nešikovně o vozík zavadil, převrhl se a voda vylila. Muž na bílé dítě nesměl křičet, ale on se neudržel, což jsem chápal. Na jeho vztek jsem ovšem nikdy nezapomněl.

Ovlivnilo vás čínské prostředí v pohledu na americkou společnost?

Ve svém životě jsem se považoval za cizince. Vyrostl jsem dvojjazyčně. Když jsme se vrátili do USA, byla zde atmosféra výrazně odlišná od té, kterou jsem znal od útlého dětství. Tato raná léta mě naučila myslet na sebe nejen jako na outsidera, ale jako na někoho, kdo pochází z jiné kultury. Myslím, že to ovlivnilo moje dospělé roky, i když se teď cítím Američanem. Přesto můj převládající zájem je svět jako celek a místo člověka ve větším prostředí, než jaké je definováno národními hranicemi.

Ve vašem případě  jiný svět přesahuje  z Číny do Hotchkiss a Yale University…

Nejprve jsem dva roky chodil na místní střední školu v Briarcliff Manor v New Yorku. Hotchkiss, je soukromá internátní škola založená v roce 1891 a dodnes patří k nejlepším soukromým středním školám v USA, přijala několik  misionářských synů. Byl jsem jedním z nich a dostal stipendium. Ale nebylo to zadarmo, stipendisti uklízeli učebny a zařadili je do oddělené sociální třídy. Zdálo se mi to naprosto normální; ve skutečnosti jsem to dokonce viděl jako výhodu. Velkým učitelem v mém životě byl ředitel školy George van Santvoord, muž nesmírné erudice. Jeho zvykem bylo zapojovat se do plytkých debat studentů na školní chodbě a položit zvláštní otázku, která relativně s ničím nesouvisela. Vzpomínám si, že se mě po několika dnech pobytu ve škole zeptal, jak se jmenoval Stradivarius? Nevěděl jsem. Druhá otázka, o několik dní později, byla: „Je pravda, že eeny, meeny, miney, moe se počítají v čínštině?“ Věděl jsem, že to tak není, což mi velmi pomohlo. Co jsem si v té době neuvědomil, i když to nyní dělám, bylo, že věděl, že hraju na housle a že jsem se narodil v Číně. Tím, že mi položil tyto otázky, mi vlastně určil identitu, což jsem uvědomil až později.

Už jste v té době řešil, kudy povede vaše dráha? Zda v ní budou dominovat housle nebo zvítězí psaní?

Ano, do určité míry. Byli tam učitelé, kteří mě v psaní podporovali. Jedním z nich byl Gordon Haight, další. John McChesney mi řekl, kdo je Galsworthy a v roce 1930 ještě relativně neznámý Faulkner. Přitom jsem stále hrál na housle. Mimo jiné v smyčcovém kvartetu s Johnem Hammondem, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších hudebníků v historii jazzu. Nakonec přece jenom zvítězilo psaní.

Vaší nejznámější knihou je Hirošima. O vás je známo, že o vlastní literární práci nemluvíte. Představte nám tedy alespoň hlavní postavy, s nimiž jste hovořil.

Je jich šest:

• Slečna Toshiko Sasaki – úřednice personálního oddělení ve věku asi 20 let, která byla 1600 metrů od středu výbuchu, vážně zraněna na noze;
• Kiyoshi Tanimoto – pastor Hirošimské metodistické církve, onemocněl nemocí z ozáření;
• Paní Hatsuyo Nakamura – vdova po krejčím, který zemřel ve službě v Singapuru, matka dětí ve věku do 10 let
• Otec Wilhelm Kleinsorge – německý jezuitský kněz, který pracuje v Japonsku jako cizince a je vystaven záření
• Lékaři Masakazu Fujii a Terufumi Sasaki (nepříbuzní slečny Sasaki) – dva temperamentně velmi rozdílní zdravotníci

Místo hodnocení knihy, ocitujme z dopisu, podepsaným modrým inkoustem Albertem Einsteinem pod hlavičkou Nouzového výboru atomových vědců.

"Věřím, že pan Hersey poskytl pravdivý obraz o děsivém účinku na lidské bytosti v moderní komunitě vystavené bezprecedentní destrukci dosažené explozí uprostřed jedné atomové bomby. A tento obrázek má důsledky pro budoucnost lidstva, která se musí hluboce týkat všech odpovědných mužů a žen."

Einsteinův dopis nebyl zaslán přímo Herseyemu. Obdržel ho jeho přítel, který mu ho spolu s faksimile článku o knize zaslal.

Hersey napsal odpověď, i když není jasné, že ji někdy poslal. Vysvětluje, že rozhovory byly vyčerpávající, některé trvaly několik dní. Říká, že těch šest lidí, kteří přežili a s nimiž hovořil, si pamatuje i na ty nejmenší podrobnosti hrozného zážitku..

"Jeden může stále pochybovat o přesnosti vzpomínek," píše. „To nejlepší, co bylo napsáno o omylnosti svědků, je v románu Válka a mír, ve kterém Tolstoj popisuje i do jaké míry v uměleckém zájmu zkreslil průběh bitev. Jsem si jistý, že moje kniha musí být v Tolstého smyslu nepřesná, přesto jsem povinen říci, že během své žurnalistické dráhy jsem nikdy nenalezl lidi s živějšími obrazy, které by se byly otiskly v jejich myslích a já je jen zaznamenal.“        

Cenné svědectví poskytl Russellovi Shortovi Herseyův syn Baird.

Jaký byl váš otec?

Byl to člověk velmi pevných morálních zásad. Myslím, že je získal díky rodičům, kteří byli misionáři. Až do svých jedenácti let s nimi žil v Číně. Sám nebyl členem nějaké církve, ale měl silný smysl pro spravedlnost, špatnost a pokoru. 

Dozvěděl jste se, jak dostal nápad popsat hirošimskou tragédii způsobem, jakým to nikdo jiný neudělal?

S válečným námořnictvem se plavil do Japonska. Na moři onemocněl a jeho přátelé ho zásobovali knihami, protože věděli, že rád čte, z nichž jednou byl Thornton Wilderův román „Most San Luis Rey“. Šlo o autorův druhý román, poprvé publikovaný v roce 1927. Vypráví příběh několika vzájemně propojených lidí, kteří zemřeli při zhroucení lanového mostu Inků v Peru. Sleduje také všechny událostí, které vedly až k jejich přítomnosti na mostě. Mnich, který je svědkem této nehody, se pak ptá na životy obětí a hledá nějakou odpověď na otázku, proč každý musel zemřít. Román získal Pulitzerovu cenu v roce 1928 a byl toho roku nejprodávanějším beletristickým dílem. A to mého otce inspirovalo k tomu, nějak podobně představit lidi, kteří byli vystaveni účinkům atomové bomby. Chtěl do příběhu vložit tváře a jména, a tak apelovat na lidskost, ke které se lidé v této zemi mohou přidat. Bylo odvážené pojetí. Vzhledem k tomu, že USA vedli s Japonci válku, byl názor na ně negativní.

Zaměření „Hirošimy“ na lidskost byla jednou z věcí, které rezonovalo se čtenáři i přes jejich špatné válečné zkušenosti. Pojetí, kdy příběh stojí na obětech tragédie a nikoli na jejich aktérech, bylo v té době radikální a předznamenalo novou žurnalistiku sedmdesátých let. Sám trval na tom, že jeho snaha zprostředkovat čtenářům realitu, ho nutila opustit zaběhnuté žurnalistické konvence. Novinář se nemůže za nikoho schovat a čtenáře musí přesvědčit, že si stojí za tím, co píše a že je to pravda. Říkal, že chtěl čtenáře přímo konfrontovat s postavami.

Proč postupně váš otec upadal v zapomenutí?

Byl docela mladý, když měl úspěch, ale nestouplo mu to do hlavy. Nestál o uznání a vyhýbal se projevům pozornosti. Nikdy neuspořádal turné autorských čtení, vyhýbal se propagování své práce, nevystoupil v televizi nebo v rádiu, nepořádal besedy a přednášky. Ve svém životě udělil pouze dva rozhovory. Hersey měl jen malý okruh blízkých přátel, mezi něž patřila Lillian Hellman, William Styron, Ralph Ellison, Jules Feiffer a Anthony Lewis. Podporoval občanské organizace, hovořil proti vietnamské válce a učil tvůrčí psaní na Yale.  Přísně se držel zásady, že by autor nikdy neměl hovořit o své knize. Cítil, že spisovatelé by mluvením o nich ztratili energii svých příběhů. Takže jsme ani nevěděli, co píše. Poté, co poslal rukopis vydavateli, uspořádal večeři a s rodinou se podělil o knihu.

Ale to nemluvíte o knize Hirošima?

Ne, narodil jsem se až po vydání knihy Hirošima. Mé vzpomínky se týkají dalších otcových titulů. Bydleli jsme ve Fairfieldu v Connecticutu a otec psal v malé chalupě kousek od domu. Vzpomínám si, jak jsem vyšplhal na strom, zaklepal na okno a zeptal se ho, jestli by mohl vyjít ven. Ve svých zvycích byl velmi důsledný. Každé ráno psal dlouho, pauzu si nechával na korigování textu a opravy. V odpoledních hodinách vyřizoval korespondenci. Dostával spousty dopisů, neodpovídal jen na ty, na nichž byl jako adresát uveden 'Hershey'. Ty házel rovnou do koše.

Byl otec pro vás vzorem?

V dokonalém světě otcové vykonávají na své děti zásadní a moudrý vliv, i když k tomu třeba dojde jen zřídka. Otcův názor na práci a na svět jsem pochopil po jednom rozhovoru, který jsme spolu vedli. Seděli jsme ve vinici, kterou měl rád a kde trávil spoustu času. Zabýval jsem se hudbou a zrovna jsem řešil problém, jak dokončit skladbu, která upoutala určitou pozornost. Byl jsem v prvotní fázi své kariéry a snažil se v ní pokročit. Myslím, že mě přitahovala touha po slávě. A tak jsem chtěl vědět, jak si vedl otec, když byl mladý, zhruba v mých letech. V podstatě řekl, že kdo chce něčeho dosáhnout, se nemůže srovnávat s okolním světem, a přizpůsobovat se mu. To mě hluboce zasáhlo.

O literární pozůstalost otce se stará má sestra Brook Hersey a postupuje v duchu autorovy povahy, tedy aby jeho díla mluvila sama za sebe. Herseyova citlivost, je tak do značné míry v rozporu s dnešním důrazem na senzačnost za každou cenu. Otcova autorská  pokora v „Hirošimě“ učinila z díla nejuznávanější formu, jak představit lidi, s nimiž se setkal v post jaderném městě.

(Ze zahraničních pramenů)