Tony Judt (1948–2010), britský historik a esejista, studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na širší problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, do češtiny byla přeložena jeho monumentální Poválečná Evropa (Postwar, 2005) a esej Zle se vede zemi (Ill Fares the Land, 2010). V nakladatelství PROSTOR vyšla roku 2013 jeho kniha Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem. A rovněž jeho poslední kniha Penzion vzpomínek.

Poslední rozhovor, který vedl s Tony Judtem pro Prospect online Peter Jukes 21. července 2010

Tony Judt zemřel, obklopen svou rodinou, večer 6. srpna 2010.

Vaše názory byly vždy nekonvenční. Projevilo se to třeba ve vašem názoru na válku v Iráku, kdy jste se rozešel s převážnou částí americké veřejnosti. Stejně jako prezident Obama jste ji považoval za hloupou.

Vždy jsem tvrdil, že je nutné brát vážně Chartu OSN, která ukládá ochranu menšin před represí jakéhokoliv druhu. Ale uznávám a vždy jsem uznával i její omezení. Politika, zejména mezinárodní politika, je o tom, co je možné. Můžete zasáhnout ve Rwandě nebo Bosně, ale nemůžete v Čečensku (jste v tomto případě jen benevolentní Západ). Příčiny jsou zřejmé. Ale hledání důvodů, proč zasahovat pouze tam, kde to lze, a ne tam, kde byste měli, je stejně pokrytecké jako výmluvy, že když nemůžete udělat vše, je lépe nedělat nic. Nicméně vidím obrovský rozdíl mezi vysláním několika praporů k rozdrcení srbských jednotek na kopcích u Sarajeva a hledáním důvodů pro vyhlášení preventivní války arabskému státu, jehož vražedný vůdce byl donedávna náš nejlepší kamarád v oblasti. V případě Afghánistánu jsem dospěl k názoru, že v roce 2001 byla rychlá operace k dopadení Usámy bin Ládina politicky ospravedlnitelná. Čím déle to však trvalo, tím více se stávala válka problematičtější. Již v roce 1988, jsem napsal esej o „dilematech nesouhlasu“, ve kterém jsem řekl, že Havel a jeho přátelé byli dokonalou morální opozicí v podmínkách politicky impotentního systému (konec komunismu); ale že v pozdějších letech, budou muset pochopit, jak konat ve velmi odlišné situaci, tvořené chaotickými liberálními světy. A to si, myslím, úplně nezvládli. Rozpor mezi čistou etikou a politickou teorii nelze vyřešit prostou negací napětí mezi nimi a přikloněním se k jedné krajnosti.

„Škála ztracených nadějí,“ tak by se dala také charakterizovat vaše kniha Penzion vzpomínek, zřejmě vaše nejlepší dílo. Ale také vzhledem k rychlému nástupu nemoci, během níž jste ji tvořil, jde i o neuvěřitelný produkt vůle, s níž jste si musel vybavit, poskládat a pak vzpomínky nadiktovat.

Myslím, že ano. Nejprve jsem loni na podzim plánoval jakousi loučící diskusi ve svém institutu. Děkan NYU mě pak přemluvil, abych připravil veřejnou přednášku, která by vyzněla jako má osobní a intelektuální výzva postavit se silou vůle nemoci. V další fázi mi New York Review nabídla vydat knihu. Původně jsem odmítl. Pak jsem začal vidět její obrysy a vzal jsem to jako další výzvu. Bylo těžké nadiktovat celou knihu a byla by asi o něco silnější a možná i lépe metodicky utříděná, kdybych mohl pracovat postaru. Ale zase by postrádala onu vůli, s níž jsem ji tvořil.

(Kráceno – Deník KNIHY)

Evropská unie – nejúspěšnější nadnárodní uspořádání na světě

Tomy Judt byl ředitelem Institutu Erich Maria Remarque na Newyorské univerzitě. Je autorem mnoha významných děl, k nimž patří i kniha POVÁLEČNÁ EVROPA. Vybíráme z rozhovorů, které poskytl médiím v roce 2009.

Před více než deseti lety, jste napsal o evropském společenství a položil si otázku, zda není tato myšlenka  jen„velkou iluzí.“ Od té doby jste také řekl, že Evropská unie čelí budoucím výzvám, protože vznikla spíš z  překrývajících se národních zájmů než z kolektivní touhy po jednotě. Myslíte si, že se Evropa více zaměřuje na to, co ji rozděluje, než na to, co ji spojuje? Je „evropský „projekt" mýtus?

Mohlo by se zdát, že jde o obrovský paradox, když si uvědomíme, že Evropská unie – nejúspěšnější nadnárodní
institucionální uspořádání na světě – vyrostla z trosek druhé světové války. Ale země, které se připojily k evropskému uhelnému a ocelářskému společenství v roce 1951, transformovanému v letech 1957 až 1958
v Evropské hospodářské společenství, patřily k poraženým zemím – Německo a Itálie – nebo k okupovaným
– Francie, Lucembursko, Belgie, Holandsko. Nezahrnovalo země, které nebyly obsazeny – jako Británie – nebo které zůstaly nezávislé nebo neutrální – Španělsko, Portugalsko, Švýcarsko, Švédsko a některé další skandinávské státy. Šlo o země, které se mohly zotavit jen spoluprací mezi sebou. Nebyly dostatečně politicky a ekonomicky silné, aby to dokázala každá sama. Nešlo tedy o evropský ideál „nikdy už další války“, ale spíš stály za projektem vlastní národní zájmy. Všechny velké úspěchy Evropské unie a jejích předchůdců tak byly institucionální, ne politické. Evropa byla budována institucionálně; nekonaly se volby ani referenda. První volby do Evropského parlamentu probíhaly v roce 1979, což bylo více než dvacet let po vzniku Evropského hospodářského společenství. Ale bylo to tak nevyhnutelné a zřejmě správné. Pokud byste se třeba na počátku padesátých let nebo dokonce až v letech šedesátých, a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, zeptal Francouzů, Němců, Britů nebo Italů, a to nemluvě o Dánech nebo Rakušanech, zda chtějí mít Evropskou unii, která jim omezí jejich místní pravomoci, poskytnou Bruselu podstatnou část moci výměnou za centralizované správní a institucionální struktury, dostali byste negativní odpověď. Možná jenom v Lucembursku by lidé souhlasili. Proto se jednotná Evropa musela budovat institucionálně. A bylo to velmi úspěšné. Právní struktury, obchodní struktury, finanční struktury a tak dále, o tom nešlo hlasovat v zemích, které v jedné generaci prožily dvě zlé války – dvě destruktivní války.
Ale dnes čelíme paradoxu: že tato velkolepá struktura nadnárodních právních institucí, nadnárodních  ekonomických institucí, právních předpisů, předpisů, které váží přinejmenším evropskou elitu, ne-li evropské národy – postrádá politickou legitimitu, postrádá hluboké kořeny v téměř každé členské zemi. Problém nespočívá v lidech, kteří se považují za Evropany, mluví společným evropským jazykem, anglicky, a jsou stejně doma v Bruselu nebo v Praze nebo Paříži nebo v Londýně, problémem jsou politici. Protože pro každého evropského politika – ať už je to Václav Klaus v Praze, Nicholas Sarkozy v Paříži, Gordon Brown v Londýně, nebo kdekoli jinde, je nejsnazší způsob, jak reagovat na ekonomický nebo mezinárodní problém obviněním Bruselu. Regionální politici si tak v podstatě „řeší“ domácí problémy s cílem upevnit si vlastní popularitu. A tak ať jde například o imigrační zákony, daňová pravidla a další v mnoha směrech užitečné předpisy zazní: Brusel nás donutil, abychom to udělali, vše špatné pochází z Bruselu...
(Ze zahraničních pramenů)