D. B. John se narodil ve Walesu. Po studiích se věnoval právní praxi, brzy ale přesídlil do literárního světa a pracoval jako redaktor historických a vědeckých publikací pro děti a mládež.
V roce 2009 se přestěhoval do Německa, kde napsal svou první knihu. Velmi hluboce na něj zapůsobila návštěva Koreje v roce 2012, která ho inspirovala k napsání románu Hvězda Severu, jenž se nyní dostává i k českým čtenářům.
V současnosti žije D. B. John v Londýně.

KLDR – místo pro thriller

Napsal jste velmi zajímavou knihu. Jak se rodila – od nápadu až po vydání?

Dlouho jsem chtěl, aby se KLDR, tato tajuplná země stala místem pro thriller. Zaujala mě dramatická zpráva z Pchjongjangu 19. prosince 2011, která budila dojem, že zde došlo k nějakému spiknutí. V poledne státní televize oznámila, že Kim Jong-il, „milý vůdce“, který vládl zemi sedmnáct let, zemřel. Sledoval jsem obrovské davy plakajících lidí, a za jejich slzami jsem viděl strach. Všichni tam, dokonce i děti, věděli, co by čekalo toho, kdo by slzičku neuronil. To ve mně vyvolalo zájem dovědět se, jak se obyčejní severokorejci vyrovnávají se všudypřítomným dohledem a extrémní politickou kontrolou. Jak vypadá jejich soukromý život? Riskovali někdy třeba jen drobnou pochybností, dokonce i mezi nejbližšími? 

Je fascinující číst o Severní Koreji, o zemi, kterou většina z nás zná pouze z médií. Jak obtížné bylo pro vás nahlédnout hlouběji pod povrch uzavřeného tajného režimu?

Severní Koreu jsem navštívil v dubnu 2012. Byl jsem velmi opatrný, na co se ptát a o co se zajímat, protože lidé se tam nemohou volně bavit, zvláště když je osloví cizinec. „Nesprávná“ reakce by mohla mít pro ně strašné následky, pokud by ji zaslechl strážník nebo informátor. Za dlouhou dobu si severokorejci zvykli, skrývat své myšlenky a pocity. Mí průvodci mi ukázali jen ty památky, které prezentovaly úspěchy zastaralého socialismu. Pchongjang je trochu jako gigantický film zaplněný zvláštně se chovajícím obyvatelstvem. Až pohled za oponu ukázal realitu: zubožené děti, prázdné továrny, ženy, které praly prádlo ve špinavé řece. Surová chudoba. Získal jsem mnohem jasnější představu o každodenním životě v Severní Koreji, o tom jak moc se lišil od toho, s nímž jsem se setkal v Soulu. Dokumentoval ho třeba mladý voják, který byl zatčen za distribuci bezplatných CD s křesťanskou hudbou. O svém trestu nechtěl mluvit, ale viděl jsem, že mu chybí prsty. Další byla mladá žena, kterou chytili, když pomohla lidem překročit hranici do Číny. Po odpykání trestu odnětí svobody ji z její vesnice vyhnali. Uvědomila si, že nikdy jí nedovolí založit rodinu. Z těchto a z dalších osudů jsem získal detaily, které mi pomohly oživit mé románové hrdiny. Nicméně nejvíce poznatků jsem získal od Lee Hyeon-seo, jejíž vzpomínková kniha THE GIRL WHITH SEVEN NAMES (Dívka se sedmi jmény), v níž popisuje, jak jako patnáctiletá utíkala z KLDR. Inspirovala mě její statečnost, inteligence a doslova nekonečná houževnatost. 

Jednou z vašich hlavních postav je Jenna, kterou kontaktuje CIA, když zjistí, že její sestra – dvojče – mohla být unesena severokorejskými agenty. Jak jste se vyhnul určitému klišé, které hrozilo při zpracování takového tématu?

Jenna nevěří, že by její sestra mohla být naživu. Mezi lidmi se jí podaří bolest ze ztráty blízkého člověka trochu zmírnit, ale u dvojčat je všechno složitější. Přeživší může být traumatizován způsobem, který si jiní nedokážou představit, a už nikdy nebude stejným člověk. Takto postižení lidé mohou navždy žít s duchem. Co se týče Jenny, vím že korejští Američané jsou zřídkakdy zcela akceptováni domácími obyvateli. A v ultranacionalistické severní Koreji by postoj vůči Jenně a jejímu dvojčeti byl jednoznačně rasistický. Jenna se tak musela potýkat s pocitem outsidera. Cho a paní Moonová jsou také cizinci, ale mají vnitřní sílu a odolnost. Přitahuje mě psát o outsiderech. Vyplývá to možná z mé zkušenosti se situací gayů ve velmi nepřijatelném čase a nepřátelském prostředí. 

Velmi lidská je zkušenost paní Moonové, která nalezla propagační balón z Jižní Koreje plný lahůdek. Jak vznikla tato postava?

„Ajumma“ je známá postava v Severní i Jižní Koreji. Tyto tvrdé, pracovité matrony, které lze potkat na každém tržišti, jsou v korejské společnosti vystaveny podivné kombinací úcty a posměchu. Nemají žádné potíže udělat z mužů bytosti slabé a neschopné. Chtěl jsem, aby paní Moonová byla chytřejší a tvrdší než kterýkoli z mužů v jejím okolí. Domnívám se, že na severu musí existovat mnoho skutečných paní Moonových, žen, které byly dostatečně silné na to, aby udržely své rodiny naživu v důsledku velkého hladomoru v devadesátých letech. Nyní si vytvářejí vlastní štěstí tím, že se živí obchodem. Tyto ženy jsou v jistém smyslu vzbouřenci, odolávající zakořeněnému patriarchátu korejské společnosti. Jde o skupinu lidí, u nichž je nejméně pravděpodobné, že podlehnou nesmyslné stranické ideologií. Goatshit, jak by to nazvala paní Moon. 

Co se týče vašeho psaní. Budete pokračovat ve stejném duchu nebo chystáte pro své čtenáře nějaké překvapení?

Za tímto románem jsem úplně dveře nezavřel. Trvalo mi to pět let než jsem dobře poznal své hrdiny. A i díky tomu nevylučuji pokračování. Jenna je agent CIA a rozkaz ji může odvelet kamkoli. Její nová mise by mohla být třeba Rusko. Myslím si, že si Západ pomalu začíná uvědomovat nebezpečí, kdyby se tato země stala nepřátelským policejním státem.
(Ze zahraničních pramenů)