James Henry

Americký klasik HENRY JAMES (1843–1916) je dosud považován za nejpůsobivějšího stylistu angličtiny a hloubka jeho postřehů o nitru člověka a nádheře prostých věcí ho řadí k nejvýraznějším průkopníkům modernismu. Syn vlivného newyorského teologa a zběhlík z Harvardu strávil většinu života v Evropě, především v Británii, kde žil trvale od roku 1876.
Tehdy už měl za sebou dvě grand tours po nejnavštěvovanějších středomořských státech, při nichž glosoval mentalitu středního stavu „na cestě“. Zatímco dojmy z putování zemí galského kohouta shrnul v cyklu Malá cesta po Francii (1884, č. LEDA 2015), jeho celoživotní vášeň pro italské slunce, památky a nálady se odráží v novele Daisy Millerová (1878, č. 1961) a v románu Portrét dámy (1881, č. 2006 a LEDA 2016). Nejdůvěrněji však zemi svému srdci zaslíbenou uctil v souboru črt Italské hodiny (1909, č. LEDA 2013).

Každý máme svá tajemství

Fiktivní rozhovor

Rozhovor se konal v Lamb House, Rye, Sussex. Červené cihly, mnoho oken. Čtyři schody vedou k bílým dveřím, skromný mosazný klepač, na zaklepání reaguje mladý muž. Je to Burgess Noakes, Jamesův komorník. James (uvnitř): Noakes? Je to náš vyhlášený návštěvník? Noakes: Ano, pane. Je to americká dáma z toho časopisu.
James (přichází, v hlase je patrná úzkost): Slečna? Raději bych gentlemana. Odpusťte mi, drahá madam, pojďte dovnitř. Jdeme dál! Slečna Theodora Bosanquetová, Jamesova písařka (spisovatelovy křeče ho v posledních letech donutily diktovat), vystupuje z místnosti za námi a nasazuje si klobouk a nasedá na Jamesovo jízdní kolo. James se usadil před kachlovým krbem a pokynul návštěvnici, aby si přisedla.

Chci se zeptat na Henriettu Stackpole, americkou novinářku, zajímala se o váš román Portrét dámy.

Čekal jsem, že se na ni zeptáte, Mohu říci, že ji s určitými korekcemi nosím stále v sobě. Ve skutečnosti, drahá madam, mám na mysli spíše můj nešťastný zážitek s vaší předchůdkyní, americkou novinářkou zastupující New York Herald. Dělala se mnou rozhovor během mého amerického putování v roce 1904. Byla velice úporná, ale z počátku zdvořilá. Rychle si však povšimla mé nejistoty a zmatenosti a prohlásila, že žádné otázky pro ni nejsou tabu, že má právo, jako svobodný občan mé rodné země, aby se ptala na všechno, co čtenáře může zajímat. Varoval jsem ji, a stejně tak varuji i vás, madam. Každý máme svá tajemství. Vaše řemeslo nemusí vždycky sloužit člověku...

Znamená to, že mi hodláte bránit, abych vám pokládala otázky?

Vážená paní, to ne, jenom odmítám odpovídat na to, co by mě poškozovalo... Tak se ptejte. 

Bráníte si své soukromí. Z toho důvodu zřejmě i likvidujete mnohé dokumenty. Když vaše nebohá sestra Alice zemřela, její společnice Katharine Loringová, vám a vašemu bratrovi předala kopie Alicina deníku. Vy jste ale svůj exemplář spálil.

Ach, nebylo nutné všechno prezentovat. Přišlo mi to vulgární. Bylo tam spousty jmen osobností, zaznamenány
jejich výroky. Nebylo v ničím zájmu, aby se deníky dostaly na veřejnost.

V roce 1909 jste na zahradě spálil tisíce dopisů, které vám poslali vaši oddaní příznivci, mnozí z nich byli vaši přátelé. A o šest let později jste obětoval ohni ještě mnohem více dokumentů. Trvalo vám to týden, než jste skončili. Tím jste svým životopiscům značně zkomplikoval práci. Nechtěl jste tím zakrýt skutečnost, že jste gay?

Opravdu, prožil jsem třeba nádherné hodiny s Turgeněvem v Paříži. Nebo úžasně jsem prožíval intimnost londýnského krbu v zimě, u něhož se scházel reformní klub, nebo večeře s milými dámami v nějakém velkém venkovském domě, to všechno přinášelo nezapomenutelné zážitky... Že jsem se tam setkal s někým, kdo byl gay, to je velmi pravděpodobné...

Myslím, že jste miloval muže.

Vybral jsem si jednoho, drahého Jonathana Sturga, stále ve mně, dalo by se říci nekontrolovatelně, rezonuje. Na
chvíle s ním v Lamb House se nedá zapomenout. 

Jeden z vašich nejodvážnějších životopisců se domnívá, že na jaře roku 1865 jste ve své ložnici v Cambridgi – to je Cambridge v Massachusetts – prožil iniciační premiéru, jak jste to nazval ve svém časopise. Mělo se to odehrát v náručí Olivera Wendella Holmesa, mladého soudce Nejvyššího soudu Spojených států.

Má milá dámo...

A co váš vynikající vztah s Jocelyn Perssem? Dobře vypadající třicetiletý anglo–iršan, synovec lady  Gregoryové, vám bylo šedesát. A pak se objevil Hendrik Andersen, ten velký hezký norský sochař ...

Andersenovy plastiky, ty monstrózně obrovské oteklé věci. Změňme téma...

Nám v 21. století přijde všechno, o čem jsme hovořili, normální. Není třeba se nad tím pozastavovat. Navíc jste ve svém životě měl i krásné vztahy s ženami. Řekněte nám nyní, jak to bylo s vaším divadelním selháním?

Bylo to nedorozumění, někteří nadšeně vyvolávali mé jméno, jiní mě podrobili zdrcující kritice. Ale George Bernard Shaw, který byl v publiku jako recenzent, mě chválil a bojoval za mě. Stejně tak třeba Edith Wharton. 

V roce 2005 publikoval literární časopis Threepenny Review fiktivní rozhovor, v němž Cynthia Ozicková barvitě a s humorem vylíčila svou „návštěvu“ u Henryho Jamese.
(Kráceno, upraveno, DENÍK KNIHY)

VYDANÉ TITULY


Reklama

[bc_random_banner category=550 slider=no autoplay=true delay=3000 loop=false dots=false]