Henrymu Jamesovi je v Anglii dobře, tak dobře, že ji poctil magií výřečnosti, v níž svého času nenašel mezi Američany konkurenta. Při objevování krás země, kterou coby odchovanec měšťanského New Yorku na sklonku života přijal za náhradní vlast, se jeho bystrozrak uplatní nejen ve chvílích, kdy se fascinovaně zahledí na Londýn, babylonskou podstatou děsivý a zároveň lákavý mumraj lidských typů. Jasnozřivě se projeví i na vrcholcích majestátních útesů, na sedačce obyčejné lokálky, na chodbách sirotčince nebo na výpravách, při nichž spisovatel z pozic vlažného křesťana glosuje zdánlivě ustrnulý klid zdejších katedrálních městeček. Stranou od projevů rodícího se masového turismu putuje autor pěšky, na bicyklu i ve člunu za dávnou historií ostrovní velmoci, jelikož malebné trosky ohlodané zubem času ho odedávna vábí nejvíc. Kráčí ve stopách kolegů Thackerayho, Dickense či Scotta a všímá si pozůstatků „veselé Anglie“ ze Shakespearových dob. To dědictví je přece patrné i nadále: v rozkochání pozdní viktoriánské éry, která se navzdory útlocitně pěstěné uměřenosti tak ráda baví, zvlášť když se namane neděle, park, neřkuli dostih v Derby. Angličan svého času vynašel způsob, jak pohodlně žít a současně si uhájit čest i svobodu volby – a o tom jednadvacet črt láskyplně ostřených Jamesovou „dvojitě broušenou ironií“ vypovídá ze všeho nejvíc.

Ve dvaadvaceti črtách z cest, které shrnul do svazku Italské hodiny, skládá moderní americký klasik Henry James ódu na milovanou Itálii se stejnou zevrubností, s jakou se v psychologických prózách zajímá o „dům lidské duše“. Zvláštní stav „mysli na toulkách“ ponouká autora zkoumat povahu civilizačního jevu zvaného turismus. Během čtyřicetiletého putování po zemi, jež zažila vzestup i pád nejslavnější starověké říše a zvedá se z popela jako znovusjednocený stát, neuniknou Jamesovu bystrozraku ani první excesy masového cestování v časech, kdy se na silnicích teprve začínaly ozývat klaksony automobilů a památková péče byla v plenkách. Čtenář užasne, nakolik jsou autorovy postřehy stále aktuální jak na nejnavštěvovanějších místech Itálie, tak v zákoutích daleko od hlučícího davu. Ale ať už se James trefuje do babylonského srocení na benátské laguně, ať si dobírá politické poměry odrážející se v ulicích věčného Říma, ať se kochá zaostalostí venkova nebo se koří tisícileté kráse Florencie, Sieny či Ravenny, poslouží milovníkovi Itálie jako zasvěcený průvodce nejvyšší třídy. Estetická vnímavost se v jeho osobitém náhledu snoubí s jiskrným nadhledem a tradicí anglosaského humoru, a tak výsledek této vášně k sladké Itálii zastiňuje cestopisy jeho nejtoulavějších amerických předchůdců: Marka Twaina a Hermana Melvilla.

Sladká Francie přinese obdivovatelům ovoce výlučně jako celek, a proto není moudré omezovat její krásy na pozlátko předváděné v Paříži. Svérázné kouty této různorodé země uhranuly i vyznavači pitoreskna Henrymu Jamesovi, a tak se jimi jako nejslavnější americký reprezentant zjemnělé tradice konce devatenáctého století kochá s týmž zaujetím, jaké ve svých románech věnoval třeba ladným liniím kávového šálku. Mladík z dobré newyorské rodiny, pro nějž byla francouzština vstupenkou do Starého světa, přitom prokáže sympatie k joie de vivre francouzského Jihu, elegantní styl a bystrozrak znalce umění. Ale ať už se toulavý spisovatel zabývá nabubřelostí některých zámků na Loiře, rozebírá rekonstrukci středověké pevnosti v Carcassonne či linie nejznámějších katedrál, ať obhlíží antické památky v Provenci nebo jen na pláži v Normandii glosuje rovnostářské poměry třetí francouzské republiky, vysvítá zpod tohoto něžného pošklebování cosi vážného, co předčí i zápisky jeho předchůdce Stendhala. James si cení neopakovatelného kouzla, jímž hostitelská země dýchá a jež je třeba uchovat, protože na něj poutník jinde na světě nenarazí. S odstupem jednoho a čtvrt století vypovídají autorovy črty mimo jiné o pravém smyslu moderního „bytí na cestě“, které se pod tlakem rychlosti a banalit změnilo v uniformní turistickou zábavu pro masy.

Isabel Archerová připomíná moderní postavu uvězněnou do staršího rámu. I po přestěhování do Evropy by si tato jiskrná mladá Američanka ráda uchovala možnost svobodné volby plynoucí z nemalé renty, a proto projevuje instinktivní touhu „uvidět, vyzkoušet, poznat“. To ji vychyluje z konvencí pozdního devatenáctého století a činí ještě neodolatelnější v očích těch, kdo v odhodlání svobodné dámy odmítající tradice spatřují kapitální úlovek. Oduševnělá, velkorysá, ale též naivní hrdinka váhá mezi nápadníky ztělesňovanými tu zámožným lordem, tu směšným panákem pronásledujícím ji až zpoza oceánu, ba i vážně churavým bratrancem. Všechny v zájmu vnitřního růstu zdvořile odmítá – a zároveň je ve své přímočarosti tak urputná, že předpokládá stejně čestné úmysly i od druhé strany, což nakonec vede k osudové chybě. Mistrovský román Henryho Jamese – známý i z filmového zpracování režisérky Jane Campionové s Nicole Kidmanovou a Johnem Malkovichem v hlavních rolích – vypráví o podlosti skryté hluboko vespod a o jizvách na celý život. Dílo vytvořené v kulisách benátské laguny, jež symbolizuje pokleslý Starý svět, však neustrnulo na frustracích zdánlivě nevinných Američanů bez řádné minulosti, jaké vylíčili autorovi krajané Hawthorne nebo Twain. Ohromující síla prózy pramení v procítěné jemnosti, s jejímž přispěním mág „dvojitě nabroušené ironie“ pozoruje utajené krajiny lidských pohnutek. Ve hře světel a stínů, dojmů a náznaků překračuje James meze dobového psychologického románu do té míry, že výsledek čtenáře uhrane i po sto letech od spisovatelova úmrtí.